Šumavské povídání: Vyšší moc rozhodla…

Zbytiny – To se vám stalo po těch velkých válkách, co pustošily celou Evropu, Šumavu nevyjímaje. Pobořené vesnice jedna vedle druhé a z některých míst se život docela vytratil. O moc lépe na tom nebyly ani Zbytiny, malá víska nedaleko bavorské hranice. Sotva třetina domů zůstala obydlená, kostel poničený, pole i louky zarostlé býlím.

šumavské povídání

Vojna skončila a od Pasova do Prahy se vracel jeden voják. Rodinu neviděl třicet let a ani nevěděl, kde by ji hledal. Putoval od vesničky k vesničce, od města k městu, přespával, kde se dalo, někdy u dobrých lidí, jindy v opuštěných chalupách. A tak jednoho dne přišel do Zbytin.

Zaklepal na první dveře, vyhodili ho. Zabouchal na druhé, poštvali na něj psa. Potřetí to nezkoušel a rozhlížel se, kde by hlavu složil. Padla mu do oka fara pod kostelem. V oknech tma, z komína se nekouřilo a nebyla nijak moc pobořená. Vešel dovnitř. Svinčík tu byl pořádný, ale našel postel se slamníkem a dokonce i kamna, která sice trochu kouřila, ale tepla dala víc než dost.

Druhého dne prošel místnost po místnosti. Našel tady toho po farářích habaděj. Ale k rozumnému užití nic. Co taky s ornátem nebo těžkým misálem. Už se chystal opustit vesnici, když ho napadlo podívat se do kostela. Vyvrácená vrata, chybějící sochy i obrazy. Chvíli na to koukal a pak dostal nápad. Vrátil se na faru, zatopil a krapet poklidil. Našel, co potřeboval a oblečen v kněžském se vrátil do kostela, kde odsloužil mši svatou. Pravda, nebyla asi tak zcela podle řádu, ale že tu nikdo nebyl, nikdo si nestěžoval. Zbytinští si brzy všimli, že se v kostele něco děje a při druhé mši už sám zdaleka nebyl a během týdne měl plno, neboť přišli lidé ze širokého okolí. Však to byla první bohoslužba po mnoha letech.

Možná rok to trvalo, než se o samozvaném zbytinském faráři dozvěděli úřadové a začali se vyptávat. A když měli jasno, vypravili se toho ničemu, co znesvětil kněžskou službu, jaksepatří ztrestat. Načapali ho zrovna při proměňování a chvíli nevěděli, mají-li pokleknout či na něj hned udeřit. No, lid se tvářil zbožně, tak počkali, že si ho chytí po mši, aby nebudili pohoršení.

Nebránil se, ač měl síly za tři, a že tedy s nimi dobrovolně půjde. Když už byli před prahem, ozvala se rána a kříž u oltáře se zřítil k zemi. Zarazili se, ale šli dál. Jak prošli dveřmi, poroučel se k zemi celý oltář. To se už chvíli rozmýšleli, ale rozkaz byl rozkaz. Jenže jak procházeli brankou ve hřbitovní zdi, zvedl se hrozný vítr a sám od sebe se na věži rozezněl zvon. To už se seběhl dav a netvářil se zrovna přívětivě. Ouřadové nechali provinilce být, a že se jedou poradit.

Nějaký ten měsíc se nedělo nic. Pak delegace přijela znova, už poněkud smířlivější. Vojáka odvezli do Prahy a tam mu jaksepatří vyčinili, pak ho poučili, jak se řádně chovat, čeho se držet a co zavrhnout a nakonec ho pan arcibiskup v tichosti vysvětil na kněze. Stejně neměl, koho by tam do té zastrčené díry poslal.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: