Šumavské povídání – Zlatá kaple zmizela, zvon jí neprozradí

Zátoň – Údolím pod šumavským kopcem Boubínem, kterému v těch dobách ještě neříkali Boubín, tekl potok beze jména. Nebylo tu totiž, v tom zapomenutém kraji, nikoho, kdo by potokům či kopcům jména dával. A v tom bezejmenném údolí pod bezejmennou horou na bezejmenném potoce kdosi postavil poustevnu a hned vedle malou dřevěnou kapli.

V té poustevně se tenkrát usadil jakýsi zběhlý kněz. Možná se skrýval před lidmi pro nějaký podlý čin, nebo snad před Bohem, kterého oklamal a v osamění tu k němu zase hledal cestu zpět. Nevím, o tom se nikde nevypráví. Mnoho práce tu neměl, sloužil-li mši, tak pro sebe samého, a les i potok se mu snadno staraly o obživu.

Jednou, když chytal pstruhy, se v potoce něco zablýsklo. Zprvu myslel, že se to jen slunce odrazilo od hladiny, ale že to blýskání nepřestalo, nedalo mu to a sáhl po něm. Koukal a v ruce držel valounek zlata. V tu chvíli zapomněl na rybaření a začal zběsile šmejdit po dně, hrabal v písku, nadzvedával kamení. Během okamžiku měl zlata, že by si za ně pořídil dům i s hospodářstvím.

Ale že se nechtěl, nebo možná ani nemohl vzdát té samoty, a v oné šumavské pustině, nebylo zač bohatství utratit, rozhodl se, že si usmíří Pána Boha a vyzdobí mu svatostánek tak, že i páni kanovníci v katedrále pořádně zblednou závistí.

Od rána do večera prosíval potoční nános a z vytěženého zlata odléval sochy i svícny, zdobil oltář a brzy nebylo v kapli místečka, které by se netřpytilo zlatem, a pro samé sochy a ozdoby nebylo ve svatostánku k hnutí.

Kdysi prkennou podlahu proto pokryl zlatými deskami, a když pozlatil vnitřek, pustil se do vnějšku. Na stěny nanášel zlatý prach, místo malé dřevěné zvoničky vystavěl vysokou zlatou věž, a když už nebylo co stavět a zlatit, rozhodl se, že odlije velký zlatý zvon se zlatým srdcem, aby si tam nahoře v nebesích všimli, co vše obětoval slávě Boží, přestože on sám, oděný ve starých hadrech, je živ jen z ryb a čisté vody.

Odlil zvon tak těžký, že mu celý týden trvalo, než jej vyzdvihl do věže. Upletl zlatý provaz a jím zvon rozhoupal. Jeho hlas přikryl údolí, rozletěl se nad horu.

Jenže poustevník chtěl, aby zvuk stoupal výš a výš až do samého nebe. Stále silněji tahal za lano, zvonil do umdlení od rána do večera a nepřestal, ani když slunce zapadlo. Ani si v tom svatém zanícení nevšiml, že písčitá šumavská půda neunesla zlatem obtěžkanou kapli, a ta se píď po pídi propadala hlouběji a hlouběji, až zmizela docela. Nakonec jen tiché, pískem dušené zvonění připomínalo, co se tu přihodilo.

Stejně nakonec ze zlaté kaple zůstala jen pověst a davy těch, jež po staletí pátrají v údolí a s hlavou přilepenou na zem poslouchají, zda alespoň na Velký pátek neuslyší hlas zvonu, jenž by je přivedl na stopu bohatství, jímž nebesa pohrdla a peklo uchvátilo.

A zůstalo také jméno potoka, co připomíná kapli, přestože tu žádná už drahně staletí nestojí.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: