Šumavské povídání – Zlé slovo ublíží mnohdy hůř než nůž

Vypráví se, že… / Mergart – Vedro k zalknutí. Kráva už měla být dávno na pastvě a za chvíli si přijde novosvětský kostelník pro nová oltářní plátna. Anna nevěděla, kam skočit dřív. A do toho se kluci tahali o nějakou hračku.Nejmladší Josefíně visela u nosu nudle až k bradě, a té nejstarší se pro změnu rozbil kolovrat. A to už bylo na matku moc.

Všechny čtyři zpohlavkovala, hračku sebrala, utřela Josefíně frňák, a když se Tonička u kolovratu rozbrečela, že za to nemůže, ruply jí nervy. „Všichni svatí aby tě prokleli a čert odnesl i s tím zpropadeným kolovratem do nejdivočejšího pralesa,“ pronesla ve vzteku Anna a mrštila po dceři zabavenou hračkou. Znavená tím výstupem klesla na lavici a utřela si zpocené čelo do zástěry. Najednou všechno ztichlo a vzduch, který se jen horkem tetelil, jako by zastudil. Jako když chladný sklep otevřete.

Anna zděšeně zvedla hlavu. Trojice dětí na ni vystrašeně hleděla s otevřenou pusou a tam, kde ještě před chviličkou seděla s kolovratem Tonička, bylo prázdno.

Anna vyběhla ze dveří, volala na holku, ale marně. Zem, jako by se po ní slehla. Zburcovala vesnici, a se slzami v očích se jim snažila povědět, co se právě přihodilo. Jenže sama to nevěděla a vystrašené děti o tom svědčit nedokázaly. V jednu chvíli viděly sestru sedět skloněnou nad kolovrátkem a během mrknutí oka byla fuč. Jen ten mrazivý závan větru si dokázaly vybavit.

Hajný vypravil posla pod Černou horu, kde byl Anny muž od pondělka s partou dřevorubců za prací, a společně s ostatními pročesávali les. Přišla noc a po holce ani vidu ani slechu. Hledali na druhý den a pak další a další. Avšak ani po týdnu nebyli o nic dál, než prvního večera.

Přišel podzim, po něm zima. Tonička byla stále nezvěstná. Ani dole v kraji, či v Bavořích se nenašlo nic, co by pomohlo vysvětlit to záhadné zmizení. Až zjara přišel kdosi, že se soumrakem viděl Toničku uprostřed hlubokého lesa předoucí na kolovrátku.

Znovu se rozběhlo pátrání a již by to všichni považovali za špatný žert, kdyby po čase se stejnou zprávou nepřišli jiní. A tak zoufalství střídalo naději a konce to nemělo. Až jakýsi stařec, snad učenec, snad podivín a čaroděj, co žil na úpatí Boubína a jednoho dne se na Mergartu zastavil, se pokusil tu záležitost vysvětlit.

Je těžké oživit člověka, kterého jsme, byť jen v návalu hněvu, zabili. Stejně tak prokletou duši nelze bez Božího úradku navrátit do tohoto světa. Zlým slovem můžeme ublížit, křivdou zranit, ale prokletí je to nejhorší, co člověk člověku může učinit. Není v lidských silách změnit Toniččin úděl. Lze jen doufat, že se nebe smiluje a její duše najde klidu.

Rok po té, co se Tonička ztratila, jí vystrojili pohřeb. Na hřbitov pod kostelem svatého Martina uložili prázdnou rakev. Otec pak u kameníka nechal vyrobit sedmero křížů, a ty usadili na místa, kam Tonička ráda chodívala. Rok co rok nechali za ubohé dítě sloužit zádušní mši a denně se modlili za dceřinu spásu. Avšak zda to vše vedlo k dobrému konci, či nadále musí holka po nocích pod slídivým pohledem vlků příst len, těžko souditi.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: