Šumavský literární čtvrtek…

K oběma knihám mám tak trochu osobní vztah, i když ke každé trochu jinak. K první tématicky. Když jsem před třiceti roky přišel na Šumavu, prvními novými kamarády byli dvojčata Klišíci, rumunští Slováci. Chodil jsem k nim domů na návštěvu. Byl to jiný svět. Nejenom proto, že dům byl zařízen stejně snad od té doby, co sem po válce přišli. Ale měli krávu, rodičům vykali a v létě spali kluci na seně. A spoustu jiných věcí. V té knize se o Šumavě píše jen zcela okrajově, ale pro poznání dějin Šumavy je zcela zásadní.

V případě druhé knihy jde zas o autora. Vlastně autory. S Vladimírem Kuncem jsem se seznámil před lety, když jsem měl napsat scénář k dokumentárnímu filmu, který on měl pak natočit. Dělal jsem to poprvé v životě a hodně jsem se při tom naučil. A pan Kunc byl opravdu trpělivý učitel. No Yettiho znám taky. I jeho písničky. A přestože obrazové publikace či hudební nosiče si většinou nekupuji, tuhle knihu jsem si objednal hned, jakmile jsem se o ní dozvěděl.

Jel jsem tuhle onehdá do Prahy. Na křest knih. Hned tří najednou. A napsal je jeden člověk. To se mi asi už nikdy nepoštěstí. O tom, že má v šuplíku spousty textů, povídek, úvah i básní, které by rád někdy vydal, mi František říkal už pěknou řádku let. Tak jsem byl zvědavý. Sbírku básní jsem dal nejdříve přečíst manželce. Ta poezii miluje a umí jí číst, byl jsem zvědav, co na to řekne. Že prý dobrý. Tak to fakt musí být dobrý, protože v tomhle je ona upřímná. Pak jsem si otevřel portugala, nacpal dýmku a pustil jsem se do těch dvou. A musím říci, že taky dobrý. Je to trochu osobní, protože Františka znám a viděl jsem ho za každou větou. Kluka z Boubský, studenta práv, podnikatele. Poznával jsem Šumavu tam, kde ji jiný neviděl, životní radosti i bolesti, kde je člověk věci neznalý souvislostí přehlédne. Ony ty knížky totiž nejsou jen povídky a básně, ale opravdová inventura života. Kdyby něco podobného učinil každý z nás, asi bychom svět kolem nás chápali mnohem víc.

Jaroslav Ran Pulkrábek – žije na faře. Z okna ložnice hledí na hřbitov, který léta síkl obyčejnou kosou. Nejdříve jen nadával, když si o náhrobek ztupil ostří, a když už to šlo líp, začal přemýšlet o těch, co jsou v oněch hrobech pohřbeni. A nejen ve Vltavici, ale po celé Šumavě. Pátral po jejich osudech ve starých kronikách, v archivech, ptal se lidí. Nalézal zapomenuté a někdy až neuvěřitelné příběhy a také mnohá tajemství a záhady, které každý hřbitov uchovává…

Shortlink: