Šumavské povídání… Jak to bylo s kostelem na Kvildě

Kvilda/ Z Kvildy do Rejštejna je to pěkný kus cesty. Při pořádné chumelenici možná ještě o kus dál, než na samý konec světa. No což, řeknete si, tak tam v tý slotě nebudu chodit. Jenže právě v Rejštejně měli Kvildští kostel, faru i faráře. To se ví, na mši svaté je moc často vidět nebylo a nějak už to ošidili. Jenže když má někdo na kahánku nebo mu knot života už dočista dohořel, těžko si namlouvat, že počkáte, až se vyčasí. A tak tu na těch šumavských pláních lidé často umírali jak boží hovádka bez posledního pomazání, bez usmíření s Hospodinem.

Driftbooks 01

Kousek za vsí, směrem na Hraběcí huť, žil s rodiči Hamer Stephl, tedy po česku Štěpán z Hamru. Dřevorubec, co si poradil i s tím největším šumavským velikánem a se sekerou dokázal divy. Sice zbožný, ale po lese toho nachodil víc než dost a vláčet se do Rejštejna se mu už pak nechtělo. A rejštejnskýmu faráři na Kvildu rovněž ne. Tak se Štěpán stejně jako ostatní jen sem tam pomodlil u křížku vedle cesty.

Jednou na jaře ohlásili ze zdíkovského panství, že přijede visitace posčítat, jaké škody nadělala zima v lese a tak vůbec podívat se, jak si na tom jejich hospodářství stojí.

Štěpán, který se o té návštěvě dozvěděl, umluvil fořta, aby je směl doprovázet. Však zná okolní lesy líp než kdo jiný. Fořt byl rád, že se s panstvem nebude muset trmácet sám, a svolil.

Týden nebylo dřevorubce vidět, avšak když nastal ten slavný den, stál ustrojený před myslivnou. Přijel kočár, úředníci vystoupili a šlo se. Vpředu fořt, za ním ta delegace a celé to uzavíral Štěpán, ověšený brašnami se svačinou.

Procházeli revír křížem krážem, stále si něco zapisovali, když v tom vidí v lese stát nějakou divnou postavu a o kus dál další. Fořt sundá flintu a houkne na ty dva. Ticho. Houkne podruhé a zase nic. Pomalu se k nim blíží a pak v úžasu hledí na postavy vytesané z pahýlů stromů, co tu zbyly po posledním polomu. To se ví, panstvo bylo tuze zvědavé, kde se tu ty sochy vzaly, ale fořt nevěděl. Zato Štěpán přispěchal s odpovědí. To jsou lidé ze vsi, kteří zemřeli bez řádného zaopatření, a tak tu až do soudného dne zdřevěněli. To víte, do kostela daleko a farář to všechno nestihne.

No, tenkrát těch dřevěných nešťastníků po lese našli na půldruhého tuctu a když to pak na zámku vyprávěli knížeti, ten jen zamyšleně pokyvoval hlavou

Popravdě řečeno, asi tomu všemu pramálo uvěřil, ale do roka nechal postavit ve vsi dřevěný kostelík a postaral se i o velebníčka. A že se po okolí neutajilo, kdo tam tenkrát ty sochy vytesal, a kvildští umějí projevit vděčnost, zasvětili na počest Hamer Stephla kostel svatému Štěpánu. To aby se nezapomnělo, že si na Šumavě vždycinky uměli prosadit svou.

píše: JAROSLAV PULKRÁBEK
kreslí: MARIKA PETRMANOVÁ

pulkrábek šumavské povídání

Jaroslav Pulkrábek napsal během šesti let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední tři roky pak spolu s ilustracemi Marie Petrmanové. Během té doby již vyšel výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně se připravuje druhý díl pro tištěnou podobu. Knihu tradičně doplní ilustrace Mariky Petrmanové…

„Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce… Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav… S Jaroslavem Pulkrábkem prostě plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše…“ napsal v předmluvě k tištěnému vydání knihy „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete” spisovatel Roman Kozák…

issuu driftbooks

Shortlink: