Šumavské povídání… Když měl zmizet, zazněl líbezně pro všechny

Šumava- Měl to být tuze slavný den. Ale nebyl. Místo toho přišel jen pláč, utrpení a smrt. Ale od počátku…

šumavské povídání - pulkrábek - driftbooks 02

V jedné šumavském obci či snad městečku se složili na nový zvon. Ten starý byl již přeci jen trochu nakřáplý, a protože sloužil již drahně let a byl starší než nejstarší hrob na hřbitově za kostelem, rozhodli se, že mu obstarají mladšího pomocníka.

Na jaře přijel zvonař, prohlédl zvonici a zkraje podzimka byl zvon odlit. Chystala se veliká sláva, měl přijet i pan děkan až z Prachatic. Jenže místo zvonu zazněla polnice, a to ještě dříve, než nový zvon stačili vyzdvihnout do věže.

Dlouho, předlouho trvala ta válka a mnoho lidí vzala s sebou. Po ní přišly nemoci a tam, kde dříve stály dvory a zelenalo se žito, zbyly jen ruiny a pýrem zarostlé stráně.

Na zvon, ukrytý kdesi v nejzapadlejším koutě zvonice a zaházený harampádím, se zapomnělo či snad nikdo, kdo se kolem toho tenkrát ochomejtal, se míru nedožil, aby to tajemství předal dál. Šly roky a jen náhodou, při jakési opravě zvonice, ten nikdy nepoužitý zvon našli a sláva, kterou přerušila válka, se chystala znova. I sešlo se nepočítaně lidu, sloužila se slavná mše a konečně byl zvon tam, kde měl již dávno být.

Teď si tam visel spolu s tím nakřáplým, co po celá ta bědná léta oznamoval smrt, neštěstí, ale i křty a veselky a byl svědkem těch nemnoha lidských radostí.

Moc se to tomu novému nelíbilo, zvykl si za ta léta v úkrytu na klid a ticho, a když teď hleděl na svého souseda, s pláštěm otlučeným miliony úderů a s dýchavičným hlasem starce, přemýšlel, jak se vyhnout té každodenní dřině, jež na každý pořádný zvon čeká. A tak, když přišel zvoník, aby jej rozhoupal a svolal lid k bohoslužbě, na just vydal jen nemastný a neslaný tón.

Zvoník jen pokrčil rameny, nechal jej doznít a pak se chopil druhého lana. A opět se nad střechami chalup a chaloupek nesl ten starý nakřáplý, ale všem dobře známý hlas.

Nový zvon si liboval, že ani rána, ani jediný škrábanec neporuší jeho lesklý bronzový plášť.

A opět přišla válka a žoldnéři prolézali kostely i kapličky, aby posbírali zvony a přetavili je v kanóny. Jednoho dne přišli i tam do toho šumavského městečka a prý jim musí jeden z těch dvou dát. Už se chystali snést ten starý, nakřáplý a čekali vděk lidí, že ten nový cennější jim zůstane. Avšak s údivem vyslechli prosby snad všeho lidu, co se tam tenkrát seběhl, aby si vzali ten velký, pěkný a ten poškozený jim uchovali.

Tu se ten nový bránil a rozezněl se tak líbezně, až to srdce bralo. Ale co naplat, zvon dělá zvonem nejen to, jak libě zní, ale jak dokáže spojit svůj úděl s údělem lidí, jimž slouží. Jak s nimi prožívá radosti i bolest. A že je nakřáplý a otlučený od nepočítaně úderů železným srdcem? Však jen rány dávají tvar životu i věcem.

Jaroslav Pulkrábek
ilustrace: Marie Petrmanová

Shortlink: