Šumavské povídání… Mrtvý potok nic než láska oživit nemůže

Šerava/ Pastviny nad šeravskou hutí obtéká potok. Tedy ono je tam těch potoků a potůčků povícero, ale tenhle nabral trochu víc vody a natáhl se až k Vltavě. A jestliže v těch ostatních bylo raků, že po sobě šlapali, v tomhle našem ani jeden. Mohli jste jít od pramene k soutoku a pak zase klidně i nazpátek a na klepítko byste nenarazili, kdybyste si oči vykoukali.

šumavské povídání - Petrmanová

Kousek pod vsí, tedy jako pod Šeravou, stála huť. Sklářská. A v té huti měli sklářského pomocníka Ondřeje, či po tehdejším Andrease, a ten se, když měl trochu času, coural po lese, sbíral ptačí pírka a prostě si jen tak užíval ticha přírody. Při jedné pochůzce si všiml, že je ten jejich potok nějaký divný. Křišťálově čistá voda se hnala z kopce jako o závod, sem tam vykroužila tůň, ale přeci jen to nebylo ono. Ani rybička, ani vážka či vodoměrka nezčeřily hladinu. O racích jsme již mluvili.

Ondřejovi to bylo divné, však všude okolo se to vodní havětí jen hemžilo. Ptal se lidí ve vsi, hajného i pytláků, ale každý jen kroutil hlavou. Ondřej tedy šel, nachytal pod Liščí horou tucet raků i nějakou tu mřenku a přenesl je do mrtvého potoka. Sotva je vypustil, začali zmateně kličkovat od břehu ke břehu. Rybky rychleji, raci pomaleji, to se ví, popletené byly ale stejně. Ondřej je nechal, aby si zvykly, ale když se vrátil druhý den, v potoce nebylo živáčka. Ale že byl vytrvalý, stěhoval raky i rybky podruhé i potřetí, ale oživit potok se mu nedařilo.

Jednou o tom při šichtě vyprávěl Waltrovi, co přikládal pod pec, a co tu žil ještě před tím, než postavili huť. Waltr neříkal nic, ale bylo vidět, že mu to vrtá hlavou.

S kým se pak radil a kdo mu to tajemství odkryl, Ondřejovi neřekl, a každá věta z něj lezla jak z chlupatý deky. Jen tolik Ondřej pochopil, že se v té vodě odehrálo něco hrozného a to zlo pak z něj vyhánělo vše živé. Když prokletí zlomí, potok už sám ožije.

Ondřej z toho moudrý nebyl, a tak každý den chodil k vodě a snažil se z ní vyčíst, v čem to kouzlo vězí.

Když se tak brouzdal vodou, kožený řemínek s medailonkem od nebožky maminky, co nosil na krku, se přetrhl a zmizel ve vlnách. Ondřej zoufale prohledával dno, ale kdepak by jej v tom proudu našel. Až do tmy hledal a na druhý den, že byla neděle, spěchal sem hned za svítání.

Avšak čekalo ho překvapení. Voda se hemžila potěrem a jen v zátočině napočítal pět raků. Ondřej pochopil, že láska ukrytá v tom kousku smaltu stačila na vyhnání zla a navrátila vodě život. Nechal medailonek medailonkem a šel domů.

Tak kdybyste se někdo brouzdal potokem, kterému pro přemíru raků od těch dob říkali Račí, a kdybyste náhodou ve vodě našli medailonek s podobiznou mladé ženy, tak ho tam, prosím, nechte.

píše Jaroslav Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová / Prachatický deník: Sobota, 7. Únor 2015, Strana 2

* * *

Pověsti a báje z našeho okolí (Volarsko, Prachaticko), které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Výběr padesáti z nich vydalo naše nakladatelství jako svou první e-knihu pod názvem „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete″ (ZDE). Pověsti doplňují krásné ilustrace Marie Petrmanové. Na našich stránkách najdete výběr z pověstí, které zatím nevyšly knižně…

PRÁVĚ PŘIPRAVUJEME!

Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary už třetím souborem šumavských příběhů, pověstí a vyprávění, ve kterých se odráží především každodenní obtížný život místních obyvatel – dřevařů, sklářů, lesníků a dalších. Život, který sice bývá plný strastí a bolestí, ale během kterého se najde i čas na radost a odpočinek. Život, který je hluboce protknut magií temných šumavských hvozdů, a který bývá často obestřen rouškou bájivé fantazie…

Jaroslav Pulkrábek napsal během pěti let téměř 300 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední tři roky pak spolu s ilustracemi Marie Petrmanové. Během té doby již vyšel výběr rovné stovky těchto pověstí ve dvou e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně připravujeme třetí soubor padesáti pověstí v elektronické verzi „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 3″, které již tradičně doplní ilustrace Mariky Petrmanové. Předpokládaný datum vydání je jaro 2015.

„Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce… Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav… S Jaroslavem Pulkrábkem prostě plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše.“napsal v předmluvě k tištěnému vydání knihy „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete″ volarský spisovatel Roman Kozák…

pulkrábek povídání 3

e boke store 05a

Shortlink: