Šumavské povídání… O Stašských kostelech

Stachy/ Ve Staších mají dva kostely. A to prosím jen malý kousíček od sebe, že bys snad z jedněch dveří do druhých šutrem dohodil. První přiměřeně malý, jak se na šumavskou ves sluší a patří, a ten druhý až nepatřičně obrovský, že se jeden nachodí, chce-li pokleknout před oltářem. Však mu také místní říkají hovadský a nemyslí to vůbec zle.

šumavské povídání 01

V tom starším, když stál kněz před oltářem a zvolal „Conversi ad Dominum“, hleděli s ním všichni podle prastarého zvyku pěkně k východu, odkud k nám prý jednou znovu příjde Kristus Pán. V tom novém, hovadském, však jejich pohled směřoval na stranu zcela opačnou, tam, kde slunce zapadá a tak, kdyby se náhodou sloužilo v obou najednou, vystrkovali by na sebe velebníčci svá pozadí.

Stachováci samotní i lid roztroušený po samotách od jednoho kraje rychty po druhý si o té podivnosti vyprávěli mnoho příběhů, více čí méně smyšlených, ale kdoví jak to všechno bylo. Někdo říká, že farář z Malého Zdíkova se pohádal se stašským, a ten zařídil, aby se při mši tím směrem nemusel vůbec dívat. Jiní zas, že tam, kde měl stát oltář, se stal nějaký hrozný mord, či snad tam zela díra do pekel a že už bylo místo vyměřené, šoupli jej alespoň na druhou stranu. Pravda je ale úplně někde jinde.

Když se měl stavět nový kostel, našlo se dost mudrců, kterým to nebylo po chuti. Však ten dosavadní nebyl zas tak starý a co to dalo práce, než si ho vyprosili. Stejně jsou všichni řádní stachováci od jara do podzimku rozeběhlí po širém světě a v zimě si ten malý spíše zadýchají, aby tolik nemrzli. A že ti morousové tvrdili, že stejně budou chodit jen do toho starého uprostřed hřbitova, aby byli blíže předkům, a hledali i další výmluvy, měl z toho pan farář zamotanou hlavu. Jenže to byl muž moudrý a dovedl leccos předvídat. Zašel tedy za zedníky, chvíli s nimi rozmlouval, všelicos jim slíbil, a ti pak při stavbě plány otočili. A bylo. Oba chrámy Páně měly věž na západní straně, ale vchod tak, že z jednoho bylo vidět na druhý. Remcalové z trucu chodili tam, co dřív, ale že jim před zamčeným kostelem byla zima a z toho druhého je pod nosem šimrala vůně kadidla, vzdorovali jen chvíli. Uplynulo jen pár týdnů a stašský pastýř měl své ovečky pěkně pod jednou střechou. A kostelník si navíc liboval, že když jde ráno odemknout, svítí mu sluníčko pěkně na zámek a nemusí hledat klíčovou dírku. A kdyby si to Spasitel náhodou rozmyslel a místo ze strany východní, odkud u nás koneckonců toho dobrého chodí pomálu, přišel z druhé strany, bude mít oltáře nasměrované tam i onam.

píše J. Pulkrábek, kreslí M. Petrmanová – Prachatický deník: Sobota, 8. 8. 2015

***
PRÁVĚ VYŠLO – ŠUMAVSKÉ POVÍDÁNÍ 3 aneb CO V KRONIKÁCH NENAJDETE
***

pulkrábek šumavské povídání 3Jaroslav Pulkrábek napsal během pěti let téměř 300 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední tři roky pak spolu s ilustracemi Marie Petrmanové. Během té doby již vyšel výběr rovné stovky těchto pověstí ve dvou e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně vychází třetí soubor padesáti pověstí v elektronické verzi „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 3”, které již tradičně doplní ilustrace Mariky Petrmanové…

„Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce… Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav… S Jaroslavem Pulkrábkem prostě plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše.“ napsal v předmluvě k tištěnému vydání knihy „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete” spisovatel Roman Kozák…

šumava litara 2015

e-boke-store-05a

 

Shortlink: