Za sv. Jakubem a na Konec světa

Ukázka z e-knihy Ondřeje Pulkrábka Za sv. Jakubem a na Konec světa – Šedesát dní, půl druhé tisícovky kilometrů. Avšak jedinečnost tohoto vyprávění není v kilometrech ani ve dnech. Je složeno z potkávání, z poslouchání, z protínání lidských osudů v prostoru i čase. Je o setkání, o souznění duší i srdcí. O samotě i společenství. O hledání které nekončí. O snech, které nestačí jen snít. Prvním řádkem knihy příběh začíná, avšak jejím dočtením rozhodně nekončí…

KNIHA PRVNÍ – Voie du Piémont Pyrénéen

[…] Kdysi jsem zaslechl rčení, že se stačí Cestě odevzdat a ona se pak o poutníka postará. Stačí věřit. A to je většinou ten problém. I já jsem to cítil, je v tom něco staromódního, něco, co se v dnešním světě už nenosí. I přesto, že jsem každou chvíli dostával důkazy přímo na podnose. Někdo tomu může říkat malé zázraky, někdo velmi nepravděpodobné náhody. U hodně věcí si můžete říct, že na ně nebudete myslet a počkáte, jak to dopadne, ale u jídla, pití a noclehu to tak jednoduše nejde. Proto je to odevzdání se tak obtížné.

Naštěstí pro mě se Cesta neptala na to, jestli věřím, nebo nevěřím. Kolem pěšiny jsem nalezl několik ořechů obsypaných plody, několik jabloní a obrovská křoviska ostružin a tak jsem hlady netrpěl.

[…]

Slunce sice ještě nezašlo, ale v údolí se už rozprostíraly dlouhé stíny. Cítil jsem, jak mi šlapou na paty. Svah byl tak prudký, že na pomoc chodidlům často přicházely při chůzi i ruce. Prošel jsem kolem několika zřícených domů, několikrát se zastavil a hledal očima nějaký úkryt.

Za půl hodiny jsem vyšplhal až ke kamenným božím mukám, to už jsem byl obklopen jen lesem. V hloubce pode mnou bylo vidět několik střech usínajícího městečka, ale kolem mne bylo ještě trochu světla. Ani jsem nevěřil, že jsem ze sebe vyždímal tolik energie a batoh vytáhl nahoru, nicméně v tu chvíli jsem byl fyzicky téměř na dně. K tomu všemu krápalo a obloha se neskrývala tím, že za nedlouho spustí své další představení.

Abych se přiznal, nevěděl jsem, jak z toho ven. Z části únavou, z části beznadějí jsem padl na kolena před boží muka a chvíli tak zůstal. Když jsem se vydýchal, poprosil jsem Jakuba o pomoc.

Pak jsem se s námahou zvedl na nohy. Z kapek už byl déšť a kolem mne byla tma. Vyndal jsem čelovku a vrávoravým krokem jsem se pustil dál po pěšině. Od muk šla po vrstevnici, tedy téměř po rovině. Za několik minut jsem se dostal do zaniklé osady v malém sedle a hned na okraji míjel napolo zřícený statek. Z jedné strany měl ve štítě vyvrácený vikýř s žebříkem. Shodil jsem batoh a vylezl se na půdu podívat. Podlaha byla sice místy propadlá, ale velká část byla stále stabilní. Navíc plná sena.

Vytáhl jsem nahoru batoh a připravil si místo na spaní. Střecha byla plná děr, ale přímo nad senem byla jako nová. Poslouchal jsem, jak se venku rozpršelo. Okolní svět se propadal do spánku a já ho za několik minut spokojeně následoval. Než jsem ale usnul, musel jsem se zasmát. Byla to ale sakra náhoda, že jsem našel tohle místo.

Nebo to náhoda nebyla?…

[…]

Jsou dny, kdy člověk zabloudí. Zabloudí ale více než jen na cestách, nebo ve městě, zabloudí ve své hlavě. Nechá se strhnout špatnými událostmi kolem a přestane myslet na krásy světa, protože za zeď své trudomyslnosti nedohlédne. Je to pak jako lavina, po špatných věcech přicházejí horší a teprve zpětně se musí divit, jak mohl být tak slepý a neudělat z té šedé mlhy krok stranou. Mnohdy totiž stačí jen málo, aby se z „vesmír mne nenávidí!“ stalo „tady je ale nádherně!“

A zde jsem já. Ztracený. Tedy zatím ještě i na cestě, ale v hloubi mnohem víc. Ležím v garáži na slámě, několik kilometrů od značené cesty, která vede po vršcích okolních kopců. Já jsem v údolí. Bez jídla, jen s malým množstvím vody. A navíc silně prší.

Uvnitř mě to vřelo. Nedostatek jídla, neutuchající bolest a vztek se ve mně mísily s velkou otázkou, co jsem udělal špatně, že se mi tak náhle přestalo dařit. A aby toho nebylo málo, nekonečně dlouhá monotónní chůze a únava z předchozích dní pomalu odkrývaly všechno špatné, co mě v životě potkalo.

Najednou jsem prožíval ty nejhorší momenty znovu a znovu. Jako by se mysl, uvolněná z přemýšlení nad cestou, obrátila dovnitř a protože po dnech putování tam nic z běžných problémů nebylo, pustila se hlouběji. V jednu chvíli, kdy bolest dosáhla nejvyššího bodu, jsem to uvnitř prostě už neudržel. Prudce jsem odhodil batoh, strhal ze sebe oblečení a jen do půl těla roztáhl ruce a zařval, co mi hlas stačil. Okolní kopce mi v ozvěně odpovídaly zpět. Stál jsem tak několik minut. Hustý déšť mi chladil bolavá záda a já se zavřenýma očima vnímal jen stékající kapky po mém těle. Bylo to tak osvobozující.

Z vytržení mě probudily zvuky chodidel. Kolem mě prošla skupina školáků s paní učitelkou, která se do mě pustila, proč tady tak hulákám a naznačovala, že se mám obléct. Naprosto mě dostalo, že většina dětí má sandále, jako by si vyšly jen tak na procházku za školu. Začal jsem se smát a sbíral rozházené oblečení. V mžiku jsem byl v suchém a uvolněný dost na to, abych šlapal dál.

[…]

Město Saint Jean Pied de Port, náš dnešní cíl, bylo až v dálce na obzoru. Slunce už se pomalu začalo sklánět k západu a nás čekala ještě sakra dlouhá trať. Navíc síly ubývaly s každým dalším krokem, zvláště na tvrdém asfaltu. Museli jsme proto často zastavovat a odpočívat.

Konec etapy mi už splývá v jedno. Bolavé nohy a únava ze mě učinila pochodující stroj a já přestal vnímat všechno kolem sebe. Měli jsme toho prostě všichni dost. Tma nás zastihla tři kilometry před cílem. Nakonec nás ale město uvítalo s otevřenou náručí, nebo lépe, otevřenými vraty. Do historického centra se totiž vchází takzvanou Branou poutníků a od ní je to k poutnické kanceláři co by kamenem dohodil.

Trochu jsem se vstupem do veřejí meškal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že je to velký zlom v mém putování, že odtud už nic nebude jako doposud. Přibudou poutníci a Cesta dostane jiný rozměr. Bude to jiný stát, jiný jazyk, jiní lidé. Na tuhle chvíli jsem se těšil, té chvíle jsem se obával a celých dvacet šest dní k tomuto bodu směřoval. Ani na minutu jsem nezalitoval, že jsem se sem nedostal stopem a tenkrát na pláži Středozemního moře se rozhodl jít pěšky. Vlastně jsem nelitoval žádného rozhodnutí, co jsem dosud učinil, protože i přesto, že mě Cesta vedla často oklikou, došel jsem až sem.

Druhá etapa mé Cesty měřila více než 800 kilometrů. Z toho jsem ale neměl strach. Vždyť to bylo jen o pár stovek víc, než jsem dosud ušel a věděl jsem, že to není nemožné. Stačilo jen projít touhle branou a pustit se do dalšího dobrodružství. Stačilo jen udělat další krok.

A já ho udělal…

***

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda – DriftBooks

jako e-knihu č. 16
rok vydání 2016
(pouze v elektronické verzi)
odpovědný redaktor: Petr Čmerda
fotografie: Václav Čubr
Ondřej Pulkrábek
Vanda Pavlíčková
Padraig Mc Ginley
Gerda O’Donovan

Text © Ondřej Pulkrábek 2013 -2016

ISBN: 978-80-87741-39-9 (ePub)
ISBN: 978-80-87741-40-5 (MobiBook)

počet (normo)stran: 276

Shortlink: