Ze světa knižních blogů…

Tak jsem díky čtenářskému deníčku trochu více začal sledovat knižní blogy. Abych se inspiroval. A ano – vše víceméně svědčí o tom, že měl John Irving ve svém posledním románu Ulice Záhadných tajemství pravdu. Čtenáři jsou především ženy. Možná ještě lépe – mladé ženy.

blogujeme

No, ono to bude také o tom, že ženy o svém čtenářství daleko více mluví, či píšou. Ženy navštěvují čtenářské akce, ženy brouzdají sociálními sítěmi, ženy se rády fotí s knihou, ženy… Čtenářky… Blogerky. Bookblogerky. BookTuberky (safra, to zní trochu nakažlivě…).

Svět knižních blogů je prostě takovým světem sám pro sebe. A má svoje poměrně zvláštní specifika. Zvláštní ale možná připadají pouze mně. Přeci jen, jsem téměř padesátiletý muž, takřka nepolíben světem youtuberů, snapchatem a světem mobilních telefonů obecně. Možná bych se tedy vůbec neměl do této oblasti navážet, neboť jak praví klasik: vy nám, mladým, nerozumíte… 🙂 Ostatně, kdo z vás ví, co je TBR, Wrap Up, Tag? Já vlastně také pořádně ne…

Pochopil jsem, že mezi jejich a mým světem se „rozevírají nůžky“. Vlastně ne. Ono je to tak, že ony nůžky už dávno naší společnou dvoustranu časopisu „Život“ rozstřihly. Má polovina je uložená na půdě, v pootevřené, poloprázdné bedně. Tu a tam do ní někdo odhodí stará čísla časopisu Moderní život. Hltám z nich informace. Ovšem všechny nové zprávy jsou už dávno staré. Jsem vlastně takovým archeologem naopak. V rozvalinách internetu hledám střepy budoucnosti…

Takže pouze krátce o tom, co lze také potkat v divoké virtuální džungli knižních blogerek a blogerů:

  • Unboxing, neboli rozbalování – tak tahle část blogů je pro mě naprosto nepochopitelná, neuchopitelná, ba až bizarní. Fotografie poštovních balíčků s komentářem o tom, jaké knihy mi kdo poslal. Koupené na e-shopu. Poskytnuté nakladatelstvím. Darované… Opravdu to někoho zajímá? Není to tak trochu sociální samohana?
  • Knižní výzvy – přečti alespoň jednu knihu za měsíc, přečti jich deset, čti pouze červené knihy, čti pouze… prostě takové „socialistické“ závazky. Nezatracuji to. Třeba dokážou někoho motivovat. Mého kolegu dostane do lesa jen geocaching. Tak jestli knižní výzva někoho inspiruje ke čtení, budiž…
  • Co bych si chtěl/a přečíst – knih, které bych si chtěl přečíst, jsou desítky, ba stovky. Kdybych o nich měl psát, asi bych nestíhal číst. A tak bych se nakonec zacyklil a psal pouze o tom, jak toužím číst, ale vůbec nestíhám. Ajta krajta… Na druhou stranu, i já si tvořil (a občas ještě tvořím) seznamy knih, o které mám zájem. Třeba by jejich zveřejnění mělo nádech závazku… Knižní výzvy…
  • Co jsem ještě nepřečetl/a – viz co bych si chtěla přečíst povýšené o level tím, že ty knihy už mám alespoň doma ve své knihovně.
  • Soutěž – nezbytná věc. Lidé jsou prostě soutěživí. A kdo alespoň jednou nezkusil podobným způsobem získat knihu zadarmo? Tedy proč ne. Hlavně že to zvedá návštěvnost. Prý…
  • Knižní foto – to je věc, kterou mám naopak velmi rád. Sleduji na Instagramu spoustu především zahraničních profilů, a občas jsem mile překvapen. Je to vlastně taková samostatná kategorie v rámci knižního blogu. Protože blogerky jsou převážně krásné mladé dámy, je to pro mé oko starého čtenářského vlka lahodící. I když… většinou jsou na fotkách jen fragmenty knih a nohy…, ruce… šálek kávy, či čaje… prostěradlo, květiny… nohy v ponožkách…, jo to už jsem říkal… takže… Ne, nechci to opět zesměšňovat. Jak jsem řekl, některé kompozice jsou vskutku fascinující. Na jednom blogu jsem v komentáři zaznamenal povzdechnutí, že je v článku moc textu a málo fotek. Aha… možná že blogy budoucnosti budou pouze knihofotoblogy. Možná jsou čtenáři unavení čtením knih a tak se jim nechce číst. O tom, jakou knihu si přečtu, bude rozhodovat to, v kolika hezkých záběrech knihu objevím. Zda má autorka fotografie pěkné nohy… nebo ponožky… nebo dostatek netradičních rekvizit, do kterých knihu umístí. Bať… proč ne.
  • Videa – opět samostatná kategorie. Značně ošemetná. Napsat a zveřejnit recenzi na blogu, prosím – ale nést svou kůži na trh prostřednictvím kamery to už chce jistou dávku sebevědomí. A toho některé videoblogerky (či BookTuberky) mají na rozdávání. Echm… a jak to mají kluci? Říkají si BookTuberáci? No dobrá… trochu si z toho střílím, ale ono si to o to malinko říká, ne? Tento fenomén mě opravdu zcela míjí, ale chápu, že současná generace si toho žádá. Číst se už přeci nikomu nechce (viz knižní foto). Na druhou stranu je jistě podnětnější koukat na mladou krásnou booktuberku, než číst zaprášený plky obstarožního knižního seladona.

V každém případě jsem rád, že je kniha i nadále fenoménem. Že lidé čtou a že čtou i mladí lidé, ti, o kterých se říká, že jen čučí do počítače. Já do něj čučím také. A svým čtenářským deníčkem jsem se zcela vědomě zařadil do velkého zástupu knižních blogerů, byť nemám klasický blog a moc nefotím, nemám žádné video, a na Instagramu mám pár značně ovadlých a nezajímavých snímků své čtečky.

Ve virtuálním světě knižních blogů jsem našel spousty věcí, které mě zaujaly. Ať to byly recenze, různé články, knižní tipy, nápady, fotografie. Takže mé krátké resumé berte s nadhledem. Najděte si ten svůj oblíbený. Choďte do knihovny. Kupujte knihy. A nečučte furt do toho compu!

P.S.
Mou představu o mladých vnadných čtenářkách malinko vyvrací tato studie:

Pražská městská knihovna loni zapůjčila osm milionů knížek, časopisů nebo filmů. Anonymizovaná data ukazují, jaké mají Češi čtenářské návyky: kdo, co a kdy čte. První pohled na data prozrazuje, že české ženy čtou – nebo si aspoň půjčují knihy – třikrát víc než muži. V některých věkových skupinách je rozdíl zvlášť patrný: například po dvacátém roce života se prudce sníží počet čtoucích mužů, po čtyřicátém roce zase nejvíc propadnou knihám ženy.

Tak to je více méně jasné. Po dvacítce začnou chlapi zařezávat v rachotě a není čas číst. Naopak ženám se většinou po čtyřicítce otevře svět – přestávají se starat o děti (většinou i o manžela) a začínají si užívat života a nově nabytého času. Inu tak… 🙂

V další části se má teorie zhruba potvrzuje:

Zejména u žen oblíbené knihy kopírují životní dráhu: po pohádkách a romantických příbězích jsou po 25. roce populární manažerské příručky v čele s publikacemi k cestovnímu ruchu, po 35. roce jsou to manuály k výchově dětí. O dalších deset let později dominuje kniha Nemoc jako řeč duše a po 55. roce jsou to opět pohádky.

(celý článek, včetně grafů zde: https://interaktivni.rozhlas.cz/vypujcky-2015/)

P.P.S

Ve světle nedávné pseudokauzy okolo nekorektní a genderově nevyvážené říkanky páně Žáčka jsem si vědom, že můj text také není zrovna genderově neutrální. I ona knihovnická statistika je dosti na pováženou. Už jenom tím, že čtenáře dělí na kategorie muži a ženy… Ano, dělám si legraci, ale přiznám se, že jsem se pokusil na text podívat podobným úhlem pohledu a chvilku váhal, zda ho zveřejnit. Je dnes korektní myslet si, že se žena stará o děti? Nepodsouvám jí touto představou nějakou nechtěnou roli matky? Urazí se ženy, že o nich mluvím ve dvou kategoriích? Mladší čtenářky a starší čtenářky? Možná bude nutno časem psát o lidech v neurčitém rodu a bez jakýchkoliv přídavných jmen. Možná to skončí u toho, co dnes zazlíváme islámu. V hidžábu jedné barvy budeme chodit všichni, aby někdo náhodou netrpěl kvůli pohlaví, věku či případné otylosti. Děti pod něj vyfasují chůdy, aby netrpěli svou výškou. Ostatně – děti se budou rodit pouze ze zkumavky, a to pomocí koktejlů DNA od naprosto neznámých dárců, aby nemohl někdo trpět tím, že má lepší, či horší rodiče. Možná…

Možná nás to jednou čeká. Ale momentálně si, prosím, ještě plnými doušky užívejte pestrého světa… 🙂

driftbooksehop

Shortlink: