Berninský průsmyk čistým alpským vlakovým stylem aneb Toulky v čase a s časem…

Berninské Alpy – Švýcarsko – Rhätische Bahn / Je to již dáno dnešní divokou dobou, která nabízí nepřeberné množství zábavy, vyžití, adrenalinu a podobných radovánek, že vymyslet skutečně nějaký originální podnik dá velkou práci a nezřídka i velké množství nelevného stimulátoru. Tak i nás postihla chandra tohoto druhu a dlouho a draze jsme vymýšleli zajímavý a originální způsob zdolání tak turisticky profláknutého kusu Švýcarska jakým je Berninský průsmyk. Jako nejvíce zajímavý nám přišel Romanův nápad zdolat cestu na dvou létajících kobercích, jež získal z jakési obskurní pozůstalosti. Nápad věru dobrý a rozhodně neotřelý. Ovšem odkládáme jeho provedení na vhodnější roční období. Podzim se svým ostrým alpským fénem a možnou sněhovou nadílkou by mohl narušit úspěšnost expedice. Nakonec vítězí způsob, jenž je hoden chrabrých horských reků. Volíme čistý alpský způsob…

Ano – to je to pravé. Žádná nákladná expedice naopak, vyrazíme neexpedičním stylem bez standardního zabezpečení v základním táboře, bez budování postupových táborů, bez využití šerpů a jaků a samozřejmě bez použití kyslíku. Nepoužijeme stanů, ani žádných zásob. A protože jsme mladí, odvážní, šumavskými větry vyšlehaní a vodami vltavskými odkojení, ztěžujeme si tento náročný výkon podmínkou co nejkratšího času provedení. Měřit se bude švýcarskými hodinkami z rodinné pozůstalosti, k nimž se váže příběh zajímavý a dramatický a jehož vyprávění přenechám kolegovi (můžete číst zde). Švýcarský čas švýcarskými časy zaznamenáván bude chvíli co chvíli do neexpedičního deníku. Vše bude zaneseno do tabulek, zkoumáno a spočítáno, a výsledky hodláme někdy v budoucnu publikovat v podobě jistě velmi tlusté publikace s předběžným názvem: Švýcarsko – toulky s časem a v čase…




Volary – 09:36 / 28. 09. 2005 – 736 m.n.m.

Srdceryvně se loučíme se slavnostně naladěnou vlastí, kterou už třeba nemusíme spatřit. A samozřejmě to nejdůležitější. Musíme srovnat český čas ve švýcarském stroji. Jsme zvědavi na odchylky, které, jak doufáme, prokáží naše měření. Švýcarský čas musí být nutně jiný, když s ním nemají tamní dráhy takové problémy jako dráhy naše. Jde o profesní záležitost a čest dokázat, že nikoliv ČD, ale čas je tou relativní proměnou. Že Evropou procházejí různé vlny různého času. A že naše území je dlouhodobě pod vlivem jakési časové okluzní fronty. Nuž, čas nám ukáže…

Opouštíme tedy základní tábor v Čechách, abychom na jeden zátah dosáhli nejvyšší evropské zastávky standardních železnic Ospitzio Bernina ve výšce 2253 m.n.m. Časoměřič a zapisovatel neexpedičního deníku Roman brzy po odjezdu zjišťuje, že tentokrát při závěrečné kontrole batohu sice nezapomněl jídlo, ale v kuchyni na stole zůstala veškerá naše lana, karabiny, mačky, cepíny a mapa ledovce Palü, ze kterého jsme chtěli odebrat časové vzorky a přispět tak k debatě o globálním oteplování. Vypadá to vskutku na ten nejčistší – zcela ortodoxní – alpský způsob, jaký jen lze provést.

Chur – 04:36 / 29. 09. 2005 – 595 m.n.m.

Zrychleným přesunem zdoláváme Rakousko a před půlnocí dosahujeme švýcarského městečka Chur. Zde provádíme první fázi aklimatizace na místní čas. Ten noční, švýcarský, je vskutku hutný. Pomalu se přelévá, je téměř hmatatelný a odkapává v pomalých proudech. Čekání na první ranní přesunovadlo si krátíme prvními pokusy a měřeními. Velmi zajímavou tabulku najdete v již zmiňované publikaci ŠČaSČ zhruba na dvousté stránce. Jedná se o srovnání hustoty české vteřiny a švýcarské sekundy. Dále zaznamenáváme časy rozborky a sborky lehkého bivaku na lavičce tzv. drátěného programu…

První vlak Rhétských drah nás odváží do Svatého Mořice (St.Moritz). Město slunce nás vítá skutečně stylově. Ranní paprsky se divoce odrážejí od naleštěných souprav Glacier Expressu, který letos (2005) slaví 75 let svého provozu. Tudy však naše cesta tentokrát nevede. Náš vláček je skromný červený osobáček, který kromě nás veze už jen dva vagónky ložené dřívím.

Ale žádné zdržování. Není čas. Nebo lépe řečeno času je plno ale začíná se divoce kroutit, slunce ho nabíjí a dostává ranní roupy. Necháme ho teda metamorfovat do místní ukázněné podoby. Odmetáme poslední zbytečky roztřepených českých minut z batohů a noříme se do těch přísných a přesných švýcarských. Dědečkovo hodinky vesele vískají nasávajíce po letech domovský vzduch. Sklíčko na nás šibalsky blýská…

St. Moritz (07:48) – Tirano aneb Berninským průsmykem

První ranní soupravou provádíme průzkumný přejezd celé trati. Polykáme chladné alpské minuty, stíráme vlhkost z Romanovo brýlí a zkoumáme vliv mlhy a deště na naši náladu. Přiznávám, že tento ranní přesun do italského Tirana má základ v mé naprosto nevědecké a nealpinistické chuti na italskou kávičku. Stoupáme, klesáme, točíme se, rovnáme se, valíme voči: 1700 metrů, 2253 metrů, 400metrů nad mořem. Lesy, ledovce, vysoké hrozivé štíty Berniny, jezero Poschiavo, břidlicové střechy, stěny pitoreskní vesničky za okny, vinice. Uf… Vlak nás vyplivuje do téměř středomořského podnebí klidného Tirana. Hodinky nespokojeně zavrčí, když se do nich začne rozevlátě usazovat neučesaný pohodový italský čas vonící capučínem.

Městečko si nás podmaňuje svým omšelým hávem. Z místního času čouhají pavučiny, je mírně popraskaný a místo tikotu občas hodiny vychrchlají chuchvalec mlhy. Voní po horském víně z místních podalpských vinic. Nacházíme zde dokonce jedny z mála dveří do jiných dimenzí a časů. Adresu vám nedáme, tyto dveře si musí najít každý sám…

Nezbývá však, než opustit toto veskrze příjemné území. I hodinky si tady dokonce pomalu začínají libovat a ručičky mají ledabyle pod hlavou. Kupujeme italské šumivé za pár lir a v kofeinové euforii sedáme do vlaku dalšímu dobrodružství vstříc…

Ano – tak teď opravdu zahajujeme tu nejdůležitější část celého tohoto podniku. Samotný výstup / výjezd. Slovy kolegy Romana: „čeká nás mámivá Bernina s ledovcovými vlasy…“.

Tirano (11:41) – St. Moritz – aneb Berninským průsmykem zpět

Abychom dodrželi čistý alpský styl, zavrhujeme samozřejmě postupové tábory. Zdržíme se pouze v takzvaných přestupových stanicích. Alp Grün (2091 m.n.m.) bude první z nich. Zde měl proběhnout meziexperiment pracovně nazvaný „Ledovec Palü“, který vyplazuje svůj studený jazyk nedaleko odtud. Kromě hledání nového Ötziho a měření časových ledovcových trhlin jsme také chtěli svou kapkou vltavské vody zamezit jeho ubývání. Z již zmiňovaných důvodů (ta lana, Romane, zejména ta lana…) se koná pouhé bezdeché zírání na ledový majestát. Vodou vltavskou, svou přítomností a italským šumivým křtíme tedy poze místní menhir, jenž je mimochodem zajímavou ukázkou časového víru (viz ŠČ a SČ str. 564).

Čas je perlivý a bublinkový. Hodinky si pobrukují jakousi vlezlou italskou melodii a odmítají pracovat s tím, že právě vpluly do jakési nízké tlakové siesty. Další vlak však nemilosrdně dováží opět ten přesný, švýcarský. Čeká nás další, nyní vrcholový bod neexpedice. Cesta je trnitá, strmá a plná nebezpečí. Občas jsme dokonce nuceni použít zcela netradičních vrcholových technik (viz foto níže). Ovšem přes všechna tato úskalí se nám tento trhák k vrcholu zdaří.

Ospizio Bernina 14:15 – 2253m.n.m.

Nádherně položené údolí mezi skoro čtyřtisícovkami, které uprostřed zdobí ledovcové oko Lago Bianco. Časový vítr nám fičí kolem studených uší. Chladíme šumivé víno v bělavé vodě a vytloukáme z hodinek poslední taliánský nepokoj velehorským, majestátním klidem. Dá to práci, ale nakonec se nám daří přehodit výhybku času. Cíl neexpedice splněn. Vrchol dobyt naprosto čistým alpským vlakovým stylem. Měření provedena a zaznamenána. Dědečkovy hodinky provětrány a promazány několika druhy času. Nezbývá než se vrátit.

Pro cestu zpět volíme netradiční indiánský přestupový běh, který nám umožnily švýcarské, rakouské a nakonec i naše železnice. Bernino – díky. Rád budu doma manželce vysvětlovat, kdeže jsem to přišel k tomu ledově bílému vlasu na batohu.

foto Rhätische Bahn AG – Lago Bianco

Volary 13: 56 / 30. 09. 2005 – 736 m.n.m

Doma… Celkem 26 přestupů během 48 hodin naprosto plynulých a to i přes nesjízdnost Aarlbergského tunelu, zavaleného bahnem záplav. I takto lze prožít dva dny našeho globalizovaného tisíciletí…

Petr Ferdoš Čmerda

Rhétská dráha – Rhätische Bahn AG

Od července 2008 patří tratě Rhétské dráhy Albula a Bernina na seznam světového dědictví UNESCO. Dokonalé splynutí krajiny a železnice – dlouhé oblouky, rafinované stavby, tratě vlnící se strmými údolími. Nejatraktivnější místa na trati jsou viadukt Landwasser, točité tunely mezi Bergünem a Predou nebo kruhový viadukt u Brusia. Trať vede impozantní trasou a bez ozubení do 2 253 m n. m.

Shortlink: