Co je „KOHOUTÍ KŘÍŽ“…
V tomto koutě našich stránek najdete čtení vskutku „výběrové“… Na stránkách Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích „Kohoutí kříž“ totiž najdete tisíce krátkých či delších klenotů německé šumavské literatury. Rádi bychom s vámi sdíleli to, co nás zaujalo, co nás vzalo za srdce a co je nám blízké z hlediska našeho regionu. Autorem překladů a českých textů je Jan Mareš, elektronickou verzi připravuje Ivo Kareš – pánové, smekáme…
Práce vznikající od roku 1990 zahrnuje autory pocházející ze Šumavy v jejím širším přeshraničním vymezení a další autory zabývající se danou tématikou od středověku až po současnost a byla realizována v rámci grantu Ministerstva kultury České republiky. Každý zastoupený autor je představen ukázkami z díla v překladech, v případě poezie i v originálním znění, krátkým medailonem a obrazovou přílohou, součástí publikace je rovněž studie v českém i německém jazyce.
Průběžně doplňované dílo obsahuje v současné době údaje o 1394 autorech a je tvořeno více než 4500 ukázkami, biografickými daty, medailony, bibliografickými odkazy, 17000 dokumenty v obrazové příloze, případně vysvětlivkami a slovníčky nářečních výrazů, to vše s možností plnotextového vyhledávání.
V roce 2003 byl web oceněn ministrem kultury ČR (Cena Knihovna roku 2003, diplom v kategorii Významný počin v oblasti poskytování veřejných a informačních služeb)…
***
Kohoutí kříž u Nicova (Nitzau) při hrázce z polních kamenů šumavské země je víc než symbolem a ozvěnou utrpení Kristova. Věčně a věrně nám tlumočí i to, co za šumavskou literaturu už provždy vyslovil Adalbert Stifter: „Was je Gutes oder Böses über den Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht. – Co dobrého nebo zlého bylo způsobeno člověku, učinili lidé.“ Zvon Vojtěch (Adalbert) s tím nápisem v originále i českém překladu mi ostatně den co den zvoní pod okny přes řeku Vltavu. Svědectví všeho, cokoli tu přešlo a co se muselo zajizvit v našich srdcích, poněvadž zase jen člověku se všechna lidská bolest i radost může také navracet darem jazyka a paměti, poskytuje na následujících stranách hlas německých básníků ze Šumavy, mrtvých i těch dosud živých, bratrsky daleký a blízký hlas i za nás, kdo milujeme svou zemi. Ano, je svá, je Boží. A není vinna…
***
Studie: Co je to šumavská literatura?
Správně by ta otázka měla znít nejprve a ona také zní: „Co je to literatura?“ Protože vždycky se nejprve ptáme „co je co?“ a pak teprve „jaké je to“. Pokud nám bude jasnější povaha onoho souboru písemností, uloženého převážně v knihách, pak i to, co je Šumava v literatuře, se nám bude jevit víc jako literatura sama – ba jako celá jedna téměř zaniklá kultura, žijící dnes jakoby v exilu, či alespoň v literárním odstupu „distanční paměti“. Ta literatura je psána především jazykem německým a představuje obsáhlou knihovnu. Hovoříme tedy o převážně německé šumavské literatuře, zvané i Böhmerwaldliteratur či Böhmerwalddichtung, zahrnované někdy i pod německý pojem Heimatliteratur, jemuž přibližně odpovídá český pojem „venkovská literatura“. Je psána zčásti dokonce i dnes už nepoužívaným místním nářečím, lépe řečeno řadou místních nářečí, nesrozumitelných často i příslušníkům onoho „čtvrtého bavorského kmene“, za něhož bývají německy mluvící Šumavané někdy považováni.
Šumava, německy zvaná Böhmerwald (Český les vedle Šumavy sahá až na západ k Chebsku), někdy také Nordwald, někdy jen Wald, je chápána jako jistý celek s Bavorským lesem (jak stojí ve Stifterově Witikovi: je to vlastně Českobavorský les). Ve slově Böhmerwald pak zní i staré keltské označení Boiohemum – „země, domov Bójů“, Bohemia, Böhmen, země lidí, kteří v ní žijí, nemající s dnešními národními státy mnoho společného.
A pak „les“, cosi neurčitého, hrozivého a divokého (i ve slově Vltava je ten přívlastek „wild“), kde dokázali žít a přežít jen ti, kdo volili nesnáz proti sestupu do říčních nížin. Byli to během dějin většinou kolonisté německého jazyka.
To nás vrací k tomu, že jde i o literaturu většinou německou a takříkajíc venkovsky okrajovou. Její osudy, osudy této „dřevěné“ knihovny s knihami také většinou „ze dřeva“ vyrobenými, odpovídaly věrně jejímu obsahu, sdílely osud země. Pokud reálně existovala šumavská komunita německého a sousedního českého jazyka, byla jejím žánrem převážně venkovská povídka vyvíjející se téměř analogicky v obou zemských jazycích, byť i s jistými časovými posuny… (celou studii najdete zde)
Shortlink: