Čtenářský deník speciál: Šikmý kostel aneb Karvinský Mizerov i Ráj…
V září 2020 jsem si přečetl úvodní část této románové kroniky. Tehdy jsem si k tomu napsal: Věru milé překvapení. Jako Severočecha, jako někoho, kdo vyrostl mezi výsypkami a v prachu povrchových dolů, mě anonce na tuto knihu zaujala. Ano, přiznávám. Původně jsem si myslel, že to bude něco od nás. Z Mostecka. Kolem pomníku tragédie na dole Nelson v Oseku jsem chodíval s dědou a babičkou. Na výbuch v dole Pluto v Louce u Litvínova si také živě pamatuji, protože tam byl zaměstnán děda. Babička pracovala v chemičce – ve Staliňáku (dnes Chemopetrol), tam to bouchlo také. V roce 1974. Asi jsme nějaká výbušná rodina, nebo co… Ne, nikomu se naštěstí nic nestalo…
Ale zpátky ke knize. Omylem jsem si myslel, že to bude příběh ze severu. Byl, ale z toho moravského. Vůbec to nevadilo. Naopak. Kniha je to skvělá. Skvěle napsaná. Poutavě. Čtivě. Zaujmou jednotlivé osudy i osud celého městečka a kraje.
Firma nás co dva roky posílá do lázní. Asi abychom vydrželi pracovat co nejdéle. Kdo dnes ví, v kolika vlastně půjdeme do důchodu. Jestli vůbec. Lázně Darkov už jsem dvakrát odmítl. Kolega, který se na Šumavu přistěhoval z Karviné, mi říkal: „co bys tam, člověče, dělal? Samé výsypky, kaliště, prach a špína.“ Znal jsem to z mého rodiště. Ale teď jsem pevně rozhodnutý. Určitě tam pojedu. Kdyby se počítalo jen toto, tak kniha Karin Lednické svému regionu pomohla. Nebudu sám, kdo si o tomto kraji něco přečetl úplně poprvé. A pokud jste jí ještě nečetli – rozhodně to napravte…
No a po roce jsem skutečně vyrazil. Do lázní. Do Karviné. Do Darkova… Druhý díl Šikmého kostela jsem si vezl ve čtečce. A těšil se, jak ho budu číst a zároveň se budu toulat po místech, kde se děj odehrává…
Lednická, Karin – Šikmý kostel: Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921
Nakladatel: Bílá vrána (2020) – Anotace: Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.
Lednická, Karin – Šikmý kostel 2: Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945
Nakladatel: Bílá vrána 2021- Anotace: S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Československa nastávají zlaté časy, v Karvinné – jak se nyní město jmenuje – se stále velmi silně projevují důsledky předešlého dramatického dění. Prosakují do všech oblastí života. Ne vždy v dobrém. I přesto lze říct, že dvacátá léta jsou pro obyvatele města relativní selankou, dobou významných společenských změn a hospodářského rozmachu. Nastupující generace se může těšit výsadám, které byly v nedávné minulosti nedosažitelné, a začínají se před ní rozprostírat dříve netušené možnosti. Klíčící naděje však rázně ukončí hospodářská krize a vzápětí po ní opětovný vzestup nacionalistických nálad. Napětí ve společnosti stoupá a rodiny našich hrdinů rozštěpují rozdílné názory: zatímco jedni se nadcházející hrozby obávají nebo mezi prvními nesou její ničivé důsledky, jiní probíhající změny vítají jako šanci k odčinění utrpěných křivd. Smršť událostí po nástupu německé okupace však nakonec smete všechny, protože v tomto regionu i druhá světová válka probíhala dosti jinak než ledaskde jinde. Příběh je také tentokrát vystavěn na skutečných událostech a čtenář s překvapením zjišťuje, že mnohé z toho, co se ve druhém díle Šikmého kostela odehrává, zůstávalo po dlouhá desetiletí skryto ve třinácté komnatě dějin.
Karvinský Mizerov i Ráj…
Každé ráno jsem se procházel parkem za budovami nových lázní v Darkově. Měl jsem štěstí na krásné podzimní počasí. A každé ráno jsem sledoval podivnou až magickou scénu. Na různých místech parku jsem dennodenně potkával vílu. Postarší dámu v teplákách… Neustále si cosi drmolila, ulámanými větývkami zametala spadané listí a na očištěných místech snad tancovala, snad prováděla jakési rituály. Tu a tam něco kreslila křídou na asfalt. Ruce vzpínala k slunci. Tiše zpívala… Pozoroval jsem jí a přemýšlel, kdo to je, co dělá a proč to dělá. Mám k podobným věcem jistý respekt a tak jsem nechtěl tu ženu jen tak ohodnotit jako starou bábu, co jí zřejmě haraší na věži. Buď kvůli nějaké demenci, nebo bůh ví, kvůli čemu. A nakonec… jsem jednoho vskutku krásného rána seděl v parku na lavičce, obličej vystavoval horkým slunečním paprskům a k tomu popíjel pivko. Nádherný lázeňský relax. Když v tom se na cestě zjevila ona víla a švarným krokem mířila… inu, rovnou ke mě. „Dneska večer jdu na párty! Podívejte co mám…“ a z igelitky vytáhla škrabošku a balíček nafukovacích balónků. „Nechcete jít se mnou?“. Koukala na mě a najednou se začala hurónsky smát. „Je to támhle v tý vile. Jsou to snobové. Proto tam půjdu v teplákách a ve starým tričku. Bude legrace, pojďte taky…“ Nevěděl jsem, jak zareagovat. „Já tady udržuju hvězdy… Kreslím na chodník souhvězdí. Hvězdy, co nejsou přes den vidět. Podívejte se…“ A opravdu. Chodník byl plný malůvek… hvězdné nebe pode mnou. Nikdy jsem si toho nevšiml. „Zametu listí a povídám si se Sluncem…“, mluví dál víla a hlasitě se u toho směje. „A nemusíte se mě bát. Já jsem bývalá soudkyně okresního soudu. Já tady znám každýho grázla, pane. Já jsem neškodná. Chodím sem do parku malovat hvězdy. Já maluju ráda a mám hvězdy ráda. A slunce taky…“
Nakonec jsem se s tou vílou zakecal. A dostal od ní i nějaké právnické rady. Čísla paragrafů. Ty jsem si hned v hotelu ověřil na internetu. Sedělo to. Paní byla asi opravdu z oboru. A opravdu jí asi trochu strašilo ve věži. Myslím, že ze samoty. Žije sama. Rozvedená. Děti moc nevídá. Hlavně chodí do parku a maluje. Věnovala mi obrázek. Měla jich plnou kabelu. A pak jsem jí kousek doprovodil. Cestou mi ukazovala souhvězdí na asfaltu. Mluvila a smála se. Mluvila a měla slzy na krajíčku. Mluvila a já se v duchu modlil za její duši. Za její zdraví… Zvláštní setkání. Už jsem jí víc nepotkal. Chodil jsem do parku dál každé ráno, ale víla najednou nikde… a tak jsem tu a tam nohama odhrnul spadané listí z hvězd. A smál se… sám sobě, sám pro sebe. Smál jsem se tomu, v jakém bláznivém světe to žiju… Procházel jsem se po asfaltovém hvězdném nebi a přemýšlel, co se s tou vílou stalo…
Karviná mě jako město překvapila. Čekal jsem smog, špínu, zoufalství, chudobu… Prostě klasické předsudky, kterých si člověk na cestu veze plný batoh. Ale město je čisté, upravené, opravené, plné parků a zeleně. Cítil jsem se tam jako doma. Myslím „doma“ jako v mém rodišti. V Mostě. Osudy těchto hornických měst jsou si podobné a podobný je i genius loci. Procházel jsem se po sídlišti a procházel jsem se vzpomínkami. Duši naplněnou nostalgií. Opět jsem byl dítě ze sídliště. Opět jsem si hrál s bandou dětí na klepadle. Lezl jsem po stromech. Hrál si na schovku ve sklepě paneláku. A pak jsem dostal chuť na pivo… V Karviné najdete dva minipivovárky. Jeden vaří Fryštátský ležák, a ten druhý pivo Larische. Ochutnal jsem vše, co bylo v nabídce. Pivem jsem spláchl nostalgii dětství a propil se do dospělácké melancholie…
V hospodě na Bečkách jsem po třetím Fryštátském ležáku zapředl hovor se spolusedícím. Byl to totiž krom mé maličkosti jediný další host. Čekal tu na přítelkyni, která nás obsluhovala. Mladý místní muž. Že se mi Karviná libí? Diví se. No – on o svém městě takhle nepřemýšlí. Narodil se tu a prostě tu žije. O historii města nic moc neví. Z učňáku šel rovnou fárat, bo tata taky fáral. Pak důl zavřeli tak fáral jinde. I tam to zavřeli. Teď pracuje na štrece. Pro polskou železniční společnost, která opravuje a staví železnice. Chtějí, aby šel pracovat do Polska, ale on nechce. Má tu přítelkyni, syna. Teď si hledají byt. Koupit? No na to nemají. Zkusí pronájem a i ten je drahý. S úsměvem pohladí ruku své přítelkyni, která před nás postavila další pivo. Myslím na Šikmý kostel, na všechny ty literární hrdiny a hrdinky. Myslím na všechny ty historické události, které do jejich duší vyryly vrásky. Přemýšlím, jaký příběh čeká tenhle mladý pár. Říkám si, co je vlastně dnes jinak… Dám si další pivo a spláchnu všechnu tu beznaděj. Volá majitel pivovaru. Když nejsou hosti, ať zavřou. Prý to sleduje z domova přes kameru. Dívka se omlouvá. Mě asi za hosta majitel nepovažuje. Je to takhle často? Ano – vlastně každý den. Lidi moc nechodí. Asi si koupí pivo v krámě a pijí doma. Dáme si ještě jedno malé na rozloučenou. Já se vracím do hotelu, oni do své reality. Je teprve osmá hodina večer. Cestou si holt koupím pivo v supermarketu. Ostravar, když už jsem na Ostravsku. Je skoro dražší, než pivo v pivovárku a navíc ne zrovna dobrý. Piju ho v parku před hotelem. Ten je plný lázeňských kuřáků. Hospoda pod hvězdami. Doufám, že ráno potkám vílu…
Knihu Šikmý kostel jsem doporučil svým kamarádům. Jeden z nich mi napsal: člověče, to je hrůza. Koho baví taková depka? Ty lidi se maj špatně a když už to vypadá, že se budou mít líp… bum, a maj se ještě hůř. Knížku jsem nedočetl a druhý díl mě už vůbec nezajímá… Smál jsem se tomu postřehu, ale musím uznat, že to je ve zkratce vše podstatné, co se o té knize dá napsat. Inu – život už je takový. Autorka nám skrze své hrdiny popisuje nedávnou historii města a přilehlého kraje v kontextu s takzvaně „velkou“ historií. Aby to bylo dramatické, žijí i její hrdinové a hrdinky dramaticky. Všechny ty historické veletoče roztáčí i jejich životy. První díl jsem četl bez dechu a byl nadšen. Druhý díl už se mi četl hůř, protože koncentrace všech těch zvratů je příliš vysoká a ubíjející.
I přesto je ale celá ta karvinská sága fascinující. Smutně fascinující. Zejména ty národnostní třenice. Považuji se za „sudeťáka“, i když pocházím ze severu, kterému se říkalo Deutschböhmen a žádné národnostní třenice jsem nikdy nezažil. Moje babička mi vyprávěla jak Němci vyhnali jí a její rodinu do vnitrozemí a jak potom s potěšením sledovala vyhnání Němců za hranice. Jako dítě jsem tomu moc nerozuměl a vlastně mě to nezajímalo. Ze severu jsem se přestěhoval do jihočeských „Sudet“, dříve Böhmerwaldgau. Tady jsem se tomuto tématu věnoval daleko více. Ženu jsem si našel u Nových Zámků. Bývalé Horní Uhry jsou dodnes takovými slovensko-maďarskými Sudetami. Neustálé hašteření, neustálé hádky, neustálé požadavky a proti požadavky, naschvály a jazykové krkolomnosti. Karvinsko – to je Sudetenland a také Záolží. Němci, Poláci, Češi… To samé na druhou. Jsem rád, že jsem to nikdy nezažil, ale nejsem naivní, abych ve společnosti necítil jisté spodní proudy. Proudy, které nedokáže zastavil ani globalizace, ani snaha o evropskou unii. Tyto proudy jsou schopny kdykoliv vytrysknout z hlubokého podzemí a rozdělit i blízké přátele a rodiny. A snad proto je důležité nezapomínat, co ony temné vody umí. Je dobře, že se najdou autoři jako je třeba Karin Lednická. Autoři, kteří mají odvahu o těchto věcech psát, pojmenovat je, vynést na světlo, ukázat je v té pravé nemilosrdné poloze.
Dvanáct dní v Karviné… Je mi jasné, že jsem jen tak klouznul po povrchu. Viděl jsem šikmý kostel, který stojí osamocen uprostřed zdevastované krajiny. Nakoukl jsem do dolů. Prošel se areálem původních lázní Darkov, které musely být nádherné, ale dnes už jenom chátrají. Poseděl jsem u břehů karvinského „moře“ a pozoroval důlní věže na horizontu. Navštívil jsem Ostravu i industriální Vítkovice. Zajel do Těšína a mrknul do Polska. Poznal jednu vílu a jednu mladou karvinskou rodinu. Pokecal s chlapama z Dubaje. Lázně jsou plné arabských pacientů. Dokonce v hotelové televizi běží i několik saudsko-arabských televizních kanálů, které jsem sledoval raději, než ty naše. Ničemu jsem tam totiž nerozuměl a tak mi bylo jedno, co říkají. Obrázky se míhaly a já si přemýšlel o svých věcech. Kam se poděla víla? Sehnali ti mladí byt? Jak dlouho spolu zůstanou? Zavřou minipivovar, když tam lidé nechodí? A co čeká mě? Jak budu žít a s kým? Zůstanu v Sudetech? Nebo uteču do vnitrozemí? Co bude s mými dětmi. Jak budou žít moji vnukové a vnučky? Co bude s lidstvem? Safra milý mozku – nechtěl bys přepnout do arabštiny? Ničemu bych nerozuměl a bylo by mi blaze… 🙂
Shortlink: