Čtení na měsíc březen 2022

Jsou chvíle, kdy se mi kolotoč myšlenek v hlavě točí na plné obrátky. Myšlenky vyskakují sami od sebe a já při tom dokážu splétat složité konstrukce kontextů. Příběhy vybublávají na povrch jinak klidné hladiny běžného života. A jak už to tak bývá, stává se to většinou v době, kdy nemám možnost sednout a psát. To si budu pamatovat. Říkám si. To je tak dobrý, že si znovu vzpomenu, proč a v jaké souvislosti mě to napadlo. Říkám si. A hádejte, jak to dopadá. No jistě. Nevzpomenu si. Nebo si vybavím něco úplně jiného. Několikrát jsem použil diktafon. Doma si k tomu sednu a zpracuji to. Říkám si. Ty nahrávky si hoví kdesi v hlubinách mého telefonu. Neposlechnuté, nezpracované.

Proč o tom píšu? U březnového čtenářského deníčku sedím už poněkolikáté. A pořád se nějak nemůžu chytit. Nevím, jak začít, jak pokračovat. Nic mě neinspiruje. Z knih, které jsem v březnu přečetl mi nejvíce rezonoval román o Nerudovi. A tak myslím na to, jak asi i on v sobě cítil tlak. Jak možná toužil napsat nějaký ten významný a objemný román. Nikdy se mu to nepovedlo. Přestože byl mistr pera. Byl to ale mistr pera rychlého, aktuálního, svižného. Uměl se kolem sebe dívat a uměl věci kolem sebe poskládat do krátkých fejetonů, cestopisů, nebo povídek. Byl skvělým kritikem. A proč to píšu? Cítím v Nerudovi jakéhosi souputníka. Cítím jakési kosmické souznění. Že je to patetické a velikášské? Ale no tak, milý čtenáři… něco jsem do toho úvodu přeci musel napsat.

01 – Mayne, Andrew – Šelma

Nakladatel Kalibr (2018) – Anotace: Profesor bioinformatiky Theo Cray nemá nejlepší ráno. Automat na led nefunguje, a navíc se mu do motelového pokoje dobývá policie. Že je hlavní podezřelý z brutální vraždy své bývalé studentky, se však dozví, až když je jeho účast na otřesné události vyloučena. Zdá se totiž, že mladou dívku v montanských lesích rozsápal medvěd. Jenomže profesor Cray je díky svému povolání zvyklý vidět vzorce tam, kde ostatní nacházejí jen chaos. A tak si všimne něčeho, co ostatní přehlédli. Něčeho nepřirozeného. Něčeho zjevně provedeného lidskou rukou. Theo pochopí, že tohle zvěrstvo nespáchalo žádné zvíře, nýbrž člověk, a že to rozhodně neudělal poprvé. A protože mu policie nevěří, začne mu být jasné i to, že je zřejmě jedinou osobou, která může zabijáka zastavit. Theo je sice lépe obeznámený s digitálními kódy a mikroby než s vyhodnocováním forenzních důkazů, nyní však musí uplatnit všechno, co umí, na zcela novou oblast výzkumu. A udržet se přitom o krok napřed nebezpečně vynalézavým sériovým vrahem… v jehož existenci navíc nevěří nikdo kromě něho.

Až brutálně návykový debutový román mága a iluzionisty Andrewa Maynea, hvězdy televizního pořadu Otázky a odpovědi: Nevěřte Andrewu Mayneovi, který spolupracoval s největšími mistry svého řemesla včetně Davida Copperfielda.

Rozečtená kniha mě inspirovala při psaní únorového deníčku. Nebudu se tedy opakovat. Chcete-li – text najdete ZDEJe ale třeba dodat, že knihu jsem nedočetl. Příběhy alá „MacGyver“ mě prostě moc nebaví. Ze začátku to vypadalo nadějně. Svižně a čtivě. Pak se vše zlomilo do neuvěřitelného guláše. Škoda.

02 – Goffa, Martin – Přiznat vinu

Nakladatel Kalibr (2019) – Anotace: Jedné deštivé červencové noci roku 1996 mizí v Praze beze stopy mladá žena. I přesto, že se okamžitě rozbíhá intenzívní pátrání, není nalezena jediná indicie, která by k ní policii přivedla. O dvaadvacet let později jiná žena podléhá zákeřné nemoci a její beznadějný stav vyprovokuje k činu muže, který ví, co se té dávné deštivé noci událo. Pravda, jež vyplouvá na povrch, s sebou však nepřináší úlevu a vykoupení, nýbrž jen další bolest a několik podob smrti.

03 – Goffa, Martin – Muž z chatrče

Nakladatel Kalibr (2020) – Anotace: Ve staré chatrči na okraji města Ústí, je nalezeno mrtvé tělo zanedbaného muže. Na první pohled to vypadá, že se jen další bezdomovec upil k smrti, ovšem situace se brzy začne komplikovat. Novinář Marek Vráz, řečený Terence, je vtažen do pátrání po člověku, jehož skon je záhadný skoro tak, jako byl záhadný celý jeho život. Proč přijel do města A.? Kvůli komu se skrýval pod cizí identitou? Co vedlo patologa k tomu, aby při pitvě jeho těla udělal u jedné z položek výrazný otazník? Na to všechno se Terence snaží najít odpověď, i když tuší, že odkrýt pravdu někdy znamená zaplatit až příliš vysokou cenu.

Odpověď na to, jak si tedy představuji slušnou detektivku nacházím v knihách Martina Goffy. Jsou jednoduché a nenáročné? Ano. Jsou ale zároveň čtivé? Ano. Mají v sobě špetku humoru? Ano.

Už jsem to kdysi napsal, že Goffa je moderní Pitaval (François Gayot de Pitaval). Ať je to série s kriminalistou Mikulášem Syrovým, nebo s novinářem Markem Vrázem. Nekomplikované, lokální, čtivé, vtipné.  Oddechové čtení. Protože jsou chvíle, kdy si chce člověk odpočinout od všeho složitého a zároveň nechce úplně slevovat ze svých nároků na dobré čtení. Pro tento případ jsou tyto knihy ideální.

04- Dvořák, Otomar – Srdce v kleci – Román o něžném rváči Janu Nerudovi

Nakladatel Fortuna Libri (2018) – Anotace: Od školních let máme před očima obraz Nerudy jako rozšafného staříka, jenž kulhá s hůlkou uličkami Malé Strany a poťouchle mžourá přes cvikr, obklopen hemžením úsměvných městských podivínů, vnímáme ho jako celkem nudného patrona, jenž píše do novin rozmarné fejetony a také patetické vlastenecké básně a sociální balady… Jako by se pod tou konvenční maskou zcela ztratil onen mladý malostranský darebák, provokatér, rváč, opilec, zbožný ateista, svůdce žen, neúnavný cestovatel a vášnivý milovník života… Pokusil jsem se tedy převyprávět Nerudův život tak, jak ho mohl vidět on sám, podívat se na druhou polovinu 19. století jeho očima. A čím hlouběji jsem se nořil do obrovského množství literatury, odkazů, dopisů, fejetonů, novinových článků a vzpomínek Nerudových přátel, tím větší ohromení se mě zmocňovalo. Teprve během psaní románu jsem si uvědomil, jak duševně bohatou osobností Neruda byl, s jakými problémy (které jsou dnes znovu až mrazivě aktuální) se musel potýkat, jaké měl ctnosti, ale i nectnosti. Jeho slabosti jsou mi důvěrně blízké. Dnes už vím, že se rád napil alkoholu, že býval nevěrný svým láskám, že trpíval úzkostí a nejistotou, které se snažil přebíjet fanfarónstvím, že trpěl konfliktem s otcem a pocitem viny, že některým kamarádům včas nepodal pomocnou ruku, že rozčiloval mnohé lidi svým velikášstvím a pyšnými gesty. Za jeho cynickými úšklebky, černým humorem a siláckými postoji se však skrývala něžná a snadno zranitelná duše. Snažil jsem se tedy přiblížit Jana Nerudu a jeho přátele i nepřátele (co člověk, to slavné jméno!) jako bytosti z masa a kostí, jako lidi, které můžeme kdykoliv potkat na ulici, v hospodě nebo v divadle. Žádný pomník, ani bulvární skandalizování; přál bych si, aby se pro čtenáře stal Neruda kamarádem, se kterým by rád zašel na pivo a poklábosil o životě.   

Netajím se obdivem, co se Otomara Dvořáka týče. Ten chlapík je prostě absolutně na mé vlně. Všechno, co jsem od něj četl patří mezi naprostou špičku. Mluvím samozřejmě o svém vkusu. Paradoxně patří knihy pana Dvořáka spíše mezi ty opomíjené. Některé se dokonce řadí do škatulky obskurní až brakové. Možná i některé z nich opravdu jsou, ale mě je to jedno.

Už předchozí kniha Vřeteno osudu o Erbenovi byla skvělá. A stejně taková je kniha o Nerudovi. Je citlivá a vnímavá. Je naprosto uvěřitelná. Zároveň plná zajímavých informací o době národního obrození, které by vás ve škole jistě nezaujaly. Ale v rámci příběhu si je užijete. Ten občas škodolibý až ironický pohled na naše obrozence je… obrozující. A sám Neruda je tak blízký a pochopitelný. Skvělé. Bavil jsem se u věcí, které by mě normálně nebavily. Nejsem příznivec historických románů a dějepis mi nikdy moc nešel. Ale díky takto zpracovaným knihám je radost se do našich nedávných dějin nořit a získávat tak cenný rozhled. Díky a jen tak dále pane Dvořáku.

05 – Barnes, Julian – Jediný příběh

Nakladatel Odeon (2019) – Anotace: Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti.

Já mám Barnese rád. Velmi rád. Patří do úzké skupiny mých top ten autorů. Takže za to, že jsem knihu po pár stránkách odložil, rozhodně nemůže. Má ex vzala roha s mladým milencem. Takže určitě pochopíte, že nemám chuť si o tom číst. Třeba se to za pár let zlepší a já se u knihy pobavím. Třeba… Zatím se mi chce pořád jenom spát…

06 – Křesadlo, Jan – Skrytý život Cypriána Belvy

Nakladatel Tartaros (2007) – Anotace: Tento šťavnatý thriller metafyzických rozměrů by se dal považovat za Křesadlovo nejodvážnější dílo, nejen v tom smyslu, že text je prošpikován oplzlostmi (v osobité glagolici, kterou lze číst jen vědomě a záměrně) ale i v tom smyslu, že nosnou fabulí o mravnostních protikladech názorně dokresluje nerovný souboj mezi literaturou a pornografií.

07 – Křesadlo, Jan – Zuzana a dva starci

Nakladatel Ivo Železný (1992) – Anotace: Na jinou planetu je posazen jinak téměř nefantastický román.

08 – Křesadlo, Jan – Rusticalia

Nakladatel Tartaros (2006) – Anotace: Variace na cizí themata… Román Rusticalia, který vychází z autorovy pozůstalosti zcela poprvé, se tváří jako parodie na staré české venkovské romány, ale ještě více je dramatickým a zároveň ironicky satirickým vyprávěním o podobách lidské erotiky, o rodové nenávisti, o zločinu a trestu. Spisovatel Josef Škvorecký k uvedení knihy Rusticalia napsal: „Pro naše exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu byl Jan Křesadlo největší literární objev celé naší dvacetileté existence. Jako každý velký autor samozřejmě leckde narazil. Tento patrně poslední polyhistor české literatury, prozaik, básník, muzikant, zpěvák a učenec psal bezprecedentní prózu i poezii. Nevím, jak literární kritika v ČR – pokud se tam svého řemesla ještě zuby nehty drží – přijme knihu Rusticalia. Ale Jan Křesadlo se do české literatury dostal, protože tam patří.“

Abych si spravil chuť a mysl, sáhl jsem po svém oblíbeném Křesadlu. Ten chlapík ve mně umí vykřesat jiskry opojné radosti a hurónského smíchu. Zároveň mě fascinuje šíře jeho rozhledu a tetelím se, kdykoliv najdu nějaký ten skrytý kontext. Je chytrý, je vtipný, je úchylný. Nádherná kombinace. Opět jde o autora z okraje českého literárního světa (viz Otomar Dvořák). Opět jde o autora, který balancuje na hraně padlé literatury. Zdánlivě. Protože Křesadlovy knihy jsou promyšlené a přeplněné vědomostmi. Vše je úžasně a netradičně pospojované a propletené. A jako koření se tu používají ingredience z naprostého dna skrytých lidských vášní, fantazií a tužeb.  Úžasná koláž, která mě baví a vzrušuje. Samozřejmě jen intelektuálně! Aby snad nedošlo k omylu, že…

09 – Lindaur, Vojtěch & Konrád, Ondřej – Bigbít

Nakladatel Plus (2010) – Anotace: Kniha, která zachycuje dějiny československé beatové a rockové hudby v letech 1956 až 1989, rozhodně není vyčerpávající historickou studií psanou z akademického odstupu. Autoři sledují krok za krokem dění na naší rockové scéně a předkládají čtenáři poutavý a živýpříběh, jehož jsou sami účastníky. V obsáhlé obrazové příloze jsou publikovány desítky unikátních fotografií hudebních skupin i osobností čs. bigbítu z doby, kdy oficiální media tuto kulturu zcela opomíjela.

Každého z nás formuje hudba, kterou posloucháme v mládí. To neznamená, že v ní musíme zamrznout. Ale ty kořeny tam jsou a jsou hluboko zaryté v šedé kůře mozkové. Já měl hudbu kolem sebe neustále. Měl jsem velké štěstí na kamarády a na prostředí, kde jsem se jako mládenec pohyboval.

Mostecký Neprakta klub byl za tuhého socialismu ostrůvkem kulturní svobody. A já v něm trávil většinu svého volného času od svých čtrnácti do devatenácti let. Jak člen amatérského divadelního souboru, jako člen několika hudebních uskupení i jako běžný návštěvník všeho, co se klubem mihlo. Velmi důležitým aspektem v mém hudebním rozhledu byly večery, kdy starší kluci pouštěli desky a seznamovali nás s novinkami i historií jednotlivých kapel. Takový ekvivalent dnešních jůtuberů…

Knížka Bigbít mi tuhle úžasnou dobu připomněla. Většinu interpretů znám, většinu té hudby jsem poslouchal, nebo poslouchám stále. Některé věci jsem samozřejmě nevěděl, některé mě minuly. Bylo to prostě velmi milé osvěžení paměti. Díky té knize jsem si opět některé ty věci pustil.  Našel jsem i desky, které jsem si konečně poslechl úplně poprvé, přestože jsem je znal a chtěl si je poslechnout už dávno. Ale znáte to – je to jako s knihami. Pokud jsou v knihovně nepřečtené dlouho, nakonec skončí v druhé zadní řadě zcela zapomenuté.

Hudbou jsem tedy žil vždy a dodnes žiji. Poslouchám jí a rád si o ní i čtu, pokud se jedná o text čtivý, chytrý, zábavný, objevující. A to vše kniha Bigbít splňuje.

10 – Výškovický (p), Petr B. – Punkový prapor

Nakladatel – Papagájův Hlasatel (2013) – Anotace: Známý organizátor punkových koncertů a textař Petr B. Výškovický (zejména Aqva Silentia a Jo Riittää!, ale také třeba Spínací špendlík nebo Degradace), autor tří letos vlastním nákladem vydaných sbírek brutální hospodsko – vaginálně – punkové poesie, se, pro mnohé možná trochu překvapivě, vypravil do hájemství prózy. Plodem tohoto tripu je román či spíše soubor tu úzce, tu volněji na sebe navazujících povídek, jak jinak než z prostředí punkové „scény“. Děj knihy, příznačně nazvané PUNKOVÝ PRAPOR, se odvíjí ve dvou pravidelně se střídajících rovinách; na první z nich čtenář sleduje osudy členů fiktivní punkrockové formace z Ostravska (zkoušky, koncerty, cestování, vztahy s partnery a rodiči…), druhá nabízí vhled do „tvrdého jádra“ party mladých ostravských pankáčů (hospody, kluby, fesťáky, „kvartýry“, lásky, potyčky s nácky, problémy ve škole, v zaměstnání i na „pracáku“…). V závěru se oba světy prolnou, když příslušníci oné „partyje“ zavítají na koncert zmíněné kapely. To vše se odehrává v ponurých kulisách především severomoravské metropole (s „hrdiny“ díla zavítáme však i do Frýdku – Místku, Opavy, Brna, Prahy, Moravské Třebové nebo na Hukvaldy), v existujících „rokáčích“ a „knajpách“. Kromě několika smyšlených hlavních postav se knihou proplétá řada reálných osob, ať už jde o muzikanty z punkových skupin (za všechny zmiňme N.V.Ú., Degradaci, Volant, Znouzectnost, Houbu, Zeměžluč a Proti směru) či o různou měrou bizarní postavičky skutečných tamních punx, na které při troše štěstí můžete narazit v ostravských ulicích, hospodách a klubech (Meluzín, Albánec, Ushi, Martenska, Trenér, Sova ad.). Pro posílení představivosti je knížka vybavena bohatou obrazovou přílohou. Předmluvy se ujal Šoty, frontman legendární brněnské grupy Zeměžluč.

Nabuzený bigbítem sáhnul jsem po punku. Protože mé hudební mládí bylo tu a tam taktéž punkové. Naše kapela se jmenovala T- 601 Psycho Band. A inspirovalo nás zejména to, co se pohybovalo po okrajích hudebních scén. Tedy i punk. Knihu jsem si pořídil také proto, že už drahně let uvažuji o sepsání něčeho podobného. Pocitem, že vlastní životní příběh byl natolik zajímavý, že o něm má cenu psát, „trpí“ asi kdekdo. Někdo dokonce oprávněně. Jestli to ale bude někoho zajímat je samozřejmě ve hvězdách…

Na rovinu – knihu jsem se pokusil číst. Ale moc mi to nešlo. Tak jsem listoval, nakukoval, přeskakoval. Ale prostě nic nezabralo. Nebavilo mě to. Protože to, co kdysi určitě bylo báječným zážitkem pro partu mladých muzikantů, je dnes jen divná a nezáživná nuda. Věřím, že ti, co se v knize najdou rádi zavzpomínají. Ale pro mě, nezúčastněného, je to jen snůška vzpomínek, které se nedokážou dotknout mých emocí. Nejsou vtipné. Nepřináší žádnou informaci. Nic mi nedávají.

Je to v poslední době už druhá podobná kniha, která mi ukazuje, jak mé případné hudební memoáry určitě nepsat. Takže z tohoto hlediska vlastně užitečná záležitost. Nic víc.

11 – Hill, Joe – Na plný plyn

Nakladatel Beta – Dobrovský (2020) – Anotace: V této mistrovské sbírce třinácti krátkých napínavých povídek Joe Hill rozebírá tematiku nikdy nekončících bojů, které musí lidé svádět.

Jako milovník sci-fi jsem na povídkách vyrostl. Ať to byl časopis Ikarie, nebo všelijaké antologie. Dneska mi ten krátký útvar většinou nevyhovuje, ale v situaci, kdy se nemůžu úplně soustředit na rozsáhlý text, je povídka ideální. Knihu můžete průběžně otvírat. Nebo zavírat a odkládat. Můžete přeskakovat. Žádný děj a jména postav nemusíte držet v paměti.

Tento výbor mi přijde takový… nakladatelský. Ve smyslu: vytahej něco ze šuplíku, ať jsme na trhu neustále vidět. A autor – možná trpící pocitem, že je škoda čehokoliv, co napsal – rád ze šuplíku své texty vyndá. Okoření to průvodním slovem, protože táta (Stephan King) to taky dělá a lidi to baví. Povídkové knihy kupují zejména skalní fanoušci. Ti nám jistě odpustí kolísavou kvalitu.

Takže něco jsem přečetl, něco jen prosvištěl. Dle očekávání mě nejvíc bavilo právě to průvodní slovo. -)

 

Shortlink: