Čtení na měsíc březen / duben 2020
Je tu jaro a já se dostávám opět do své čtenářské formy. Relativně. Čtu několik titulů najednou. Většinou se zajímavě prolínají. Ty knihy a informace z nich. Jak správně žít… hledám, opět hledám. Byl jsem přesvědčen, že žiji relativně správně. Jenomže se snadno zapomíná, že existují „slepé skvrny“. Jak v osobním životě, tak v životě společnosti. O tom se dá ledacos načíst. V knihách, jak jinak… A o tom, jak literatura formovala život Homo sapiens sapiens je zrovínka přívětivě napsaná kniha Martina Puchnera. Dvanáctou planetu si dávám po letech znovu. Některé věci není na škodu si zopáknout…
Má čtenářská forma je ale opravdu jen relativní. To, co jsem ještě nedávno přečetl za měsíc, dnes s bídou zvládám za dva. Proč? Nevím. Po roční odstávce se moje kolečka rozbíhají prostě nějako pomalu. A navíc – šest z těch jedenácti knih jsem nedočetl. Proč? Inu – nejen, že jsou ty kolečka pomalý, ale navíc se točí úplně jinak… Mají jiný rytmus…
Rytmus… Vibrace… Emoce… Sounáležitost… Společenství… Radost… Hudba… Tanec… Člověk… Země… Západní Afrika je kolébkou mnoha hudebních stylů a tamní hudebníci jsou proslulí na celém světě. Kmen Malinke, jehož tři miliony příslušníků žijí v dnešní Guinei, Mali, Burkině Faso, Senegalu a dalších okolních zemích, má dlouhou historii. Ta se po staletí předávala dalším pokolením pomocí hudby a potulných „bardů“. Malinke jsou také vyhlášení bubeníci. Jejich nejčastějším nástrojem je buben Djembe. Hra ne něj se zdá jednoduchá, ale špičkoví bubeníci, trénovaní od útlého dětství, dokáží zahrát složité polyrytmy. Djembe se používá v běžném životě a důležitou roli hraje zvláště během obřadů a slavností konaných při významných životních událostech.
01 – Barnes, Julian – Arthur a George
Nakladatel Odeon (2007) – Anotace: Historický román z konce 19. století – vynikající obraz Británie. Arthur vyrůstá v bohaté rodině v Edinburghu, George na faře v malé vesnici. Arthur se stane lékařem, později spisovatelem, George je advokát. Arthur je známým a váženým člověkem, George nikdo nezná, je to outsider… Určité události je však svedou dohromady. V důmyslně napsaném příběhu se skrývá detektivka, románově zpracovaný životopis sira Arthura Conana Doyla, autora slavných kriminálních příběhů. Román, ve kterém ožívají události staré sto let…
Jsou rasismus, nesnášenlivost, bezpráví, manipulace s fakty a lidská hloupost záležitosti sto let staré? Ne. To opravdu nejsou. Svět jede neustále a dennodenně ve stejných kolejích. Jenom se o tom nemluví a nepíše. Máme rasové kvóty do filmů. Máme korektní zpravodajství a bohužel i literaturu. Máme to i ono… Snad jen kdesi v hlubinách temného internetu lze opravdu žít v naprosté rovnosti a neomezené svobodě. Bohužel jen virtuálně. A bohužel jen zatím. Jsem přesvědčen, že i tento svět bude postupně infiltrován a buď zcela zničen, nebo alespoň omezen. Záminka se vždy najde. Terorismus. Koronavirus… A jestli si myslím, že se to někdy opravdu zlepší? Jestli opravdu dojdeme ke kýžené absolutní svobodě a vzájemnému pochopení a toleranci a k absolutní rovnosti? Možná. Spíše ne. A ta představa je smutná. Smutná stejně jako Barnesův román.
Kniha je vynikající. Nádherně napsaná. Je paradoxně i velmi vtipná. Jednotlivé příběhy – i jejich závěrečné prolnutí – jsou velmi chytře vypointované. Předsudky, strach z jiného, z cizího, z neznámého – to vše v kombinaci s nevzdělaností a za pomoci politické vychytralosti – to vše dokáže být mocnou zbraní. Strach obecně dovádí lidstvo k zoufalým činům. Strach obecně je také mocným nástrojem mocných. Ustrašení lidé se snáze manipulují. Ale abych nebyl jen pesimistou. Právě díky osobnostem, jako byl třeba Sir Arthur Conan Doyle, nebo jako je momentálně tolik dehonestovaná Greta Thumbergová, a díky dalším a dalším odvážlivcům, není ještě svět zcela zatracen a ztracen. Právě díky dobrým spisovatelům a dobře napsaným příběhům, které dokážou pohnout čímsi v lidské mysli, není zcela vše beznadějné. Temná strana je silná. Silná a mocná. Ale kdesi v hlubinách člověčenstva tiše a plaše tiká nenápadně nastražená, přesto obrovská, nálož trhaviny. Naděje…
02 – Prokop, Daniel – Slepé skvrny – O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Nakladatel Host (2019) – Anotace: Debaty o politice se v Česku často redukují na řešení několika politiků a jejich výroků, hodnotovou introspekci a kulturní války liberálů a konzervativců. Témata, která ovlivňují kvalitu života v Česku, a tím i důvěru v demokracii, však jako by zůstávala v našich slepých skvrnách. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na faktech, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů.
Sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu — to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.
Jsem rád, že mi začíná (snad) fungovat i můj čtenářský… jak to nazvat… možná kompas. Možná čtenářská intuice. Funguje to jako taková tematická vlna. To, co začne jedním příběhem, plynule pokračuje v další knize. Jako by mi „Vesmír“ nabídl k danému tématu další otázky, případně odpovědi. Barnes mě naladil na jakousi sociální empatii. Přinutil mě přemýšlet o lidském společenství, které bez mrknutí oka přehlíží nespravedlnost, díky tomu, jak je snáze manipulovatelné. O společnosti, které se nemilosrdně zbavuje „nabarvených“ ptáčat, aniž by tušilo, že je mocní tohoto světa vesele přebarvují do odstínů, které se jim právě hodí do krámu. Prostě na téma, které ve Slepých skvrnách víceméně pokračuje.
A cože to ty „slepé skvrny“ vlastně jsou? A co jimi vlastně Prokop myslí? Vysvětlení najdeme hned v úvodu, myšleno je „místo na sítnici, kde nejsou světločivé buňky a reálně v tomto úhlu okem nic nevidíte.“ Takže, jak Prokop dál píše, „tato knížka je o společenských problémech, které uvízly v našich slepých skvrnách, protože jsou specifické a mozek selhává, když je chce doplnit ze zjednodušujících, často falešných mytologií, které si rádi vyprávíme.“
Podrobněji mluvit o jednotlivých tématech samotné knihy nemá v tomto krátkém shrnutí cenu. Není to ani smyslem mého deníčku. Stačí, když řeknu, že jsem s panem autorem souzněl ve většině jeho závěrů. Že mě bavily jeho milé pointy u jednotlivých témat. Že mě potěšila možnost číst knihu o sociologii, která není jen plná divných dat a grafů, ale naopak je čtivá a částečně i zábavná. Že jsem díky ní zahlédl ony „slepé skvrny“ v naší společnosti. Skvrny, které má člověk v rámci běžného žití tendenci přehlížet a nevnímat.
Rytmus… Vibrace… Emoce… Sounáležitost… Společenství… Radost… Hudba… Tanec… Člověk… Pohoda… MEUTE (Německo) Techno Marching Band – jedenáct dechařů, bubeníků a hráč na marimbu jedou v hypnotických elektro rytmech techna a house… Rytmus… který mě opravdu baví.
03 – Cayce, Edgar – Jak správně žít – 24 principů štěstí
Nakladatel Eko-konzult (2009) – Anotace: Tato kniha obsahuje podstatu duchovního odkazu a psychologie výkladu Edgara Cayceho. Ačkoliv se přímo netýká Cayceho holistických konceptů zdravotní péče, soustřeďuje se na duševní a duchovní faktory, jež k tělesnému zdraví přispívají. Narazíte pouze okrajově na řadu fascinujících námětů, které Cayceho jméno proslavily: Atlantida, ESP, minulé životy atd. Starobylé civilizace, předpovědi, neuvěřitelné duchovní jevy, záhady reinkarnace, ty nejsou v jádru Cayceho materiálu.
Řešit svět a lidstvo obecně je jistě zásadní a důležité. Ale ruku na srdce – nejprve je dobré vyřešit sám sebe. A kdo by nechtěl být šťastný… Takže každá dobrá rada dobrá.
04 – Sitchin, Zecharia – Dvanáctá planeta
Nakladatel Citadella (2014) – Anotace: Tak jako Darwin změnil myšlení lidí na několik století, tak bychom měli na vyšším vývojovém stupni pochopit, že znovu nastal čas na resetování a jako moderní lidé bychom si měli uvědomit a pochopit vyšší level poznání. Jelikož se vydáváme na daleké vesmírné výpravy, je ten správný čas začíst se do starověkých písemných pramenů a přijmout jejich výklad. Dnes, kdy astronauti přistávají na Měsíci a kosmické lodě bez posádky zkoumají další planety, není snad až tak těžké uvěřit, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety, mohla kdysi dávno vyslat své astronauty k planetě Země a přistát na ní a, samozřejmě, jejich příchod mohl předznamenat další události. Dvanáctá planeta se proto pokouší nabídnout čtenáři příběh, který dává odpovědi na specifické otázky: kdy, jak, proč a odkud.
Tato kniha je prvním svazkem kontroverzního cyklu Kronika Země. Sitchin vychází z předpokladu, že sumerská mytologie se opírá o skutečné události, že bible by se měla číst jako historický dokument a že dávné civilizace jsou produktem vědomostí, jež lidé získali od Anunnaků.
Tato kniha je samozřejmě značně specifická. Jenomže já jsem odkojen Ludvíkem Součkem a vším jeho „tušením“. Pak to byly Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena. Navíc jsem milovník sci-fi. A pak… prostě alternativní historie, konspirace, věci tajuplné a nepravděpodobné mě fascinují celý život. Čtu téměř vše, co se mi dostane do ruky. A zda tomu všemu věřím? Inu – těžko říci. V této oblasti se potuluje mnoho šarlatánů a publikuje se všechno, co si kdo vymyslí. Orientovat se v tom balastu je poměrně obtížné. Ovšem určité knihy z toho všeho prostě znatelně vystupují. A mě kdysi zaujala právě celá Sitchinova Kronika Země. Dnes se k ní vracím a nějak nevím proč. Asi to zavinila kniha Martina Puchnera Svět ve slovech (viz dále), která nazírá na dějiny lidstva z pohledu literatury. A Epos o Gilgamešovi je považován za nejstarší dochované epické dílo. Chtěl jsem si připomenout, co jsem o něm kdysi četl právě ve Dvanácté planetě. A srovnat to s tím, co píše někdo jiný.
Spor o tom, kolik planet vlastně Sluneční soustava má je stále otevřený. A otázka, jak Vesmír vznikl a jak funguje, je nasnadě. Je nekonečný? A když ne, co je tedy za „ním“? A jak vznikl život? A jak…? A proč…? No prostě, koho by to všechno nezajímalo…
05 – Puchner, Martin – Svět ve slovech
Nakladatel Host (2018) – Anotace: Ne náhodou si Alexandr Veliký pod polštář schovával Iliadu — někde se pro svá velikášská tažení inspirovat musel. A kdyby nebylo tiskařské infrastruktury zavedené Benjaminem Franklinem, boj o americkou nezávislost by vypadal úplně jinak…V hodinách češtiny a knižních recenzích čas od času zaznějí velká slova o síle literatury. Jsou však tvrzení o síle slova něčím víc než jen nudnými a nutnými frázemi? Literární historik Martin Puchner se ve svých jedinečných dějinách literatury snaží dokázat, že ano: knihy, eposy a manifesty nepovažuje za pouhé soubory písmenek s nějakým významem a nějakou tradicí, nýbrž je vnímá jako aktéry dějin. Jazyk, slova a literatura proto v jeho vyprávění dokážou dobývat území, formovat národy a definovat kulturu do takové míry, o jaké se klasické literární historii ani nesnilo.
Kniha je tak trochu koncipovaná jako cestopis. Cestopis napříč zeměkoulí, napříč časem a napříč nejzásadnějšími literárními díly. To vše čtivě a zajímavé poskládané do kontextu. Do kontextu, který dává smysl. Je rozhodně velmi pravděpodobné, že psané slovo, a zejména příběh jako takový, měli zásadní vliv na historické děje a lidstvo obecně. Prostě – na počátku bylo slovo, nejdříve se předávalo ústně, o několik století později písemně. Kdyby se vyprávění neprotnulo s písmem, nevznikla by literatura. Kniha Svět ve slovech je nejen oslavou čtení, ale také velkým vyprávěním o síle příběhů utvářet národy, historii a civilizaci… Jste-li více než jen čtenář, ale čtení vás baví jako takové, je tato kniha jistě nezbytnou pomůckou…
Rytmus… Vibrace… Emoce… Sounáležitost… Společenství… Radost… Hudba… Tanec… Člověk… Země… Magie… Harmonie… The Hu – mongolská skupina hraje s tradičními mongolskými instrumenty „hunnu rock“… Baví mě to… navíc mě vždy fascinoval alikvótní zpěv…
04 – Soltész, Arpád – Sviňa
Nakladatel Ikar (2018) – Anotace: Obyvatelia Malebnej krajinky pod Drobnými veľhorami sporadicky miznú. Iní urobia – celkom nečakane – závratné kariéry. Tie dva javy spolu súvisia. Zlo rozožiera krajinu všetkým na očiach, celkom otvorene. Obete sa nebránia, pravdu si nepripúšťajú: to by si predsa mocní nedovolili, ľudia by to predsa nedopustili a im by sa to predsa nemohlo stať. Nakoniec sa to, samozrejme, všetkým stane.
Závislá tínedžerka zmizne z resocializačného centra, no nikomu nechýba. Rozhodne nikomu, kto by sa počítal. Feťáčky klamú, kradnú a zomierajú. Každý to vie. Talentovaný politik sa stane Predsedom a ovládne celú krajinu. Neovláda však svoje pudy a napokon ani vlastné rozhodnutia. Nie je to problém, kým ho nútia robiť veci, ktoré sa mu páčia. Malý vekslák sa chce stať veľkým hráčom. Ľudia sú preňho len šachové figúrky, ktoré posúva po štvorčekovanom papieri. Neuvedomuje si, že nehrá šach, iba piškvorky. O zabijakovi mafie koluje fáma, že za svoj život vykopal jamu, do ktorej by sa pohodlne zmestila podzemná garáž nákupného centra. Nie je to pravda, jamu si každý vykope sám. Kto má v rukách lopatu, mal by rátať s najhorším. Nadšený neonacista stratí v lese kamaráta. Nájde životnú lásku, dobrého priateľa, prácu snov a nakoniec aj pravdu, ktorá ho o všetko znova oberie. Mladý analytik sa stane vychádzajúcou hviezdou novinárskeho neba. Čaká ho skvelá budúcnosť, ak dokáže prežiť.
Príbehy jednotlivých postáv vykresľujú systém, v ktorom neexistujú hranice medzi mafiou a politikou ani zločinom a zákonom. Život je bezcenný, smrť je tovar. Štát ovládajú nízke pudy vysokopostavených zločincov. Autor bestsellera Mäso – Vtedy na východe vo svojom druhom románe Sviňa predkladá čitateľovi desivú fikciu, ktorá by sa poľahky mohla stať slovenskou realitou.
Na tuto knihu jsem se těšil, ale nakonec jsem jí nedočetl. Předchozí kniha Mäso mě bavila od začátku do konce. Bavila i pobavila. Těšil jsem se znovu na černý humor a ironii značně na hraně. Ano. Tu a tam se opět objeví záblesky předchozí lehkosti a humoru, ale celkové vyznění knihy… je nezábavné. Alespoň pro mě. Kniha samozřejmě zábavná být nemá, vzhledem k tématu. Jenomže bez nadsázky přestává celý příběh nějak fungovat a máte pocit, že čtete naštvaný a značně vyhraněný bulvár. A to mě nebaví…
Především – aby se člověk bavil na sto procent, musí dopodrobna znát slovenskou politickou scénu. A i když jí znáte a víte, do koho se tu střílí, tak vás to nakonec přestane bavit, protože se opakuje stále to samé. O tom samém a navíc podobně píše Karika. Něco se dá přečíst u Dominika Dána a to daleko kultivovaněji, věcně a přesto zábavně. Škoda…
Je pravdou, že Slovensko má – nebo snad mělo – politicky daleko blíže k divokému Balkánu a že si (možná) zažilo daleko zběsilejší časy než Česko. A je také pravdou, že kvůli vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové je celé toto téma a kniha jako taková posunutá do úplně jiného světla a na jinou úroveň.
Tato éra možná právě teď končí. Začíná nová. Jaká bude? No – jestli o ní bude opět psát právě tento autor, tak mám trochu strach, že to nebude o nic lepší…Stále věřím, že Szoltéz má na to napsat opravdu skvělou a zábavnou věc na závažné téma. Rád si na ní počkám…
05 – Li Er – Soudruh Nula
Nakladatel Verzone (2015) – Anotace: Kolosální román současného spisovatele Li Era nás zavádí do dob, v nichž se rodil čínský komunismus – od Májového hnutí roku 1919, podzemní činnosti v Šanghaji, přes založení sovětské republiky, boj proti nacionalistům a japonskému uchvatiteli, až po Dlouhý pochod, občanskou válku a vítězné Osvobození. Dokumentární fikce sršící humorem, v níž se to politickými vraždami jen hemží, bludiště úskoků, polopravd a lží, kterým se čtenář prodírá spolu s hlavním hrdinou celého dobrodružství, čínským intelektuálem, jehož stín se dál vznáší nad onou rozervanou zemí.
Čínskou literaturu zkouším číst dosti často. A dosti část narážím na to, že jí prostě číst nějak nedokážu. Anotace mě navnadila. Období vzniku čínského komunismu by mě zajímalo. Kniha má navíc sršet humorem. Srší… možná… ale já tomuto humoru nerozumím. Možná se u něj někdo chláme až se v pase láme. Já knihu po několika kapitolách odložil.
07 – Rampo, Edogawa – Zrcadlové peklo
Nakladatel Argo (2016) – Anotace: Kniha šesti povídkami a jednou novelou představuje rozmanitou tvorbu Edogawy Rampa (1894–1965), zakladatele japonské varianty detektivního žánru. Inspirace Edgarem Allanem Poem, podle kterého si autor zvolil svůj tvůrčí pseudonym a která ho vedla k psaní příběhů s tajemstvím, je zjevná i v atmosféře jeho textů. V pozdější tvorbě se přiklonil spíše ke groteskním a erotickým tématům – je považován za zakladatele žánru ero guro nansensu („erotický groteskní nonsens“). Často se pohybuje na pomezí žánrů, rád pracuje také s prvky hororu. Mnoho jeho příběhů bylo zfilmováno.
S japonskou literaturou to mám podobně jako s tou čínskou. Rád jí pokouším. A dosti často odkládám nedočtenou. Zrcadlové peklo jsem přečetl, nepřečetl. Z každé povídky jsem určitě nějakou část přečetl. Ale abych to zvládl celé, to se mi nepovedlo. Erotický groteskní nonsens mi nějako unikl. Ne, že bych hledal jen ten, ehmm.
Rytmus… Vibrace… Emoce… Sounáležitost… Společenství… Radost… Hudba… Tanec… Člověk… Země… Zvíře… Sníh… Síla… Heilung – název znamená v němčině „uzdravení“… Nuže, buďte tedy zdrávi…
08 – Krejčík, Přemysl – Malej NY
Nakladatel Host (2019) – Anotace: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY.
Knihu jsem nedočetl. Zaujal mě za prvý název. Dobrý vtípek… A tak jsem si řekl, že autor bude třeba dobrý týpek… Pravdou je, že vzpomínky z lokální maloměstské hip-hopové scény mě nakonec nebavily. A už vůbec mě nebavil příběh na to nalepený. Protože jsem zažil malinko stejný hudební příběh jen v jiném městě a v jiné době a ve zcela jiném hudebním žánru, byl jsem zvědavý. Ale jisté věci jsou nepřenositelné. Možná si Krejčík užil při psaní příjemné až sentimentální chvilky při vzpomínání, ale mám pocit, že to neuměl nakonec prodat. Nevím. Možná těm mladým prostě jen nerozumím 🙂
09 – Lunde, Maja – Historie včel
Nakladatel Omega (2017) – Anotace: William je zklamaný biolog a obchodník s osivem, žijící v Anglii roku 1852. Právě se chystá postavit zcela nový typ úlu, který jemu i jeho dětem zajistí čest a slávu. George je včelař, žijící v USA roku 2007 a jeho farma bojuje o přežití. On ale doufá, že jeho syn bude pro farmu spásou. Tao žije v budoucnosti v Číně, v době, kdy již včely vyhynuly. Pracuje na ručním opylování. Víc než cokoli jiného chce pro svého syna zajistit vzdělání, aby měl lepší život, než je ten její. Historie včel je román o vyhynutí včel. Všechny tři příběhy se navzájem prolínají, setkává se zde minulost, přítomnost i budoucnost.
Další nepřečtená kniha. Nemůžu říct, že by byla vyloženě špatná. Jen byla neuvěřitelně zdlouhavá a tím pádem nudná. Téma vyhynutí včel má obrovský potenciál. Bude si ale muset počkat na nějakého lepšího autora.
10 – Hill, Edwin – Chata u jezera
Nakladatel Kalibr (2019) – Anotace: Edwin Hill ve svém debutu, mysteriózním thrilleru s brilantní zápletkou, představuje harvardskou knihovnici Hester Thursbyovou, která má zvláštního koníčka: hledá ztracené věci. Hester totiž velmi dobře ví, že i v digitálním věku lidé potřebují pomoc při pátrání. Obvykle si ji klienti najímají, aby našla informace nebo biologické rodiče adoptivních dětí. Ovšem její nová zakázka je úplně jiná a – jak se záhy ukáže – mnohem komplikovanější a hlavně nebezpečnější.
Tahle knihu jsem dočetl, ale s odřenýma ušima. Je to prvotina, to beru v potaz. A nutno říct, že má v sobě několik velmi hezkých literárních momentů, které autora možná předurčují k dobré kariéře. Ovšem dost mi vadilo, že autor příběh občas malinko ohýbal tak, jak se mu zrovna hodilo. Jako by si při psaní řekl: a teď chci, aby tahle postava udělala tohle. A nehledě na logiku a na realističnost to postavu nechá udělat, protože zrovna tudy potřebuje vést příběhovou linku. Ale jistě – autor je Bůh. On píše příběh a on si může vymyslet cokoliv. Ale nesmí zapomínat, že každý spisovatelský Bůh potřebuje také stádo svých věřících čtenářů. A ne vždy je možné si vystačit s dogmatickým přístupem. I když… jedné církvi se to veleúspěšně daří už přes dva tisíce let, takže mimo jsem třeba jenom já…
Další věc, která mi vadila – a to vcelku hodně – byl takový ten moderní genderový guláš. Já jsem poměrně nadšený fanda všech možných různých anomálií, nebo lépe řečeno všech odstínů jakékoliv barvy. Ale tady jsem měl pocit, že se jedná o naprosto zřetelný kalkul. Jeden z hrdinů je homo, který se živí jako hetero gigolo. Jeho kolega – odložené dítě ze sirotčince – byl zneužíván pedofilními homo i hetero, kterým ho prodávali jeho pěstouni. Další postava je mužatka s pedofilními sklony. Vyšetřující inspektorka odejde od manžela, projde coming outem a ožení se svou partnerkou. Hlavní hrdinka je liliputka, která do svého bytu leze dírou pro psy… Žije na hromádce se svým přítelem a vychovává dítě jeho sestry, která od své dcery utekla, aby se „našla“… Bla, bla, bla… Já chápu, že existují miliony lidí, kteří díky své odlišnosti trpí. A chápu, že je nutné o těchto odlišnostech mluvit a upozorňovat na rigiditu společnosti. Ale někdy je méně prostě více, že…
11 – Colfer, Chris – Těžko uvěřitelný příběh
Nakladatel Fragment (2018) – Anotace: Cash Carter je televizní hvězda. Každý teenager ho zná a někteří z nich ho dočista zbožňují. Když se čtyři jeho fanoušci domluví a ze srandy ho pozvou na road trip napříč Amerikou, nečekají, že by jim vůbec odpověděl. Jenže Cash jejich výzvu přijme! A tak se nesourodá partička pronásledovaná hordou paparazzi a neodbytných reportérů vydává na nejzásadnější výlet svého života. Během cesty kamarádi zjišťují, že jejich idol má tajemství. Pečlivě skrývané, šokující. Tajemství, které zasáhne jejich srdce, změní jejich pohled na život a poučí je o síle empatie a opravdového přátelství. Skvěle napsaný příběh, u kterého se budete smát i brečet. Colfer opět dokazuje, že je úžasný vypravěč. Osobní zkušenost z prostředí show byznysu je v tomto případě neocenitelná. Uvěříte mu každé slovo!
Že jsem s touto knihou šlápl absolutně vedle, jsem pochopil po pár řádcích. Je nasnadě, že jsem ji nedočetl. Nebo spíše vůbec nečetl. Proč ji tedy zařazuji do čtenářského deníčku? Inu – na začátku jsem se zmiňoval, že mi Vesmír vždy pošle nějakou tu odpověď na mou čtenářskou otázku. A v této knize jsem – možná – objevil odpověď na mou filipiku ohledně nutnosti oné genderové vyváženosti (viz Chata u jezera). Říkám možná, nebo to byl od Vesmíru jen vtip. Kniha je určená mládeži. Zcela jasně patří do kategorie Young Adult. A žánr Young Adult prý doslova ovládl literární trh a přivedl ke knihám tisíce mladých nadšených čtenářů. A krom fantastiky a sci-fi se rochňá především v genderových tématech – zejména LGBT. I tady příběh začíná přemítáním dívky, která se touží stát chlapcem. Do této dívky je zamilovaný chlapec, který se zase touží stát… bůh ví čím… já knihu odložil. Ne znechuceně. Jen už mám tyto věci vyřešené a tak nepotřebuji číst školometné pseudooptimistické návody. Ale obliba těchto knih musí o něčem vypovídat. Možná byl Edwin Hill (Chata u jezera) nadšený čtenář tohoto žánru a pokusil se jej naroubovat do dospělácké literatury.
Rytmus… Vibrace… Emoce… Sounáležitost… Společenství… Radost… Hudba… Tanec… Člověk… Strach… Rytmus nové doby… Tepot… Chaos… a mluvíme-li o různých odstínech života film Joker určitě stojí za vidění…
Shortlink: