Čtení na měsíc – červenec, srpen 2019

Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš… říká se. Rčení pochází od starořeckého filozofa Herakleita. Smysl je jasný. Řeka se neustále mění a na ty, kteří do ní vstupují, se valí stále nové vlny. Ale on se přitom mění i člověk, který do řeky vstupuje. Mění ho dobré i špatné zkušenosti, je jiný než před pěti lety, před rokem, před měsícem. Ovšem u nás se toto rčení vnímá spíše jako: do stejné řeky raději dvakrát nevstupuj. A to navzdory rčení jinému: opakování je matkou moudrosti. Člověk je z těch rad tak trochu perplex, že… Já do stejné řeky vstoupil v naději, že nové vody budou čerstvé a voňavé…

Z mé bývalé ženy, která se v květnu opět stala mou ženou, se ale bohužel během léta stala zcela definitivně žena bývalá. Vody našich řek – nové a čerstvé – si prostě neporozuměly. Toliko podobenství o lásce…

Co se knih týče – četlo se mi těžko. Opět jsem se dostal do stavu, kdy jsem dokázal maximálně tak zírat na prázdné stěny bytu. Zvolil jsem terapii prací. A v mozku odděloval vodu od vody. Řeku své bývalé ženy jsem odklonil do bezedné díry absolutního zapomnění. A vody své začal občerstvovat novou faunou i flórou…

Zatím jsem ale ještě trochu vymletej…

(P.S. – Tento deníček jsem sepsal minulý podzim. Doufal jsem, že dokážu normálně fungovat a pokračovat, ale z příčin, které jsou případným čtenářům zcela zjevné, jsem nejenom přestal psát, ale nenašel jsem sílu a chuť to umístit na web. Inu… pozdě, ale přece. :_) F)

01 – Thilliez, Franck – Syndrom E

Nakladatel: XYZ (2016) – Anotace: Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením. Lucii Henebelleové, poručici z Lille, uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel. Prosí ji o pomoc, protože oslepl poté, co se podíval na anonymní krátký film z padesátých let, na který náhodně natrefil v pozůstalosti fanatického sběratele filmů. Komisař Franck Shark z Nanterre se zdvihne od svého stolu, za kterým vytváří psychologické profily vrahů, aby šel na sever Francie prozkoumat pět zmrzačených těl, které našli bagry stavební společnosti. Mrtvoly nelze identifikovat, nejenže nemají ruce, sadistický vrah jim vyloupl oči a ukradl mozky. Vyšetřování Lucie Hebelleové a komisaře Sharka spojí záhadný „syndrom E“. Při pátrání po jeho původu, projevech a následcích se francouzští policisté dostanou do výzkumné laboratoře neuromarketingu v Belgii, setkají se tváří v tvář s káhirskou chudobou a touhou žít co nejdůstojněji, jakož i s temnou minulostí kanadského sociálního systému.

02 – Thilliez, Franck – Smrtící DNA

Nakladatel: XYZ (2017) – Anotace: Postgraduální studentka Eva Loutsová byla zavražděna během svého výzkumu v Centru primatologie nedaleko Paříže. Zpočátku se zdálo, že jde o brutální útok šíleného zvířete, ale zdá se, že všechno je mnohem komplikovanější… Komisař Sharko a Lucie Henebelleová musí vyřešit případ, dřív než si TO, co zabilo Evu Loutsovou, přijde i pro ně.

ASMR. Že netušíte, o co se jedná? Inu… ani já jsem do nedávna nevěděl. ASMR neboli Autonomous Sensory Meridian Response je označení pro subjektivní lehce euforický a prý velmi příjemný zážitek podobný pocitu statické elektřiny nebo brnění kůže. Nejčastěji začíná na pokožce hlavy a jako mráz po zádech se rozjede postupně po krku dolů podél páteře. A taky je ASMR nová posedlost dneška, soudě podle trendů ve videích na YouTube a peněz, které se v tomhle zvláštním byznysu točí. Orgasmus mozku… („braingasm“) tomu říkají. Ale se sexem to prý nemá nic společného.

Nedalo mi to a na pár těch videí jsem se kouknul. Stačí prý vymyslet a dobře natočit kvalitní zvuk a úspěch je téměř zaručen, své diváky (tedy hlavně posluchače) si najde. Inspirovat se prý můžete třeba legendárním videem, kde youtouberka ASMRTheChew pojídá kyselou okurku (a které už nabralo přes 12,5 milionu zhlédnutí). Tak jsem si to pustil… A zase hned vypnul. Na mě to mělo naprosto opačný účinek. Mlaskající a šeptající žena mě doslova iritovala. Zřejmě nebudu patřit do skupiny lidí, na které to funguje. Safra… Trochu škoda, ne?

První seriózní vědeckou studii ASMR provedli odborníci z univerzity v Sheffieldu a došli k tomu, že u lidí zažívajících ASMR reaguje jejich tělo na sledování specifických videí zpomalením tepové frekvence a klidnějším dechem. Pocity „mozkového orgasmu“ se podle vědců projevují opravdu jen v horní polovině těla, fungují na jiném principu než klasický orgasmus a nemají se sexuálním uspokojením nic společného. Fungují spíš jako vrcholná meditace, ultimátní uvolnění – a díky jeho relaxačním účinkům a vlivu na tepovou frekvenci už se zkoumá, jestli by mohlo ASMR sloužit i jako terapie při léčbě úzkostí, nespavosti a depresí. (zdroj Forbes Next)

Inu – svou občasnou depresi prostě nějakým mlaskáním nevyléčím. Co se dá dělat. Ale proč o tom vůbec píšu ve čtenářském deníčku. No, protože knihy Syndrom E a Smrtící DNA je vlastně o podobných fenoménech. Akorát že se tu pohybujeme na zcela opačné škále prožitků.

Obě knihy nejsou vlastně vůbec špatné. Malinko překomplikované. Ale dobře napsané a krom – řekněme – zajímavého děje, se v nich navíc dozvíte spoustu zajímavostí.

V následujícím videu najdete odpověď, proč ale vlastně nemám rád všechny ty nemachrované a složité detektivky, kde se to jen hemží odborníky a specialisty. Všechny ty nesmysly o tom, jak se sbírají forenzní stopy, všechny ty futurologické procesy, pitvy, rozbory. Já netvrdím, že to vědci neumí. Já jen tvrdím, že policie to použít neumí, protože na to většinou nemá ty správné vyhlášky, povolení, přípisy a podpisy. Protože jim vedení neschválilo peníze na kávovar do kanceláře, natož na analyzátor DNA, atd… Je vlastně tak trochu legrace, když zjistíte, že koronerem se v Americe může stát každý občan starší 18-ti let. Ano, plnoletost je jedinou kvalifikací k provádění pitev.

Nechci pochybovat o forenzní vědě a jejím přínosu při potírání zločinu. Jen pochybuji o lidech, o institucích a celkových systémech.

03 – Harari, Yuval Noah – Homo Deus: Stručné dějiny zítřka

Nakladatel: Leda (2017) – Anotace: Po bestselleru Sapiens – Úchvatný i úděsný příběh lidstva obrací Yuval Noah Harari zájem k budoucnosti. Analyzuje, jaké důsledky mohou nastat, když se tradiční kolektivní mýty lidstva utkají s novými „božskými“ technologiemi, jako jsou např. umělá inteligence nebo genetické inženýrství. Harari představuje vizi nepříliš vzdáleného světa, v němž zřejmě budeme čelit novým typům výzev. V knize „Homo deus – Stručné dějiny zítřka“ zkoumá naši budoucnost svým typickým způsobem, v němž kombinuje především historii, filozofii a přírodní vědy, ale i poznatky dalších oborů.

Jak to dopadne s demokracií, když firmy jako Google a Facebook budou znát naše záliby a preference (včetně politických) lépe než my sami? Co se stane se sociálním státem, jestliže počítače budou úspěšné na trhu práce a vznikne tak počtem většinová třída „zbytečných lidí“? Jak naloží s genetickým inženýrstvím např. islám? Budou v Silicon Valley vyvíjet jenom nová technická zařízení, nebo i nová náboženství?

Když se z Homo sapiens stane Homo deus, jaké nové cíle si vytyčíme? Jaké projekty bychom se měli snažit uskutečnit a jak ochráníme tuto křehkou planetu a lidstvo samotné před našimi vlastními ničivými silami? Kniha Homo Deus nám poskytuje vhled do snů a nočních můr, které budou utvářet 21. století – od překonání smrti po vytvoření umělého života. Nabízí svoji odpověď na základní otázku po dalším vývojovém stupni lidstva: Kam odtud jdeme? Kam půjde Homo Deus?

Harariho „Sapiens“ mě uchvátil, pobavil, zaujal. A tak jsem se těšil na další jeho litanie. Jenomže můj mozek nějak nemohl vstřebat informace, nemohl se soustředit, nedokázal zapnout ty správné obvody. Knihu jsem tak nějak přečetl, ale nejsem schopen o ní vlastně nic říct. Myslím, že jsem momentálně dokonalým adeptem, který by potřeboval použít „helmu na soustředění“ (neboli „transkraniální proudový stimulátor“), která dokáže povzbuzovat nebo naopak tlumit činnost některých mozkových center, a tak například účinně zvyšovat schopnost soustředění. Je to jedna z technologií, o které se v knize dočtete. Co vše tato a další jiné technologie a jejich propojení s člověkem může jednou změnit je momentálně velkou neznámou. Harari nabízí svou představu. Může se vám líbit, nebo si budete klepat na čelo. Mě Harari baví…

04 – Smatana, Ľubomír – Jánošíci s těžkou hlavou: Mýty a realita Slovenska očima českého reportéra

Nakladatel: 65. pole (2012) – Anotace: Proč slovenský národní hrdina Juraj Jánošík nejspíš nikdy neochutnal halušky? Proč je z Košic blíž do Prahy než do Bratislavy? Kolik salaší přežívá v horách na prahu nového století? A proč euro kazí servírkám postavu? Mnoho podobných otázek a odpovědí přináší toto reportérské dílo, které je patrně prvním seriózním průřezem života našich sousedů na Slovensku. Od 150 let starých textů z pera Boženy Němcové podobné téma dosud nikdo nezpracoval, snad i proto, že Češi a Slováci žili několik desítek let ve společné republice. Nyní, 17 let po rozpadu federace, přichází „československé“ téma konečně na pořad dne.

Kniha je výsledkem čtyřleté reportérské práce, při které Smatana denně na Radiožurnálu a ostatních stanicích ČRo oslovuje statisíce lidí. Ve své knižní prvotině vykresluje Slovensko v nečekaných souvislostech, jde na dřeň, bourá řadu rozšířených mýtů a přináší ucelené čtivé informace proložené osobními zážitky „člověka z terénu“. Ačkoli je autor sám slovenský rodák, nešetří ironií a vtipy. Naplno píše o citlivých tématech, jako jsou slovensko – maďarské vztahy, neutěšená politická scéna nebo národnostní předsudky. Zároveň však vykresluje jedinečnost a krásu země mezi Tatrami a Dunajem, zabývá se geografickými a historickými souvislostmi a nabízí tak čtenáři ucelený obraz současného dění.

Soubor dvaatřiceti příběhových pohlednic z posledních pěti let je patrně prvním průřezem života našich nejbližších sousedů od cestopisů Boženy Němcové. Ačkoli je autor sám slovenský rodák, nešetří ironií a vtipy. Přitom však poutavě vykresluje kouzlo země, k níž měli Češi vždy výjimečný vztah a kterou stojí za to znovu objevit

Slovensko si tak trochu personifikuji se svou bývalou ženou. A proto jsem momentálně ve stavu, kdy jsem na něj naštvaný. Slovensko je v tom samozřejmě nevinně. A ono mě to samozřejmě časem přejde. Asi…

Knihu Ľubomíra Smatany jsem si pořídil kdysi dávno. Že si jí někdy přečtu. Tak jsem se k tomu konečně dostal. Po sedmi letech. Taková katarze… A vlastně… Možná tou katarzí bude právě Katarzia, nebo Nvotová. Ta Dorota. Možná ta zpěvačka ze Živých kvetou. Protože já nevím… z českých zpěvaček se mi naposled líbila Navarová d.t., která už je bohužel n.t. … A na platonické lásky není člověk nikdy dost starý, ne?

Knížka mě pobavila. A snad ani nevadilo, že je vlastně už stará. Že Slovensko už je malinko jinde. Ale opravdu jen malinko. Trochu z ní ten reportážní styl a stylizace čiší, ale to jí až tak neubírá na čtivosti.

Na Slovensko se budu vracet. Mám tam děti a vnučku. A přátele. A určitě si k té zemi znovu najdu cestu. Třeba zrovna přes tu muziku… :_) Katarze Katarzie… protože vety o láske vždy boli len frázami…

No a kdo by neměl Blavu rád, že…

05 – Sveistrup, Soren – Kaštánek

Nakladatel: KNIHA ZLÍN (2019) – Anotace: Na předměstí Kodaně je nalezena zavražděná žena. Na místě činu policie objeví panáčka z kaštanů, na němž je otisk prstu patřící zmizelé dívce, jejíž případ byl dávno uzavřen. Krátce nato dojde k další vraždě. Další znetvořené tělo, další kaštanová figurka. Vyšetřovatelé bojují s časem, neznají však motiv a pachatel si s nimi nelítostně zahrává. Dokáží ho zastavit dřív, než se objeví další panáček? A jak s vraždami souvisí případ zmizelé školačky?

Musím říct, že podobné knihy poslední dobou příliš nečtu. Tyhle překomplikované příběhy, kde motiv všech těch hrůz je nakonec tak absurdní, že se člověku chce spíše smát, než plakat. Ale můj mozek jede na půl plynu a jsem rád, že mě to vůbec baví číst. Causu odebírání dětí z problematických rodin v severských zemích – a pravděpodobně se to děje i jinde – známe díky několika případům, které se týkaly i českých matek žijících v zahraničí. Celé tohle téma je značně kontroverzní. Rozhodovat o tom, co je opravdu dobré pro dítě je někdy tak trochu hra „na Boha“. A o téhle hře je tak trochu i kniha Kaštánek.

Nakouknout pod pokličku celého toho „sociálního“ systému, který kdysi jistě vznikal z bohulibých pohnutek, ale časem zmutoval do jakési neidentifikovatelné chobotnice je rozhodně zajímavý. Z tohoto pohledu je kniha opravdu přínosná a je napsána dobře a s přehledem. Bohužel dnešní trend je zaujmout čtenáře brutálními scénami a komplikovanými tajuplnostmi. Komplikovaný musí být detektiv, komplikovaný musí být vrah, komplikované musí být vztahy, komplikované musí být prostě vše. Vzhledem k tomu, že momentálně prožívám komplikovanou životní situaci, tak jsem ochoten přiznat, že komplikované prostě všechno opravdu je a díky tomu jsem ochoten tuto komplikaci této kaštanové knize odpustit. Ale až se z toho dostanu, raději si zase přečtu něco méně komplikovaného. A tak jsem se konečně prokomplikoval na konec tohoto mrazivě severského kaštanového pyré… Ufff… Howg… Nebo tak něco…

To, proč je tato skladba pro mě vodopád nostalgie a sentimentu, je povídání na dlouho. Někdy vám to třeba povyprávím…

Shortlink: