Čtení na měsíc – duben 2019
V dubnu jsem vstoupil do druhé poloviny svého života. Údajně té lepší. Mi říkají. Ti mladší s malinko ironickým úsměškem, ovšem s nadějí v hlase. Ti starší s nostalgií a povzdechem. Zvláštní. Teď bych měl údajně prožívat ty nejkrásnější chvíle života. Jenomže si připadám jako jeden z hrdinů nekonečných rozhlasových seriálů geniálního bolivijského psavce Pedra Camacha… Z toho období, kdy se mu hrdinové jednotlivých seriálů začali plést. Prostě mám pocit, že příběh, který momentálně žiju, má nádech mexické (Peruánské? Bolivijské? Nebo, nedej bože, argentinské?) telenovely. V hlaví roli Doña Manuela, Don Lůzr a Don Ferdoš… mí „pražané“ mi jistě rozumí :_)
Ale z úplně jiného soudku… Alespoň tedy vzdáleně… Velikonoční mystérium jsem si znovu prošel díky knize Tomáše Halíka „Dotkni se ran“, kde mluví (parafrázuji) o tom, že víra bez bolesti, bez „ran” a bez pochybností není vírou skutečně žitou…. Vzpomněl jsem si na své první Velikonoce prožité opravdu v křesťanském – katolickém – duchu… Znovu jsem v sobě cítil celou tu patetickou tíhu oné víry… Vyvolalo to ve mně potřebu dotýkat se svých současných ran… pít hořký ocet a křičet Eli, Eli, lama sabachtani?
V každém případě – v dubnu jsem se opět vrátil do svého čtenářského rytmu. Ona telenovela, která zaměstnávala (a stále zaměstnává) mou mysl malinko ustoupila do pozadí. Všichni mi říkají – čas vše zpraví. Ale ruku na srdce – všichni také víme, že je to lež. Čas to nespraví, jen to časem bude padat hlouběji a hlouběji do mozku a člověk na to nebude tak myslet. A přesně to se mi momentálně děje…
01 – Halík, Tomáš – Dotkni se ran
Nakladatel: Nakladatelství Lidové noviny (2008) – Anotace: Ve čtrnácti esejích autor vychází z evangelijního příběhu o „nevěřícím Tomášovi“. Představy o Bohu, církvi a víře „bez zranění“ autor považuje za iluze. Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimi zasažena, zraněna. Tváří v tvář „zraněnému Bohu“ člověk může odložit „brnění, masky a šminky“, jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry, tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.
Býval jsem nevěřící Tomáš. Pak jsem uvěřil. Abych následně znovu upadl do pochyb. Toliko má cesta katolickou církví. Ve dvaceti letech jsem byl pokřtěn v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Malackách páterem Augustýnem Drškou a mým přítelem, knězem Irenejem Ciuttim. Následně jsem vstoupil do třetího světského řádu Františkánů – dnes se nazývá Sekulární františkánský řád (SFŘ) – a stal se tak ze mě terciář. Ovšem církev jako taková mě bohužel přestala naplňovat tím, co jsem od ní očekával. Má víra se posunula do jiných dimenzí a do zcela jiných rovin.
Přesto občas bývá radost číst podobné texty, jako jsou ty Halíkovo. Je z nich cítit obrovský rozhled, znalost a schopnost propojovat myšlenky napříč různým věděním. Pohled na víru, která má bolet a zraňovat, a která se právě skrze utrpení zjevuje, není úplně tradiční a pro mnohé (věřící) vlastně asi i nepopulární. Není to lehké čtení. Musel jsem kdesi hluboko v hlavě znovu pátrat po kontextech.
Můj syn se jmenuje Tomáš. A minulé léto jsme vedli debatu na téma víra. A položil mi otázku, proč s nimi nechodím do kostela a jestli tedy vlastně věřím v Boha. No – ona to vlastně nebyla debata, protože jsem se odpovědi vyhnul oním klasickým dospěláckým: až trochu povyrosteš, promluvíme si o tom. Dnes mě tato laxnost mrzí. Když se zeptal, měl dostat odpověď. Když se zeptal, byl určitě připraven odpovědi porozumět. Jenomže zpětně si také uvědomuji, že jsem vlastně na odpověď spíše nebyl připraven já. A tak jsem si na základě jeho otázky začal odpověď teprve tříbit. Já jsem totiž odpověď na tuto otázku už trochu zapomněl. A na první dobrou by ze mě možná vypadly jen nějaké fráze… A tak je snad vše vše tak, jak má být. On povyroste a posbírá první životní šrámy. Já se skrze své momentální rány, kterých se intenzivně dotýkám, doberu té – z mého pohledu – nejlepší odpovědi. A zda bude z mého syna Tomáš věřící, či nevěřící se teprve uvidí…
Do ran svých
Vkládám ty tvé
Tvé slzy piji
Hořké jako ocet
O Vánocích ukřižován
Na jaře zbičován
Potřetí zkouším vstát z mrtvých
Do ran tvých
Vkládám ty své
Mé slané slzy piješ
Líbáš mé nohy
Nevěstko Kristova
V předvečer slavností
Znovu – už potřetí – mě zradíš
Do našich ran
Vkládáme ty své
Sůl společných slz
Protéká ranami
Tak bolestivě, tak snadno
Mě tíží kříž tvých hříchů
Tebe zraňují trny těch mých
Skrze tebe, s tebou a v tobě
Skrze sebe, v sobě a se sebou
Skrze nás, s námi a v nás
Ten nekonečný příběh
Ač plný ran – žije
A znovu umírá…
A znovu se rodí…
02 –Levitsky, Steven – Ziblatt, Daniel – Jak umírá demokracie
Nakladatel: Prostor (2018) / Anotace: Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým ochabováním „hlídacích psů demokracie“, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit.
Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě zachráněna.
Plíživě. Řekl bych. Že tedy umírá demokracie. Umírá především tam, kde se striktně dodržuje. Západní demokracie je totiž natolik demokratická, že sama sebe pomalu užírá. Svou korektností. Vším tím, co si za ta léta těžko vydobyla. Všechna ta práva pro všechny. Na jednu stranu je to úchvatné a skvělé. Na druhou stranu stravující a destruktivní.
Kniha se zabývá především Amerikou. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách začalo být zřejmé, že ani ve státech s nejdelší demokratickou tradicí není demokracie čímsi provždy daným a neotřesitelným a že o ni četní občané snad ani úplně nestojí… Už téměř jedno století žijeme v blahobytu. V nadbytku. V luxusu. A to i přesto, že i v nejvyspělejších západních civilizacích existují propastné sociální rozdíly. A mám pocit, že lidé na to často zapomínají. Především u voleb…
Zda demokracie nadále zůstane tím „nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí“, jak pravil Winston Churchill, je dnes opravdu zásadní otázkou.
03 – Bryndza, Robert – Do posledního dechu
Nakladatel: Cosmopolis (2018) – Anotace: Mělo to být vysněné rande… Šaty nasáklé krví, víčka násilně zavřená. Tak vypadá mrtvá dívka v kontejneru. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová je sice na místě nálezu jako první, případ ovšem nespadá pod její kompetenci. Tento fakt ale Eriku nedokáže zastavit. Nejprve si musí zajistit místo ve vyšetřovacím týmu, přesto se Erika rovnou vrhne do práce – a rychle odhalí souvislost s jinou, čtyři měsíce starou nevyřešenou vraždou. Obě dvě oběti se našly ve stejném prostředí a zemřely stejným způsobem. Navíc si obě smluvily schůzku po internetu… Když za podobných okolností zmizí další dívka, musí Erika Fosterová, Mossová i Peterson jednat co nejrychleji. Kolik času jim zbývá, než dívku sadistický vrah také zabije? Kdo se skrývá za falešnými profily na Facebooku a láká naivní mladé ženy na schůzku? Jak chytí Erika vraha, který vlastně existuje jen virtuálně?
Problém dočíst Bryndzovo knihu jsem měl už u předešlého dílu série. A tuto jsem tedy opravdu nedočetl. Je to zoufale nudné a plné předvídatelných klišé. Ovšem – prošel jsem pár recenzí na netu a všechny byly plné nadšení. Na Databázi knih získal titul dokonce hodnocení 91 %. Inu tak už to někdy bývá. Hlavní hrdinka mi prostě není příliš sympatická. A ani mi nesedí Bryndzův styl vyprávění. Ostatně stejný problém mám s Joem Nesbøem. Harry Hole je mi protivný a tak to nečtu. A také mám problém s Lincolnem Rhymem. Takže nečtu ani Deavera. Aha… tak to já vlastně budu takový problematický čtenář. Takže raději mé plkání ani nečtěte. Co zajímavého by asi tak mohl psát takový asociál a neruda (myslím jako nerudný).
Nebo – nejsem nakonec ten „kulturní snob?“ To je přeci dnes moderní. Tak třeba – nemám televizi. Tu a tam se tím ve společnosti pochlubím, protože tím samozřejmě dost lidí uvedu do rozpaků. Cítí se provinile, že každý večer sjíždějí Nemocnici na kraji města, nebo vlastně Ordinaci někde v něčem, nebo jak se to jmenuje (ostatně dávat najevo, že neznám názvy pořadů a jména postav je také součástí tvoření mýtu kulturního snoba). Jejich reakce mě baví. Dost lidí se chytí a předstírá, že oni vlastně také nekoukají a žádný z pořadů neznají, přestože v jiné společnosti dokážou vyjmenovat všechny postavy z Ulice včetně jejich životopisů. Je to taková drobná škodolibá zábava. Přiznávám. Asi není úplně košer. Protože pravdou je, že televizi nemám z naprosto nekulturních důvodů. Prásknul nám blesk do satelitu a televizi uvnitř vypálil. Měl jsem se stěhovat, tak jsem koupi nové neřešil. Pak jsem se nestěhoval, ale stále je ke koupi něco důležitějšího, než televize. S mou bývalou ženou jsme často a s oblibou trávili nedělní odpoledne sjížděním seriálů jako třeba Vraždy v Midsomeru, Hercule Poirot, nebo Columbo. Takový ty seriály pro starší a pokročilé, že… Himbajs…
Takže když to shrnu – necítím se být kulturním snobem. Naopak. Jen se mi prostě něco líbí, a něco ne. Něco mě baví a něco ne. Nic hlubšího v tom není…
04 – Groen, Hendrik – Tajný deník Hendrika Groena: 83 1/4 roku
Nakladatel: XYZ (2017) – Anotace: Hendrik Groen je sice starý, ale sám nemá staré lidi rád. Ještě si chce na světě něco užít! Nechce jen popíjet slabý čaj a pěstovat muškáty, jako to dělají jeho vrstevníci. O svém životě v domově důchodců si píše deník, v němž odhaluje všechny své vzestupy a pády, například pokus o založení anarchistického klubu Staří-ale-ne-mrtví. A když se k němu nastěhuje žena, po které vždy toužil, podnikne něco, co bude mít zábavné, něžné, ale i devastační následky.
U téhle knihy jsem zestárl. Mentálně. Úplně jsem z té knihy cítil takový ten podivný odér, kterým jsou někteří staří lidé cítit. Levné mýdlo, zatuchlina, kuličky proti molům. Vstoupil jsem sice do druhé půle svého života, ale necítím se – a nechci se cítit – starý. Má bývalá žena nesnášela, když jsem si občas posteskl, že stárnu. A měla pravdu. Stáří je především stav mysli. Tedy samozřejmě do doby, dokdy vám slouží tělo… Naštěstí je hlavní hrdina duchem vcelku mlád. Takže se to dalo nakonec přečíst…
Kniha je vcelku zábavná. Na problematiku stárnoucích Evropanů se dívá nemilosrdně. Nizozemské reálie vlastně nejsou zas až tak jiné než ty naše české. Alespoň některé. A vlastně je tak trochu chyba se na knihu koukat jako na humornou. Protože smích mi tu a tam tuhl na tváři. Z představy, co mě možná také čeká. A z představy, jak se o mě – coby stařečka – jednou rodina, potažmo společnost, postará.
Nedávno jsem si zakládal penzijní spoření. Podle nových pravidel vám pojišťovna nezaručuje, že vámi investované peníze – protože dnes se už nespoří, ale investuje – dostanete někdy zpět. Právě proto, že nespoříte, ale investujete. Investování zní sice daleko sofistikovaněji, než obyčejné a prachsprosté spoření. Ale investovat se dá také špatně. I když se pojišťovna dušuje, že ona rozhodně ví, jak investovat. Že…
Ale zpátky ke knize. Přečetl jsem jí, ale její pokračování, které vyšlo nedávno, by už bylo nad mé síly. Všichni víme, že západní civilizace stárne. A že díky vysoké životní úrovni se délka života prodlužuje. A že senioři jsou významnou volební veličinou. Kterou si některé vlády umí docela levně koupit. Jako třeba ta naše, babišovská. A že péče o seniory je už dnes obrovský byznys. A že byznys v současném podání je především velký zisk s malými náklady. A že lepší to asi nebude. A… ale přeci si tu nebudeme stěžovat. Vždyť to je především koníček seniorů… Že…
Ovšem na důchodce jako je (vlastně byl) třeba Dio se s chutí rád podívám… I_I
05 – Elsberg, Marc – Blackout
Nakladatel: Omega (2017) – Anotace: Zítra už bude pozdě… Thriller o kolapsu evropských dodávek elektrické energie. Otřesný, ale realistický scénář… Jednoho chladného únorového dne zhasnou světla v Itálii. A nejen tady. Chvíli nato ve Švédsku, pak v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a Holandsku. Všude v Evropě se hroutí elektrická síť, přestanou fungovat výtahy, metra uváznou v tunelech…
Italský bývalý hacker a programátor Piero Manzano věří, že ví, kdo je za to zodpovědný, a tak se to snaží sdělit odpovědným orgánům. Ale nikdo mu nevěří. Až francouzský komisař Europolu François Bollard je ochoten ho poslouchat. Ale když mladá a atraktivní novinářka Lauren Shannon objeví, že z Pierova počítače byly odeslány podezřelé emaily, začne klást nepříjemné otázky, a Bollard jej začne podezřívat. Manzano má proti sobě mazaného a neviditelného soupeře a je z něj lovná zvěř. Mezitím se situace v ulicích stává stále dramatičtější. Zdá se, že v Evropě nic nefunguje. Několik evropských jaderných elektráren je v kritickém stavu a ohrožují životy milionů lidí. Závod s časem začíná. Závod, který lze jen stěží vyhrát.
Pohled na to, jak asi funguje energetická soustava v rámci Evropy, mě bavil. Technickým věcem moc nerozumím. Elektřina je pro mě vlastně taková magie. A že je to síla, kterou ještě moc neumíme ovládat je tak trochu ošemetné. Když si uvědomíme, že právě na téhle síle je naše civilizace skutečně závislá.
Scénář, který předkládá Elsberg je zdánlivě šílený. Ale já jsem přesvědčen, že by v realitě byl ještě šílenější. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk podobné věci odsouvá kamsi na pomezí svých myšlenek. Nebo si dokonce namlouvá, že se ho to netýká. Někteří optimisté tomu ani nevěří. Někteří technooptimisté dokonce věří tomu, že je to nemožné. Má bývalá žena o mě říkala, že jsem hroznej pesimista. A já se vždy bránil, že jsem jenom realista… Přesto nepatřím mezi novodobé survivalisty nebo preppery. Nemám doma zásobu konzerv, nemám vydlabanej bunkr pod barákem a všechny prachy mám kdesi v bankách. Až to bouchne, budu v… řiti…
Kniha sama o sobě žádný zázrak není. Těžko říct, kolik se na tom podepsal těžkopádný překlad, nebo zda tak Elsberg skutečně píše. Příběh je ale zajímavý právě kvůli té představě. Ještě se chystám na českou verzi, kterou pod názvem Tma napsal Ondřej Neff.
V každém případě – jako realista (nikoliv pesimista má milá…) říkám, že NĚCO brzy přijde. Zda to bude blackout, nebo klimatická katastrofa, válka o vodu, meteorit, nebo nedej bože třetí světová, kterou rozpoutá ten trumbera Trump ruku v ruce s tím pošukem ze severní Koreje, těžko říct. A možná pak šílené scény z Šíleného Maxe nebudou až tak šílené… 🙂
06 – Elsberg, Marc – Zero: Oni to vědí
Nakladatel: Omega (2018) – Anotace: Vědí, co dělát… Pohybujete se v síti, z níž není úniku Londýn. Při honičce je zastřelen mladý chlapec. Novinářka Cynthia Bonsant pátrá po příčině jeho smrti a dostává se na stopu proslulé internetová platformy Freemee. Tato síť shromažďuje a analyzuje data – a milionům uživatelů slibuje lepší život a úspěch. Pouze jeden člověk před Freemee varuje: ZERO – nejhledanější internetové aktivista na světě. Jak se Cynthia začíná blížit pravdě, stává se sama kořistí. Ale ve světě smartphonů a kamer na každém je velmi těžké se skrýt…
Zneužívání digitálních dat… velké téma dneška. Facebook, Google… a další velcí provozovatelé sosají data o všem, co se na netu šustne. A jejich roboti to analyzují. A následně to přetaví do reklam, nebo použijí jinak. Třeba k ovlivnění amerických voleb…
Nápad, že budeme s tímto sosáním dobrovolně souhlasit, že si za to necháme i něco zaplatit, a že si i necháme vnutit nějaký ten správný názor, nemá daleko od toho, co nás na internetu v dohledné době čeká. Svým způsobem už to vlastně funguje prostřednictvím různých registrací a kartiček – znáte to: kartičku máátéé, bodíky zbírátéé… Dobrovolně se zbavujeme svobody a prodáváme naše data za slevu na nekvalitní a už tak levný jídlo. Nebo za voucher na jednoprocentní slevu když na e-shopu nakoupíte minimálně za milion. Čína to dovedla k dokonalosti a prostě to svému lidu nakázala. Do roku 2020 by měl mít každý obyvatel Číny své sociální kreditní bodové hodnocení… Nebude to dlouhou trvat a budeme to chtít také. Dobrovolně… Digitální dystopie…
Legrační, jak se věci občas skládají do sebe – zrovna včera (12. 5.) jsem zaslechl v rádiu noticku, že v rámci jakéhosi průzkumu se zjistilo, že minimálně dvě třetiny respondentů je ochotno zpeněžit přístupy na své sociální sítě a další virtuální profily. Jinými slovy – lidé jsou ochotní bez problémů prodat svá data, svůj digitální život, své soukromí…
Příběh je tedy aktuální, a celkově je to řekněme slušně napsané. Žádná velká literatura. Nic svižně akčního. Nic, co vás donutí říci wow… Ale přečíst se to dá. A člověk se i nad některými věcmi přinutí zamyslet.
07 – Llosa, Mario Vargas – Tetička Julie a zneuznaný génius
Nakladatel: Mladá fronta (2004) – Anotace: V této své nejvtipnější knize z roku 1977 se Vargas Llosa, už světově proslulý spisovatel, vrací do dob svého mládí, kdy pracoval v rozhlasové redakci v Limě a přitom stíhal několik dalších zaměstnání, aby si vydělal na živobytí. V osmnácti letech se tehdy bláznivě zamiloval do své daleko starší „tetičky“ a proti vůli rodiny se s ní oženil. Autobiograficky podložený příběh se v knize prolíná s fiktivními rozhlasovými seriály geniálního psavce Pedra Camacha, vypravěčova kolegy z rádia, což jsou s humorným nadhledem líčené barvité historky o zločinech, incestních láskách, šílenství a všemožných katastrofách. V závěru knihy pak obě linie splynou a rozesmátý čtenář neví, kdo je větší šílenec a jestli brakovou literaturu píše Camacho, nebo sám život.
Skvělá kniha. Mám vždy radost, když mě něco rozesměje. Takhle kniha to dokázala. A dokázala mě i rozněžnit. A dokázala si mě přitáhnout a donutila mě číst téměř bez přestávky a bez dechu.
Vzhledem k tomu, že ve svém životě momentálně prožívám jednu takovou (Mexickou? Peruánskou? Nebo nedej bože argentinskou?) telenovelu, byl můj prožitek ještě intenzivnější. Příběh zakázané lásky, příběh mladíčka, který touží být velkým spisovatelem, příběh bolivijského psavce Pedra Camacha – to vše promíchané do vtipné jihoamerické kaše. Snad tomu všemu pomohlo, že za ta tím vším je skutečný příběh, skutečně prožitý.
Na jméno Llosy Vargase jsem narazil v knize „Jak umírá demokracie“ (viz výše), kde se píše o jeho pokusu stát se prezidentem a o jeho souboji s Albertem Fujimorim. A hned po přečtení jeho knih jsem zjistil, že je jedním z letošních hlavních hostů 25. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a festivalu spisovatelů Svět knihy Praha. A tak se v médiích roztrhl pytel s články o tomto peruánském spisovateli. Což mi na jednu stranu přišlo legrační a na druhou stranu jaksi… magické. A na to si přeci latinskoamerická literatura vcelku potrpí. Na ten magický realismus, že… 🙂
08 – Llosa, Mario Vargas – Pantaleón a jeho ženská rota
Nakladatel: Odeon (2011) – Anotace: Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro vyhladovělé vojáky v amazonských pralesích – počíná tak horlivě, že ohrozí prestiž nedotknutelné armády, a ve chvíli, kdy činnost „své“ ženské roty dovádí k dokonalosti, musí být raději odstraněn… Satirický román si bere na mušku byrokratické řízení armády i pokryteckou morálku celé společnosti.
Byl jsem z předchozí knihy tak nadšen, že jsem si prostě chtěl od téhož autora ještě něco přečíst. Údajně napsal pouze dvě humorné knihy. Tetičku a Pantaleóna. Takže volba byla jasná. Já se chci bavit a smát.
Inu – celý ten nápad je tak krásně absurdní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho některá armáda skutečně zrealizovala. Protože realita bývá občas daleko šílenější, než jsou fantazie spisovatelů.
Kniha mě pobavila, ale chvílemi i nebavila. Bavilo mě prolínání jednotlivých dějů. Jednotlivé příběhy se mísí do hustého těsta a vzniká tak opravdu netradiční a chutný pokrm pro čtenáře. Celkový obraz se pomalu skládá jako mozaika. V každé kapitole naberete hrst blyštivých střípků a můžete si hrát. Uvaříte kávičku, zapálíte doutníček a ve stínu milosrdné markýzy své oblíbené kavárny přidáváte kousky příběhů do objemného celku. Milé a vtipné.
Co mě nebavilo, bylo rozvíjení onoho vtipu do nekonečné délky. Pointu už víceméně znáte, hlasitě jste se zasmáli, ale vypravěč stále chrlí podrobnosti a stále vtip tříští a cizeluje. Takže jsem nakonec velké části textu prostě přeskakoval, abych se rychleji dostal k jádru. Pravda, kniha se mi tak smrskla na takovou delší povídku. Ale myslím, že to nebylo vůbec na škodu… bavil jsem se i tak náramně.
09 – Mercola, Joseph – Hubněte tučnými jídly
Nakladatel: BizBooks (2018) – Anotace: Je pro vás zdraví vášeň a chcete zpomalit proces stárnutí? Čelíte vážným onemocněním, jako je obezita, diabetes, Alzheimer či rakovina? Vyzkoušejte rady lékaře Josepha Mercoly. Jednoduše, jasně a racionálně vysvětluje, jak funguje naše tělo na biologické a molekulární úrovni. Radí, jaké potraviny bychom měli jíst, nabízí praktické postupy, kterých se můžeme držet. Základem je strava založená na vysokém obsahu tuků, adekvátním obsahu bílkovin a nízkém obsahu sacharidů.
Během půl roku jsem shodil 20 kilo. Cítím se skvěle. Často se mě lidé ptají, jak jsem to udělal. Je docela těžké jim vysvětlovat, že nehladovím. Že se naopak cpu tím, co všichni stále ještě považují za nezdravou stravu. Takže pokud se chcete dozvědět, jak se také dá zhubnout, v této knize najdete některé odpovědi. Je samozřejmě důležité říct, že výživa je velmi individuální záležitost. A je tedy důležité si najít ten svůj optimální způsob. Velmi zajímavě o tom hovoří například MUDr. Petr Hora, který se na své klinice věnuje personalizované medicíně a genomice. Moderní věda už dokáže analyzovat lidský genom, potravinové intolerance a střevní mikrobiom a na základě této analýzy doporučit vhodný životní styl…
Celý rozhovor si poslechněte zde: https://wave.rozhlas.cz/desitky-let-stavu-unavy-a-smutku-muzou-zmizet-behem-par-dni-pokud-budeme-jist-ty-7926234
Případně další rozhovor zde: http://www.5pmedicine.com/tisk/respektujte-sve-geny-zlepsite-si-tim-zivot.html
Takže držím palce… A nezáviďte… Makejte… Třeba jako ta naše současná vláda…. Že ano, ehm… Prrotože láska a pravda zvítězí…
Shortlink: