Čtení na měsíc – duben 2022

Mé dubnové čtení zahrálo silně na ženskou notu, aniž bych to nějak plánoval. Občas se mi to stává. Že se mi to poskládá do téměř jednolité skulptury. Dubnové čtení mi tedy přineslo různé podoby ženy. Začalo to ženami nočními. A vlastně to v noci i pokračovalo, protože ženský svět zřejmě rozkvétá zejména v noci. Tedy alespoň ten literární svět žen. Nebo abych byl korektní, mé dubnové čtení bylo zejména noční. No už se do toho zaplétám příliš…

Na jednu stranu je – z mého mužského pohledu a s trochou nadsázky – smutné, že zmizel svět rytířů a princezen. Alespoň ve veřejném prostoru. Jsem přesvědčen, že se stále najdou ženy, které touží být obskakovanou princeznou. A určitě se najde přehršel mužů rytířského ražení. Ale nesmí se o tom moc mluvit. Je to nekorektní a genderově nevyvážené. Revoluce vždy požírá své děti. A tato je opravdu hladová.

Ale nemudrujme, čtěme. A přemýšlejme. O ženách. A nejen o nich.  Literatura o ženách a pro ženy je totiž také literaturou o mužích. O mužích z pohledu žen. A tento pohled nemusí být zrovna lichotivý. Jako muže mě tento pohled samozřejmě zajímá.

A jako hudební doprovod si k tomu samozřejmě pustím… ženy. Alespoň některé své oblíbené interpretky… Alice Phoebe Lou má hlas, který ve mně otevírá netušené úrovně vibrací. Ta dívka je mi navíc sympatická. Zejména tím, že mi vždy připomene mou nejmladší dceru. Nevím proč a čím. Ale je tomu tak vždy. Některé věci není třeba zkoumat. Některé ženy prostě umí čarovat, že… 😊

01 – Kankimäki, Mia – Ženy, které mi nedají spát

Nakladatel Motto (2020) – Anotace: Cesta kolem světa po stopách mých hrdinek. Mia je svobodná čtyřicátnice, bydlí v podkroví u svých rodičů a noci tráví přemýšlením o ženách, které se zapsaly do historie touhou žít po svém. Staly se z nich neohrožené badatelky, nadané spisovatelky a vášnivé malířky. Při hledání inspirace k napsání této knihy procestuje Mia celý svět po stopách svých „nočních žen“. Když ony dokázaly jít svou cestou, proč by to nedokázala i ona?

Mám rád knihy, které mi rozšíří obzory. Pokud to je zajímavě a čtivě, jsem ještě radši. A pokud se u toho navíc pobavím, jsem nadšen. Tahle kniha splnila všechna kritéria. Je objevná, čtivá a zábavná.

Cestopisy mám rád. Zejména ty netradiční. A putování za nočními ženami mě opravdu bavilo. Bavil mě pohled na ženu v kontextu doby. Bavila mě ženská podoba samotné autorky. Její téměř „anglický“ humor lahodil mé duši. A tu a tam si jinová část mé osobnosti i poplakala. Jednoduše řečeno – už dlouho jsem si v knize tak dobře nelebedil.

Někdo by mohl mít pocit, že kniha je feministická se vší tou negativní konotací, co tento pojem dnes přináší. Ostatně většina recenzí na tuto tématiku odkazuje. Někdy v pozitivním, někdy v negativním smyslu. Já nad tím moc nepřemýšlel. Nedávno mi řekla má psycholožka – jste otrokem svých vzorců. A vzorce jsou opravdu to, co mě baví. V tomto případě se ty vzorce nazývají paradigma. Příběhy nočních žen odkrývají společenské vzorce – paradigmata, které rezonovaly ve společnosti v dané době. Kniha rozhodně neprezentuje ženské hrdinky jako oběti. Nebrečí, nestěžuje si. Vyprávění vás nenutí zpytovat vaše jangové svědomí. Stejně tak příběh samotné autorky. Čtyřicetiletá, bezdětná žena, která si zdánlivě neví rady se životem, nemá ambice někoho z toho obviňovat. Žije svůj vzorec a píše o vzorcích žen, se kterými se dokáže ztotožnit. Zejména o nemajetných starých pannách trpících migrénami, depresí a nespavostí… A proč ne…

Nakonec mě pobavil další vzorec. Docela typický. Zmínil jsem internetové recenze. Většinu z nich píšou ženy. A většině žen se kniha vlastně moc nelíbila. Většina z nich to tedy nedokázala napsat naplno, ale z náznaků jsem to cítil. Ale možná za ten pocit může jen můj jangově nekorektní čich… Kniha je prostě dle mého skvělá, dobře napsaná, vtipná, chytrá, poučná. Co více si přát.

02 – Faber, Michel – Kvítek karmínový a bílý

Nakladatel Argo (2014) – Anotace: Historický román slavného anglického spisovatele bývá označován za velký román devatenáctého století, napsaný ovšem ve století jednadvacátém, neboť zavádí čtenáře do viktoriánského Londýna, ale v příběhu prostitutky Sugar se nevyhýbá ani spodnímu proudu tehdejšího života, který tehdy tak naturalisticky až pornograficky zpodobován být nemohl.

Doby, kdy jsem tlusté bichle (a teď prosím nemluvím o ženách, ale o knize) miloval, jsou prostě pryč. V této bych se kdysi rozkošnicky rochňal a lebedil si v ní. Horká voňavá koupel, froté žínka, pěna jako z mořské panny. Svíčky, šampaňské. To všechno mi ta kniha evokuje. Ve vzpomínkách na mé čtenářství. Smutné a nostalgické. Dnes se chci ve studené koupelně jen rychle vysprchovat a tradá… Pryč je dekadentní opulentnost. Je doba strohého asketismu.

Faber píše skvěle a tento robustní román je laskominou pro nadšeného čtenáře. Čtenáře, jenž ještě stále umí hltat s neomezenou chutí. Já už jen uždibuji. Kniha mě bavila. Příběhy v ní mě bavily. Jednotlivé postavy mě bavily. Ale bylo toho na mě nějak moc. Doklopýtal jsem do konce jen tak tak a vysílen.

03 – Hříšná, Lucie – Můj tajný život

Nakladatel Fortuna Libri (2020) – Anotace: Skutečný příběh luxusní společnice. Holky jako já nemají na čele napsáno prostitutka a rozhodně tak ani nevypadáme. Luxusní společnici na první pohled nepoznáte, dost možná to nezjistíte ani když to bude vaše kamarádka, možná i ta nejlepší. A co teprve vaše dcera nebo třeba jenom spolužačka, sestřenice. Jestli jsem se něco za těch 5 let kdy jsem cestovala uspokojovat touhy gentlemanů z celého světa naučila, tak především, že „pravda je pružná…“Jmenuji se Lucie, jsem vzorná studentka, co nevidět doktorandka, dcera, vnučka, kamarádka, vášnivá golfistka, milovnice vína, překrásného spodního prádla, nadšená cestovatelka a excelentní lhářka, o které nikdo neví, že za její společnost muži platí. A tohle je příběh o mém druhém tajném život…

Legrační. Vlastně skoro to samé, co bylo ve Fáběrově „kvítku“, jen rychle, tvrdě a bez okras. Žádná literatura. Jen příběh ženy, která umí své ženství použít a užít si ho. Sugar nového tisíciletí. Sugarbaby… Proč ne. Svět je plný lží. A láska občas bývá lží tou největší. Lidé lži milují. Za lži dokážou platit obrovské částky. Proč tedy soudit někoho, kdo se lhaním profesionálně živí… Že lže i svým čtenářům v knize? No a co… Ta holka se prostě umí prodat. Doslova i do písmene. A kdo vůbec chce poslouchat nějakou trapnou pravdu, že…

Žofie Dařbujánová… To jméno mluví za vše… Jméno plné hříchu…

04 – Andrews, William – Dcery dvouhlavého draka: příběh „ženy pro útěchu“

Nakladatel Mladá fronta (2021) – Anotace: Příběh dívky, která skončila v japonském válečném nevěstinci. Dvaadvacetiletá Američanka Anna Carlsonová se vydává do Koreje, aby našla svoji biologickou matku. Když se dozví o její smrti, zdá se, že pátrání je u konce – dokud jí neznámá žena nepředá balíček se starožitným hřebenem. Anna pak začne odhalovat příběh statisíců korejských žen, které byly za války nuceny sloužit japonským vojákům jako „ženy pro útěchu“. A postupně zjišťuje, že se získala dědictví, jehož význam přesahuje její nejdivočejší představy.

Homo sapiens je velmi krutý živočišný druh. Hominidé vraždí, mučí, loupí, rabují. Znásilňují. Ti samí se pak vzájemně citlivě milují a jsou k sobě něžní. Neustále žijí na hraně absolutního dobra a absolutního zla. A válka je čas, kdy vítězí zlo a temno. Je dobré si tyto příběhy připomínat. Škoda, že hominidé zapomínají a jsou nepoučitelní. Neustále se točí v kruhu. Dobro, zlo, dobro, zlo… Neustále válčí, ale také neustále budují lepší zítřky. Civilizace se rodí, dosáhnou vrcholů a pak se zahubí a zmizí. Ta naše má všechny vrcholy už dávno za sebou. Teď nás čeká dlouhý sešup do jámy pekel. A pak zase všechno od znova… Evoluce se tomu říká. Antropogeneze. Nebo Genesis? Kdo ví…

05 – Pecháčková, Marika – Kdo chytá v síti

Nakladatel BizBooks (2020) – Anotace: Internet je jediné místo, které neodděluje svět dětí a dospělých. Režiséři Vít Klusák a Barbora Chalupová založili na internetové seznamce fiktivní profily tří dvanáctiletých dívek jako výchozí bod výbušného dokumentu o internetových predátorech V síti. Do pěti hodin se jim ozvalo přes osmdesát mužů. V navazujícím souboru rozhovorů najdete hlubší rozbor postav z filmu, který vyvolal obrovský rozruch ještě před vlastním odvysíláním.

Je tato kniha o ženách? Vlastně ano. Pro ženy? Možná. Přiznám se, že jsem tu knihu spíše prolistoval, než přečetl. Dokument jsem viděl, takže jsem si říkal, že v knize najdu jiný úhel pohledu a více informací. Ale pak mě napadlo, jaké že to informace vlastně hledám…? Že jsou na síti lovící monstra? Ano, to víme. Že se do sítě zcela dobrovolně chytá spousta mladých nezkušených mušek? Ano, to víme. Je potřeba osvěta? Ano, určitě. Bude tato osvěta mít nějaký smysl a zpětnou vazbu? Myslím si, že víceméně ne. Většina těch nachytaných „predátorů“ patří spíše mezi zoufalce. Skuteční dravci se nachytají málokdy.

Celý ten projekt odhaluje špičku ledovce. Splnil svůj účel. Ale jako všechno na síti dokázal jen na chvilku zazářit, a dnes je vše zapomenuto. Síť nabaluje další a další nezkušené a naivní. Další podivné i perverzní. Další a další. Síť se rozrůstá a prorůstá napříč celou globální společností. Někoho pohltí, někoho vyvrhne, někdo se v ní spokojeně houpe. Dokud nezazvoní zvonec a internetu bude konec.

06 – de Vigan, Delphine – Děti nade vše

Nakladatel Odeon (2021) – Anotace: V thrillerově laděném románu Delphine de Vigan Děti nade vše nahlédneme do dvou odlišných světů. V prvním kralují hvězdy internetu a mezi nimi hrdinka příběhu Mélanie, kterou vidina slávy a zisku pomalu vzdaluje od jejích nejbližších a reality vůbec. Ve druhém žije její protiklad Clara, dříč kriminalistického týmu, která je znepokojená zneužíváním dětí v digitálním prostoru. Sledujeme poutavý příběh, v němž hrají roli moderní fenomény doby, sociální sítě, virtuální realita, otisky každého z nás, a s jeho postavami s neklidem zjišťujeme, že se za ně platí vysoká cena. Autorka překvapivě zavede čtenáře i do nedaleké budoucnosti po roce 2030. Jaká asi bude?

Další podobný fenomén spojený s internetem. Dětský influencering. Uff – hrozné slovo. Všechny ty roztomilé dětičky, co přes sociální sítě prodávají cokoliv. Zdánlivě prostřednictvím zábavy. Ovšem v této knize se dočtete, jaká to je tvrdá dřina. Řehole. Všichni to tak nějak podvědomě víme. Tušíme. Ale je to stejné jako s tím chytáním v síti. Nikdo s tím nic dělat nechce. Lidé chtějí konzumovat. Děti se chtějí bavit. Rodiče chtějí vydělávat.

Málokoho zajímá, co děti na internetu vlastně dělají. Kontrola neexistuje a ani existovat nemůže. A nikoho nezajímá, co se stane s těmi, co z toho rozjetého vlaku vystoupí. Když jeden jutuber skončí, nahradí ho desítka jiných. Síť je nemilosrdná džungle. Makej a vydělávej. Nebo se jenom koukej a plať… Nebo chcípni. Nejlépe před kamerou a v přímém přenosu. Ať má komunita nějakou zábavu.

07 – de Vigan, Delphine – Noc nic nezadrží

Nakladatel Odeon (2012) – Anotace: Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

Podobných příběhů je plný svět. Ale jen někdo o tom umí napsat. Napsat tak, aby to zaujalo. Vyprávění o mámě má docela neženské koule. Jinými slovy – je to silný, hutný a natlakovaný příběh. S velmi křehkou skořápkou. Člověk ho v dlaních drží opatrně a úzkostlivě. Protože kdyby ta skořápka rupla, vyhrne se to všechno ven. Vyhrne je vlastně slabé slovo. Byla by to erupce. Temná láva by tryskala a bublala.  Vsákla by se do šatů, do kůže a do mozku. Takové malé Pompeje, co pohřbí naději a lásku…

 V poslední době podobné příběhy nečtu. Proč si do hlavy pouštět ještě více stínů, než tam člověk má. Ale musím uznat, že tohle jsem přečetl téměř jedním dechem. Snad proto, že to bylo tak… autentické, osobní, intimní, věrohodné. Prostě dobře napsané.

 

Shortlink: