Čtení na měsíc – květen 2019

Je první máj, je lásky čas… obehrané klišé, chtělo by se říct. Ano, úvod této básně už je opravdu obehraná deska. Ovšem Máchův Máj vlastně nakonec není zas až tak veselá záležitost. A onen skutečný příběh, který ho k napsání inspiroval je ještě smutnější. Život (Vesmír, Bůh) prostě píše daleko zběsilejší scénáře, než by dokázal bolivijský psavec Pedro Camacha… Ostatně i scénář mého života se v poslední době slušně zašmodrchal…

Takže je máj, je lásky čas… a scénář mého života dostává opět zcela jiný spád. Pro mé stálé čtenáře to znamená, že se v textech namísto označení „má bývalá žena“ objeví znovu má žena. Ano – láska je prostě nevyzpytatelná… A vztah mezi mužem a ženou (případně si dosaďte jakoukoliv kombinaci) je nikdy nekončícím příběhem s miliony odboček. Ostatně – chcete-li o tom něco vědět, přečtěte si nějakou dobrou knihu, že… Třeba některou z těch, o kterých píšu ve svém májovém deníčku…

A protože jsem v nedávné době také prožil – a vlastně stále dlouhodobě prožívám – tak trochu (no upřímně vlastně hodně) digitální vztah (ó ano, včetně dosti bizarního „digitálního“ rozchodu), prostřednictvím aplikace Viber i ostatních sociálních „kanálů“, rád bych vám doporučil knihu (a vlastně celý ten projekt), co mě v poslední době opravdu baví a u kterého se dosti často směju. Někdy trochu křečovitě, že ano… Terapie sdílením:

Anotace: Za projektem Terapie sdílením, aktuálním fenoménem českých sociálních sítí, stojí kreativní dvojice Ester Geislerová a Josefina Bakošová. Před několika měsíci vystavily na internetu několik mrazivých, a zároveň cynický úsměv vzbuzujících vět, kterými se jistý muž rozešel s jejich kamarádkou. Toto malé gesto spustilo lavinu; během následujících týdnů jim čtenáři začali posílat své rozchodové věty a hashtag „terapie sdílením“ se stal doslova kultovním…

https://esterajosefina.com/collections/kniha-terapie-sdilenim

https://www.facebook.com/esterajosefina

01- Carnegie, Dale – Jak se zbavit starostí a začít žít

Nakladatel Beta (2009) – Anotace: Starostem se nevyhnete. Ani kdybyste byli kouzelníci. Občas jim zkrátka čelíme každý. Proto je důležité umět se starostem postavit. Tento skvělý rádce obsahuje pravděpodobně ty nejlepší a nejuchopitelnější rady, které kdy z nějaké knihy dostanete. Nenecháte se lehce vykolejit každou blbostí. Naučíte se překonávat návyky způsobující obavy a rozlišit skutečné starosti od naprosto nepodstatných maličkostí. Navíc se i s těmi skutečně závažnými problémy vypořádáte lépe, než kdykoliv předtím. K dnešnímu dni se po celém světě prodalo více než 7 miliónů výtisků. Postupy a metody jdou vždy k jádru celého problému a jsou tak jednoduché a srozumitelné. Vřele doporučujeme těm, co se aktivně snaží zlepšit si vlastní život. Těm, kteří občas mají nějaké problémy a starosti. Těm, kdo dlouhodobě prochází obdobím obav a stresu. Těm, kteří trpí úzkostmi, depresemi nebo jen nesprávným přístupem. Poslouchejte tuto audioknihu stále dokola. Odhalíte tajemství, jak si vybudovat duševní postoj, který povede k pocitu sebejistoty a štěstí. Překonáte únavu, získáte energii a dobrou náladu…

Dale Carnegie napsal tuto knihu před mnoha lety, její časem prověřené principy a techniky však fungují dodnes. A budou fungovat ještě hodně dlouho. Úžasné je, že vám poradí stejné věci, které už fungovaly za první světové války nebo ve starém Římě – autor totiž mimo jiné pátral hluboko v dějinách a inspiroval se praxí dávných myslitelů.

Tyhle motivační knihy si bývají velmi podobné. Nikdy jsem je nečetl, protože jsem neměl důvod. Rozchod s mojí ženou, po třiceti letech z mého pohledu vcelku ucházejícího vztahu, mě k jejich čtení dohnal. Znáte to. Sdílená bolest bolí méně. A dobrých rad není nikdy dost.

Co se téhle knihy týče – těžko soudit. Někoho osloví, někdo nad ní mávne rukou. Ona pravidla, jak se zbavovat toho či onoho, či nabýt toho či onoho, jsou tak nějak obecně známá. Člověk jich za život slyší tuny. V této knize jsou vcelku pěkně poskládaná se spoustou příkladů. Tu a tam mě některá myšlenka zaujala velmi, tu a tam méně. Já to mívám tak, že většinou hodnotím emoci, kterou ve mně kniha zanechala. Takže – během čtení se můj život opět obrátil naruby. A pravdou je, že některé z rad jsem během toho májového procesu použil. Zejména jednu. Tu, která víceméně rezonuje s kratičkou větou, kterou má moje žena vytetovanou na zádech kousek nad velmi pěkným zadečkem. Takže až mou ženu někdy potkáte – tedy nejlépe v létě na plovárně, protože jiné alternativy jak se k oné větě dostat nechci momentálně moc řešit: _) – nekoukejte jí jen na ten zadek, ale větu si přečtěte. Nebo si přečtěte tuhle knihu. To bude možná schůdnější… Protože co máte co koukat na zadek mé ženy, že…!

02 – Clarkson, Jeremy – Fakt chci tak moc?

Nakladatel:  Argo (2016) – Anotace: Jeremy Clarkson, jedna z nejznámějších televizních osobností a bývalý moderátor motoristického pořadu Top Gear, jenž měl za jeho éry po světě stamiliony diváků, je velmi bystrý a taky vtipný novinář a publicista – a zajisté i ten nejvyšší a s nejvíce prořízlou pusou. Výbor z jeho článků představuje českému čtenáři pomyslnou a velmi vysokou laťku psaní nejen o autech, ale i o jiných příjemných i otravných jevech našeho každodenního života. Autor si nebere servítky před nikým a před ničím, ať je to ministerský předseda, ženská otázka, cyklisti, imigranti nebo nepořádek na ulicích. Vědomě a trefně se vysmívá především politické korektnosti, která ovládla Anglii i celou spojenou Evropu, a ukazuje opravdovou tvář lidí a stav našeho světa pomocí překotných, o to však legračnějších nadsázek.

03 – Clarkson, Jeremy – Léta s Top Gear

Nakladatel Argo (2014) – Anotace: Jeremy Clarkson jako novinář začínal v místním listu Rotherham Advertiser a později psal pro Lincolnshire Life nebo Sun a Sunday Times. Dnes je autorem a spolu s Jamesem Mayem a Richardem Hammondem moderátorem televizního pořadu BBC Top Gear, jehož nová a nová pokračování pravidelně sledují miliony lidí po celém světě. O Clarksonovi se říká, že je nějvětší osobností britské televize. Měří 196 cm.

V knize Léta s Top Gear se nám dostává potěšení číst špičkovou novinařinu a osobité názory na nejrůznější automobily a automobilový průmysl, ale nejen to; také se nám tu otevírá „svět podle Clarksona“, ostrov vtipu, ironie a střízlivého občanského myšlení, stavícího do nelichotivého světla svět evropských zákazů a příkazů, všeobecného opatrnictví a politické korektnosti. Kniha obsahuje výbor autorových sloupků, vycházejícíh mezi lety 1993 a 2011 v prestižním automobilovém časopise Top Gear.

Konečně balzám na duši. Hrubý, nekorektní, arogantní humor. Náramně jsem se bavil. A chechtal se nahlas…

Top Gear jsem se synem sledoval pravidelně a tu partičku tří pošuků jsem měl rád. A vlastně celý koncept toho pořadu. Zábava, chlapáctví, rošťárny, fórky, luxusní káry, a dobrý hlášky…

Je mi jasné, že Clarkson asi bude tu a tam vcelku nepříjemný, nekorektní a arogantní patron, úplně stejně, jaké jsou jeho texty. A je mi jasné, že musel dost lidí kolem sebe naštvat a asi i urazit. Ale dokáže být opravdu vtipný. Nechodí kolem horké kaše a nedělá zbytečné obezličky. S jeho názory poměrně často nesouhlasím, a jeho vidění světa je mi víceméně cizí. To mi ale nebrání se tomu všemu s chutí zasmát. Někdo takový mi chybí tady v Čechách. Někdo vtipný, nekompromisní a nebojácný. Jeden čas tohle uměla Česká soda. Ale to už je bohužel v tom dnešním ustrašeném, korektním a genderově vyváženém světe asi neuskutečnitelné. Škoda.

Pěkný ženský, silný auta a AC/DC… vlastně jejich klokani… ehm, tedy kloni, že… – Airbourn!

04 – Gardner, Laurence – V Šalamounově stínu: Ztracené tajemství svobodných zednářů odhaleno

Nakladatel:  Eminent (2009) – Anotace: Autor se v této knize vydal na cestu k samotným kořenům svobodného zednářství. Zabývá se především jeho skutečným smyslem a směřováním a takřka detektivním způsobem se blíží k odhalení záhad starověkých kultur, kterých si začíná všímat i moderní věda. Zkoumá problematiku kamene mudrců, magnetismu i schopnosti přitahovat kosmické záření pomocí specifických tvarů a chemicky zvláštních stavů zlata, otázky supravodivosti nebo genetického inženýrství.

Autor v této knize odkrývá nejzásadnější tajemství moderního zednářství. Totiž to, že už dávno žádné velké tajemství zednáři nemají. Pokud ho kdysi měli, tak už ho zapomněli, nebo poztráceli. Spoustu rituálů dnes praktikují jaksi ze zvyku, nebo z tradice, o které jen mlhavě tuší kde a kdy vznikla. Zbytek knihy se zabývá tím, která lože byla taková, a která maková. Která dělala to, a která ono. Nic zásadního se v knize nedozvíte. Tedy pokud vás nezajímá historie anglických, skotských či irských lóží.

Podobné knihy vyhledávám. Tu a tam se v nich mihne informace, která mi přijde důležitá. Gardner mě bavil, protože je vcelku vtipný na to, o jakém tématu píše. Píše lehce a s nadhledem. I když se samozřejmě občas nevyhne určité neobjektivnosti. A pokud on zná nějaké to ztracené tajemství, tak ho disciplinovaně drží v tajnosti. A tak to vlastně asi má být…

05 – Connelly, Michael – Noční směna

Nakladatel: Domino (2019) – Anotace: Michael Connelly proslul jako duchovní otec legendárního a svébytného detektiva Harryho Bosche. Poté stvořil advokáta Mickeyho Hallera. A nyní přivádí na scénu žánru policistku Renée Ballardovou. Renée je v mnohém Harrymu podobná: když cítí, že je právo na její straně, jde tvrdohlavě proti pravidlům, i kdyby tím měla sama sobě uškodit. Její kariéře vůbec neprospělo, že napsala stížnost na svého nadřízeného – za trest byla přeřazena na noční směnu, kdy případy pouze přebírá, ale nikdy je nedořeší, protože ráno si je od ní převezmou kolegové. Jednoho dne ale narazí na dva případy, se kterými se rozloučit nechce. V podzemní garáži byla nalezena šeredně zmlácená prostitutka, v nočním klubu byla zavražděna mladá žena. Ballardové v tom cosi nehraje. Všechny její policajtské instinkty ožijí. A tak se rozhodne jít proti pravidlům. Navzdory rozkazům nadřízených a přáním svého parťáka se pouští do pátrání na vlastní pěst a brzy zjistí, že se ve svém podezření nemýlila. Ocitá se na skutečně tenké hraně, ale přesto je odhodlána dotáhnout svůj záměr do konce bez ohledu na to, kolik klacků jí nadřízení naházejí pod nohy.

Hybnou silou knižního trhu jsou… čtenářky. To se již – díky statistikám – dávno ví. A čtenářky postupně a dlouhodobě ovlivňují i knižní žánry, které byly donedávna především doménou mužů. Třeba detektivky… A autoři – možná na nátlak nakladatelů – se této změně přizpůsobují… Alespoň takový dojem mám z nové série Michaela Connellyho.

U této knihy jsem hned od začátku měl pocit, jako bych četl Bryndzu. Myslím toho Roberta. A už jsem se připravoval, že knihu odložím, stejně jako jsem odložil nedočteného Bryndzu. Máme tu policistku Renée, která si s těžkostmi hledá své místo v organizaci, kterou ještě stále ovládají muži. Když odmítne neslušný návrh od svého nadřízeného, a když nenajde pochopení u zbytku převážně mužského sboru, klesá v hierarchii na nepopulární noční směny. A jak se dá čekat, nespokojí se s tím, a pokouší se pracovat na vlastní pěst a navzdory rozkazům… Toliko „do posledního dechu“ téměř „bryndzovní“…, že?

Knihu jsem nakonec přečetl. Je přeci jenom znát Conellyho zkušenost a vypsanost. Ale to je asi tak vše, co bych k tomu napsal. O další díl asi nestojím.

06 – Delvau, Alfred – Moderní erotický slovník

Nakladatel Československý spisovatel (2013) – Anotace: Alfred Delvau vydal svůj Moderní erotický slovník v Paříži. Po několika měsících, kdy kniha k velkéme gaudiu pokrokových spisovatelů a novinářů kolovala po celé Paříži, byl Delvau postaven před soud, odsouzen k vysoké pokutě a celý dostupný náklad slovníku byl zničen. Od té doby vyšel Moderní erotický slovník ve francouzsky mluvících zemích několikrát a je právem zařazován mezi díla, jež slouží k úplnému poznání života francouzské společnosti uprostřed osvícenského století a lidské sexuality. V češtině je toto vydání první.

No co… vždyť je květen, lásky čas ne? Tak proč se trochu nepobavit a zároveň nepoučit? Kniha je plná košilatých veršů, ale není sprostá a není vulgární. Je to prostě vtipný pohled na věci, které všichni děláme, ale stydíme se to říct… 🙂

07 – Karika, Jozef – Priepasť

Nakladatel Ikar (2018) – Anotace: Bývalý lezec trpiaci panickým strachom z výšok narazí na legendu o skalnej plošine v Tatrách, kde neznáma sila núti ľudí, ktorí tam zablúdia, skočiť do priepasti a zabiť sa. Nezvyčajné množstvo smrteľných nehôd v tejto oblasti mu nedá spávať. Rozbehne pátranie na vlastnú päsť, lenže skutočnosti, ktoré odhalí, sa vymykajú ľudskej predstavivosti a chápaniu. Za svoju zvedavosť kruto zaplatí – sám sa ocitne na hrane priepasti. Je stará legenda horských vodcov o nadprirodzenej sile zhadzujúcej ľudí do hlbín iba strašidelná fáma, alebo obsahuje zrnko pravdy?

Trhlina byla skvělá. Pro mě osobně možná také proto, že mám Tríbeč na dohled svého (staro) nového domova. Celé to sedělo a klapalo, jak mělo. Propast je však propastně Trhlině vzdálená. Ačkoliv jde zřejmě o pokus na ní navázat. Možná právě proto. Možná že to byl jen rychlý pokus, jak se svézt na popularitě Trhliny. Možná…

Já knihu nedočetl. Už od začátku mě moc nebavila. Už od začátku byla bohužel předvídatelná. A tak mě nebavila ona plošinka v oné dolině s oním temným tajemstvím. Možná bych to přežil jako krátkou povídku. Ale v téhle podobě toho bylo všeho nějak moc. Takže možná příště…

08 – Louis, Édouard – Skoncovat s Eddym B.

Nakladatel Paseka (2018) – Anotace: Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.

Jeden můj kamarád je buzna. Já mu říkám Velkej Buzna… Ten (!) Velkej Buzna. Protože jak píše (ten) pražskej buzna, říkat buznám buzna je v poho. Cože? Že už jste to samé ode mě četli? No ano… Jednou ročně od něj dostávám k narozeninám knižní dárek. Loni to byl právě Pražskej buzna, letos Eddy B. Také jsem o svém kamarádovi psal, že všechny chlapy považuje za latentní buzny. Letos jeho přání znělo takto: „…doufám, že už jsi na tom jihu konečně zteplal. Především teď, když tvá žena práskla do bot…“. Inu, děkuji mon ami. Ovšem – Na Šumavě je deset měsíců zima a dva chladno. A žena už se mi zas vrátila… J

Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Ani se nechce věřit, že se vlastně odehrál nedávno. Jenomže člověk tak nějak ví, že se podobné příběhy odehrávají i dnes. A možná v našem blízkém okolí.

Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá dušička… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo…

Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, jsme nevěděli nic.

Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje. Něco málo se dá také vyvodit z volebních statistik…

Já se na malé město přestěhoval zhruba před patnácti lety. A na podobnou beznaděj a rezignaci narážím často. Není to tak dávno, co mi jedna kolegyně sdělovala radostnou novinu: tak holka už má výúčák a hned nastupuje do… místní malé manufaktury, patřící jakémusi nadnárodnímu korporátu. Ta holka sotva v osmnácti zasedne za šicí stroj a bude za ním pravděpodobně sedět až do důchodu. Za mizerný plat. A její mamka z toho má radost. Holka se vyučila a má práci! Co víc si přeci od života přát, že…

Pravdou je, že přeci jenom díky internetu se věci zlepšují. Řekněme v určitých oblastech radikálně. Ale většina věcí plyne stejně beznadějně, jako v domovině Eddyho B.

Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…

A co jiného si asi tak pustit, než kluka z malého města…

A tak se všichni mějte rádi a hlavně buďte Happy…

Shortlink: