Čtení na měsíc – listopad a prosinec 2021

Náš vlako-cestopis, který stál na počátku vzniku nakladatelství DriftBooks se měl jmenovat „Někdo to rád vlakem“. Filmoví fanoušci jistě pochopí, odkud vítr vane. Přišlo mi to jako krásný fórek. Kolega to měl schované jako název pro svou knihu povídek ze železničního a železničářského prostředí. Poprosil jsem ho, zda bych to mohl použít jako název tehdy nově se rodící knihy o našem vlakovém cestování napříč Evropou. Souhlasil. Kniha je napsána. Vlastně má dokonce několik dílů. Jen jsme se nikdy nedostali k tomu, jí upravit do knižní podoby. Celý text už je dnes přes patnáct let starý a postupně se z něj stává historické drama. Možná ho jednou opravdu vydáme jako ukázku toho, jak se kdysi cestovalo…

Svět cestování vlakem se totiž mění rok co rok. Možná se to běžnému cestujícímu nezdá. Nemá pocit, že by se na jeho soupravě, do které nastupuje každé ráno a kterou se každý večer vrací, něco radikálně měnilo. Tu a tam změní čas odjezdu a příjezdu a málokdo tuší, proč se to musí každý rok upravovat (s malou nadsázkou to vlastně nevím ani já a to na železnici pracuji přes třicet let). Občas přijede vlak opravdu historický, občas nasadí moderní soupravu a málokdo tuší, proč tomu tak je. Zpoždění je neustálé a málokdo tuší proč tomu tak je. Vlaky prostě jezdí sem a tam, koleje se téměř nemění.

Jenomže svět železniční dopravy je opravdu rok od roku jiný. Vznikají noví dopravci. Někteří naopak zanikají. Ruší se tratě, spoje, nádraží. Tu a tam se někdo naopak zkouší objevovat nové trendy. Železnice v rámci Evropy se tříští na několik zájmových skupin namísto toho, aby se po evropsko-unijsku spojovala a integrovala.

Ale proč o tom píšu ve čtenářském deníčku? Inu – protože se vlaky staly jakousi hybnou silou mého listopadového i prosincového čtení. Začalo to Cestou kolem světa v 80 vlacích a skončilo to téměř železničním opusem Winterbergova poslední cesta.

Takže se pohodlně usaďte, Vlak je příjemně vytopen, za okny se snáší první vločky letošní zimy. Vlak šumí tichým hovorem, voní tu káva, někdo dokonce odzátkuje pivo… Výpravčí stojí na peróně a dává odjezd – ovšem vy už jste začtený v knize a svět za ušmudlaným oknem se bez znatelného přechodu propojí s vaší fantazií – příběh se rozjíždí ze stanice Vimperk (Winterberg) a čtenářský vlak na trať vypravuje zelenou plácačkou samotný Jarda Rudiš…

(zdroj facebook Jaroslav Rudiš)

01 – Rajeshová, Monisha – Cesta kolem světa v 80 vlacích: Přes 70 000 kilometrů dobrodružství

Nakladatel: Mladá fronta (2019) – Anotace: Když Monisha oznámila svůj záměr absolvovat cestu kolem světa v 80 vlacích, všichni si jen klepali na čelo. Přesto netrvalo dlouho a ona skutečně hodila batoh na záda, vzala za ruku svého snoubence Jema a vydala se na pečlivě naplánovanou pouť po kolejích čítající více než 70 000 kilometrů z jednoho konce světa na druhý a zase zpátky. Během sedmi měsíců jim za okénkem ubíhaly tak rozdílné kraje jako Mongolsko, Kanada, Čína, Japonsko, Kazachstán, Rusko, Amerika, a dokonce se odvážili i do Severní Koreje. Projeli se po Transsibiřské magistrále, luxusním Orient Expresem, japonskými rychlovlaky, ale také ušmudlanými lokálkami. Potkali spoustu zábavných, svérázných a milých pasažérů, s nimiž si směňovali jídlo i životní příběhy. Monisha Rajeshová, novinářka působící mimo jiné v denících The Guardian či The New York Times, o svém putování vypráví tak, že si tu každý najde svoje. Bizarní i komické zážitky z vlaků střídá poetický popis krajiny nebo hekticky pulsujících velkoměst, nechybí společensko-politický kontext, historické vsuvky a vtipné komentáře. Po přečtení dostane každý chuť sbalit si svých pět švestek a nasednout do prvního dálkového expresu.

„Zatímco pro některé z nás vlaky představují pouze pohodlný dopravní prostředek, někdo v nich spatřuje symbol síly, válečnou zbraň, politický nástroj. Vlaky jsou spásou pro chudé a záchranným lanem pro lidi dojíždějící z větší vzdálenosti. Dobrodruhům nabízejí únik z reality, osamělým zdání domova. Jsou spojnicí s minulostí i bránou do budoucnosti.“ píše Monisha Rajeshová v úvodu své knihy… Společně s ní může člověk projet svět ve vlaku. 70 000 kilometrů po kolejích. Ve vlaku je „svět“ nacpaný do malého kupé. Monisha se svým snoubencem zůstávají, ale mění se vlaky, spolucestující, mění se scenérie za okny. Do vagónů vstupuje tu orientální rozšafnost, tu studená japonská přesnost, tu rozervaná a nejistá západní arogance.

Projel jsem pár recenzí na tuto knihu a objevil to, co jsem čekal. Většinou nepochopení. Například: Jmenuje se to cesta kolem světa, ale oni projeli jen kousek. Hmmm. Ten název by asi čtenář měl brát s nadhledem – jako krásný literární vtípek. Já osobně jsem neočekával, že spolu s autorkou projedu opravdu a přesně v osmdesáti vlacích každý jeden stát, co na světě existuje. Nebo: popisy zemí jsou povrchní a jsou to jen dojmy… Hmmm. No… jestli někdo hledá demografickou příručku spolu s obsáhlými dějinami státu, je prostě ve špatné literární kategorii. Ovšem úplně nejvíc mě rozesmálo postesknutí čtenářky Márinky z databáze knih. Dovolím si citovat:

[…] Ač jsem tělem i duší zapálená cestovatelka a dovolená ve vlaku patří k mým putovním snům (BAM, Orient Express, Transkanaďan), po přečtení „vlakopisu“ Rajeshové se pravděpodobně i otrlý železničář vydá na cestu raději pěšky nebo tuk-tukem. Její popis cesty je plný špíny, průjmu, ústrků, nepohodlí, rezervací jízdenek, aby ušetřili, a jejich opětovné rušení, což vždy nejde a cestovatelé tratí, (ne)stíhání navazujících spojů (…dobíhání bylo pro nás bezmála denním chlebem…), rasismu, strachu o život i skrovný majetek a plytkých popisů okolního dění s nepříjemnou převahou politických úvah. „Svět“ se autorce smrskl zejména na Asii a jednu trasu přes USA a Kanadu. V Evropě byla nespokojená a Afriku a Austrálii zcela pominula. Přivítala bych více fotografií a chyběla mi mapa cesty […]

Předpokládám, že až se Márinka vydá na cesty vlakem, její sociální sítě budou plné foteček z čisťoulinkých vláčků, co jsou boží… lidičky, co potká, budou úžásňákoví a na selfíčkách se budou usmívat… Budou to jistě roztomilí domorodci různých kultur a náboženských vyznání a všichni posílí její víru v ten růžovoučký svět plný lásečky a dobra. Politika a všechna takhle divná veteš přeci nikoho nezajímá a bůhví, jestli něco takového ve světě existuje… Všechny vlaky samozřejmě pojedou načas, rezervace potřebovat nebude, protože správný cestovatel vlakem se nad takovéto hlouposti povznese. Všechno přece zařídí cestovka, ne? Na nádraží bude vždy o hodinku dříve, dokonale učesaná, oblečená do sponzorských outdoorových modýlků vyrobených na míru pro jednotlivé vlakové soupravy.

Ano – dělám si z toho legraci. Vlakem jezdím celý život a s kolegou jsme cestováním ve vlaku strávili mraky času. Vlaky jsou prostě dost často plné špíny, průjmů, ústrků, nepohodlí a občas je opravdu nutné jízdenky rezervovat a občas vám vlak ujede, protože jiný vlak (autobus, nebo cokoliv) má zpoždění…

Kdysi jsme – coby ještě naivní cestovatelé – brzy ráno nakráčeli ve francouzkém Brestu do nádražní haly s tím, že potřebujeme do Paříže. Vlak, kterým jsme chtěli jet, byl povinně místenkový. U pokladny nám paní oznámila, že je vyprodaný. Safra… vyprodané divadlo či kino, to člověk zná, ale vlak? No dobře, tak tedy pojedeme dalším. Vyprodáno. Dalším. Vyprodáno… Aha… ale nám z Paříže jede večerní spoj domů! Pokladní krčí rameny. Takže musíme rychle a operativně něco vymyslet. Nakonec jsme získali místenku bez místa na vlak, který jel až v poledne a ještě dlouhou oklikou. Ano – získali jsme pomyslnou divokou kartu. Systém totiž počítá s tím, že někdo vlak nestihne. Nebo si cestu rozmyslí. A pokud ne, tak máte prostě možnost stát na chodbičce. Divokých karet je jen pár, takže bylo štěstí jí obdržet. V Paříži jsme to měli jen tak tak. Místenky jsme si raději koupili už ve zmíněném Brestu…  Koho by něco takového napadlo…

Cestování vlakem je prostě dobrodružství. Nejen v dálkových spojích, ale i když třeba jezdíte jen z Kralup do Prahy, nebo nějakou malou lokálkou jednu zastávku do práce. Cestování vlakem miluji možná právě proto… A kvůli úplně stejným věcem ho občas nenávidím.

Monisha Rajeshová je Britka indického původu. Její pohled na svět je občas velmi naivní a zároveň moderní tím dnešním podivným způsobem – korektnost až na dřeň a očekávání toho, že všichni přemýšlí tak nějak stejně jako ona. Ne – nepřemýšlí. A ano – svět je rasistický. Vždy byl a myslím, že vždy bude, i když to budeme sami sobě oficiálně tajit a lhát si do očí. A její cestování je mi sympatické právě proto, že cílem není dosáhnout nějakých vytyčených bodů. Cílem je samotná cesta. Cesta je tím zásadním příběhem, ve kterém vlaky, spolucestující a všechno ostatní jsou jenom kulisy. Všechny ty země, nádraží, hotely… všechny ty útrapy i radosti… to všechno je součástí cesty – součástí příběhu.

Márinka má ve svém profilu datum narození 1963. Takže o svém putování sní pravděpodobně dlouho. Jsem víceméně přesvědčen, že ho neuskuteční nikdy. Už proto, že tomu říká „dovolená“. A také proto, že jí v tom asi vždycky zabrání nějaká nečekaná drobnost, třeba to, že si nezvládne zarezervovat lístek na ten správný vlak. Monisha to zvládla. Zvládla všechnu tu špínu, průjem i nepohodlí. A ještě o tom dokázala napsat knihu. Je úplně jedno, že je místy naivní a místy i nudná. Její příběh si své čtenáře jistě najde. A já jako milovník vlaků říkám – děkuji za inspiraci. Díky za snahu, odvahu i odříkání. Díky za všechny perličky na dně. Díky za těch pár chvil, kdy jsem mohl být na cestě s tebou, milá Monisho…

Inu – někdo to rád horké a někdo to rád vlakem… A někdo obojí…

02 – King, Steaphen – Později

Nakladatel: BETA Dobrovský (2021) – Anotace: Syn svobodné matky, Jamie Conklin, nechce nic víc než prožít obyčejné dětství. Jenže Jamie není obyčejné dítě. Jamie se narodil s nadpřirozenou schopností, matka ho ale nabádá, aby to tajil. Může vidět to, co nikdo jiný nevidí, a naučit se to, co se nemůže naučit nikdo jiný. Ale cena za užití této schopnosti je vyšší, než si Jamie dokáže představit. Zjistí to ve chvíli, když ho detektiv vtáhne do pronásledování vraha.

Opět jen taková kingovská povídka. Děj je tak nějak očekávatelný. Má to příchuť Kinga. Fanoušek si to rád přečte. A na to se hraje. Fandové si prostě koupí všechno, co jejich idol vydá. Já jsem fanoušek. Ale už bych si rád konečně přečetl něco pořádného. Mám ale obavy, že nové kingovské bichle, na které jsme byli zvyklí, se už prostě neobjeví.

03 – Moravec, Martin – Enter, mami!

Nakladatel: Argo (2016) – Anotace: „Nic se nestalo,“ řekla maminka do telefonu, když jí syn poradil, ať na klávesnici najde enter. „A co jsi udělala?“„No našla enter.“„A zmáčkla jsi ho?“ „To jsi neříkal!“ O učení maminky s počítačem je jeden ze sloupků, které novinář Martin Moravec napsal za deset let do čtvrtečního magazínu MF DNES. Protože si to žádá doba, některé zpětně trochu upravil a celkem 250 jich teď vydává v knize Enter, mami! Jsou to fejetony z každodenních situací, které občas zažije každý. Krátké, výstižné a vtipné. O českých restauracích, povinném zkoušení dárků o Vánocích, seznamování přes internet, o Pražácích, Brňácích i náplavách, o trapasech při lichocení ženám, o vaření, nakupování, divných lidech v posilovnách a podobně. Zkrátka o čemkoliv, co mu za těch deset let přišlo na mysl a stálo to za zaznamenání.

Novinové sloupky… ideální čtení do vlaku. Tyto minipříběhy si člověk stačí užít mezi tím, co ho průvodčí požádá o lístek, spolucestující o půjčku, nebo právě proběhnuvší strojvedoucí o shovívavost s tím, že vlak je porouchaný a dál nejede. Další sloupek stíháte přečíst, než přijedou hasiči, aby vás evakuovali, protože strojvedoucí soupravou neproběhl jenom proto, že vlak nejede, ale hlavně proto, že jeho kabina byla (a stále je) v plamenech. Pak si čtete při čekání na náhradní autobusovou dopravu. Nasoukáte se do rozhrkané karosy a dáte další sloupeček. Jste stále dobře naladěn, protože novinář je vtipný a umí věci kolem sebe chytře komentovat. Čtete a neposloucháte značně nelichotivé komentáře spolucestujících ohledně vlaků a drah obecně. Autobus se pokusí na malé zastávce otočit a spodkem se zachytí o vystouplý obrubník, který vystoupil ještě víc díky rozbahněnému terénu. Čtete při čekání na traktor, který má autobus zachránit. Cestující postupně mizí, jak si volají taxíky nebo ochotné příbuzné. Autobusák vás vyžene do bahna, ve kterém zapadl. Prý kvůli bezpečnosti při vyprošťování. Číst už moc chuť nemáte. Snažíte se nezapadnout do bláta. Sledujete celou akci, která vypadá jako natáčení večerníčku Pat a Mat. V hlavní roli autobusák a traktorista. A JE TO! Konečně… Vlezete do busu, ale autobusák vás vyžene. Má padla a jede domů. Budete čekat na náhradní vlakovou soupravu, co už asi prý jede. Otevřete knížku a novinové sloupky už vám nepřipadají moc vtipné a hlavně jsou zpropadeně krátké. Čekání na vlak je nekonečné a zima mrazivá. Hlasitě komentujete situaci na dráze. Domů přijede o čtyři hodiny déle.

Tento téměř novinový sloupek jsem si nevymyslel, ale osobně prožil. Takže Enter, pane Moravče…

Mí pravidelní čtenáři (jsou-li tedy nějací. -) ví, že jsem milovníkem coverů. Ozzyho má naše generace v krvi. Jako Sabatha, jako maníka, co žere netopejry (což by asi dnes nebylo moc populární, že) i jako roztřesenou zfetovanou trosku. Ale hlavně jako zpěváka, hudebníka, ikonu. Ale ruku na srdce – na klipy s ním se povětšinou nedokážu koukat. Ten divnej ujetej týpek se široce otevřenýma očima a pohybama rozbitého robota mě frustruje. Ale jeho písně mám rád, a rád si je poslechnu. Ve vlakovém speciálu tedy nemůže samozřejmě chybět Crazy Train. A v podání známého rodinného bandu má opět nádech rozmarného bláznovství… A hlavně – na ty ségry za kytarou a bubnama je rozhodně lepší pohled 🙂

04 – Satter, David – Čím méně víte, tím lépe spíte: Ruská cesta k teroru a diktatuře za Jelcina a Putina

Nakladatel: Prostor 2018 – Anotace: Americký publicista David Satter, který v Sovětském svazu a později v Rusku působil dlouhá léta jako novinář, dokud z něj nebyl v roce 2013 vypovězen, předkládá pohled na historii postsovětského, postkomunistického Ruska na cestě k teroru a diktatuře za prezidentů Jelcina a Putina. Jako důvěrný znalec prostředí, souvislostí a lidí ukazuje, jak se nakročení směrem k liberální demokracii zastavilo a přetavilo do podoby pseudomoderní autokracie v čele s novým vladařem, který pochází z prostředí všemocných tajných služeb. Vykresluje klíčové události a hluboké změny ve společnosti od divoké privatizace přes bombové útoky na obytné domy v Moskvě, Volgodonsku a Bujnaksku, dvě čečenské války až po teroristické útoky v divadle Na Dubrovce či škole v Beslanu. Dokládá společenský a hospodářský marasmus v zemi, kde je cena lidského života velmi nízká, pokud není součástí bezzásadového oligarchicko-kriminálního prostředí, jež stát reprezentuje.

Vrtěti psem… stará dobrá odrhovačka. A pořád funguje. A fungovat bude. Momentálně s námi vrtí, až se nám hlavičky zběsile třepou. A i tak to funguje. A fungovat bude. Takže možná je titulek knihy právě tím zásadním sdělením. Chcete dobře spát? Tak se neptejte a nepátrejte po nějaké té pofiderní pravdě. Třepejte hlavičkami, ručičkami i nožičkami. Nechte se hypnotizovat a v klidu sněte…

05 – Vondruška, Vlastimil – Breviář pozitivní anarchie

Nakladatel: MOBA (2016) – Anotace: I když by asi přesnější název pro tuto knihu byl Ideologie v době uprchlické krize, nechce se autor podbízet bulvárně laděným titulem. Vynikající český spisovatel a historik se ve své nové knize snaží především o objektivitu. Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.

V anotaci se praví zhruba toto: historik se ve své knize snaží především o objektivitu a na základě faktů dokazovat, že…. Ovšem sám historik v hned v úvodu mluví o tom, že interpretace historických faktů je značně subjektivní a cokoliv z nich odvozovat je značně ošidné.

Ano – lidstvo chybuje. Ano – dělá to stále dokola a chyby jsou v různých kulisách víceméně podobné. Ano, tyto chyby bývají povětšinou fatální. A souhlasím s tím, že současná západní civilizace se pravděpodobně řítí kamsi do kopru. A ano – pan Vondruška umí z informací poskládat obrázek přesně dle svého gusta a dle svých potřeb. A jestli je ten obrázek opravdu vynikající objektivní analýzou nebo jen ukázkou zcela subjektivního pohledu na věc ukáže až… ano, historie. A tuto historii budou opět studovat další a další historici. A ti budou tvořit další a další objektivně subjektivní analýzy. Jedna bude říkat: vidíte? Vondruška to říkal. A ti druzí budou říkat: Vidíte? Ten Vondruška jen mlátil prázdnou slámu. A tak to bude dál a dál, dokud lidstvo nevymře. Přemírou  slov, mečem nebo po přeslici…

06 – Vondruška, Vlastimil – Dýka s hadem: Hříšní lidé Království českého (1. díl)

Nakladatel: MOBA (2018) –  Anotace: Úvodní díl edice historických detektivních románů o Oldřichovi z Chlumu a jeho panošovi Otovi. Děj se odehrává v polovině 13. století za vlády českého krále Přemysla II Otakara. Správce Bezdězu řeší případ vraždy pána hradu Grabštejn a tajemnou vraždu v johanitské komendě v Dubu. Detektivní zápletka se prolíná se statečností i proradností rytířů a romantickou láskou.

07 – Vondruška, Vlastimil – Zdislava a ztracená relikvie: Hříšní lidé Království českého (2. díl)

Nakladatel: MOBA (2017) – Anotace: Prokurátor krále Přemysla II. Otakara Oldřich z Chlumu a zároveň správce hradu Bezděz má v pravomoci i vyšetřování a trestání hrdelních zločinů v kraji. Tentokrát řeší krádež trnu z Kristovy koruny; vzácné relikvie, již získal Havel z Lemberka a hodlá ji věnovat Chrámu sv. Víta v Praze. Zločin byl proveden pouhé dva dny před příjezdem krále, jenž se má zúčastnit slavnostního vysvěcení relikvie, takže celá kauza hrozí pěknou ostudou. V krátkém čase se vrší další zločiny – vraždy zemana Jana ze Střelče, lemberského kaplana a zlatníka Ruprechta z Jablonného. Souvisejí spolu tyto zločiny, či ne? A jak je to s údajným znásilněním zlatníkovy ženy? Jsou do zločinů zapleteni i dánský vyslanec a francouzský šlechtic? Kdo a proč zabíjí kočičí miláčky Zdislavy z Lemberka? Oldřicha z Chlumu sice tlačí čas, aby rychle vyřešil všechny zločiny, avšak svého úkolu se tradičně zhostí opravdu na výbornou.

Vondruška chrlí jednu knihu za druhou. A já kolem sebe vídám lidi ty knihy kupovat i číst. Jedním z nich je můj kolega v práci. A tak jsem ho požádal, zda by mi nějaké ty knihy nepůjčil. Půjčil. Celou kopu. Přečetl jsem dvě a prozatím stačí. Vondruška je prostě zdatný řemeslník. Knihy jsou nenáročné a svižné. Historické kulisy a postavy mají čtenáři rádi. Celé je to takové alá Babica. Prdni tam něco lásky, trochu násilí, špetku sexu, zahusti řídkým tajemnem a pomalu míchej nad mírným ohněm. A vlastně proč ne. Není třeba každý den jíst ve vyhlášené michelinské restauraci, že…

08 – Groen, Hendrik – Malé překvapení: Tajný deník Hendrika Groena: Jak se Hendrik a Evert dostali do potíží

Nakladatel: XYZ (2020) – Anotace: Poklidný život dvou nizozemských důchodců, kteří se každý pátek scházejí na šachy, něco dobrého k jídlu a hlavně k pití, vykolejí docela malá holčička. Unesené miminko v kočárku, které Evert jednoho dne přiveze k Hendrikovi na návštěvu. Povedený fórek? Asi jen pro senilního staříka… Naši hrdinové však nic takového nejsou, takže si rychle uvědomí, že je třeba dítě okamžitě vrátit. Pátrání však už běží na plné obrátky a nenápadná akce je tedy vyloučena… O zábavu tak tedy bude na pár dní postaráno!

09 – Groen, Hendrik – Žít a nechat žít

Nakladatel: XYZ (2019) – Anotace: Co kdybyste dostali příležitost žít úplně jinak? Humorný román od autora bestselleru Tajný deník Hendrika Groena – Artur si svůj život představoval úplně jinak. Místo výletů do dalekých krajů tráví hodiny v dopravní zácpě. Fádní bezdětné manželství a domek v zástavbě ho také příliš netěší. Zlatým hřebem týdne jsou pro něj proto páteční odpoledne, která tráví na golfovém hřišti. Když jednoho dne dostane výpověď a s ní pořádné odstupné, naskytne se mu jedinečná příležitost začít úplně nový život. Zbavit se všeho, co by rád nechal za sebou, nebude ale jednoduché.

Obě knihy mě rozesmály. A to se v dnešní době prostě cenní. Jsou to takové milé absurdní grotesky. Já měl ty černobílé komiky jako dítě moc rád. A vlastně je mám rád dodnes. Dnešní mladá generace už má jiné komiky. Převážně na tý trubce. Občas poslouchám své vnoučky, jak si o nich povídají a jak komentují či hodnotí jednotlivé fórky a gagy. Přiznám se, že většinou skoro nerozumím, o čem vůbec mluví. A že většina z toho, co pochopím, mi připadá jako nebetyčná hovadina. Ale vnoučci se tím náramně baví. Takže co…

Groenovy knihy jsou prostě milé černobílé grotesky s Laurelem A Hardym. S Chaplinem, nebo Frigem. V tomto světě se vyznám, a v tomto světě se dokážu hlasitě smát. Tady chápu dobře vypointované vtípky, které si dělají legraci z běžné reality. Možná už jsem si našlápnul do kategorie „divnej ubručenej geront“.

Skupina Kraftwerk silně ovlivnila mé hudební cítění. Miloval jsem tuhle elektronickou meditaci… a dodnes si rád jejich písně přehraji. Do železničního speciálu padnou jako ulití…

10 – Delaney, J. P. – Slušní lidé

Nakladatel: Ikar (2021) – Anotace: Jednou ráno otevře Pete Riley dveře cizímu člověku a uslyší zprávu, která jemu i jeho partnerce Maddie promění život v noční můru. Dozvědí se totiž, že jejich syn byl v porodnici omylem zaměněn a už dva roky vychovávají cizí dítě… Zatím poslední psychologický thriller bestsellerové autora Té přede mnou nebo Dokonalé manželky se dotýká otázek souvisejících s rodičovstvím, vztahy a především s morálkou: Projevuji dítěti dost lásky a dokážu správnou výchovou ovlivnit jeho vrozené vlastnosti? Mohu partnerovi za všech okolností a ve všem věřit? A především: mám právo chovat se k druhým, jako se oni chovají ke mně, a zlo oplácet zlem?

Do rukou se mi dostane spousta knih, o kterých absolutně nic nevím. Otevřu je a zkusím. Tak to bylo i s touto. Otevřel jsem a přečetl. Vcelku se zájmem. Téma je zpracované dobře, byť trochu předvídatelně a šablonovitě. Jenomže napsat něco originálního a novátorského je v dnešní záplavě knih opravdu zázrak.

Po přečtení jsem si řekl, že bych mohl od téhož autora zkusit další knihu. Po chvíli čtení jsem zjistil, že se jedná o nějaké sci-fi, nebo něco podobného. Safra, kdo to vlastně ten Delaney je? Aha –  pseudonym. Tony Strong, copywriter, majitel reklamní agentury, píšící také pod pseudonymem Capella (když píše o Itálii)… Takže další profesionální multipsavec. Proto mi kniha „Slušní lidé“ neustále cosi připomínala. Protože tito psavci prostě vezmou téma, které je atraktivní, nebo které letí a napíšou knihu. Se psaním mají zkušenost, takže se to dá číst. A pak napíšou jinou. A aby nemátli trh a čtenáře, tak jiné téma podepíšou jiným pseudonymem.

Kdysi jsem četl rozhovor s jedním nakladatelem. Reportér se ho ptal, co dělá, když se knihy neprodávají. Vydávám další a další, zněla odpověď. A k tomu jsou potřeba právě podobní psavci. Spisovatel (byť famózní), který pět let dumá nad románem a pak ho dalších pět let ladí, nakladateli bohužel moc peněz nepřináší. Na jeho dumání musí mezitím vydělat psavec bez větších uměleckých ambicí. I naše české luhy a háje mají své stádečko. Většinou používají cizokrajně znějící pseudonymy. Český čtenář koupí spíše knihu od Johna Scribblera, než od Honzy Nováka. Tak už to bývá – doma není nikdo prorokem…

11 – Rudiš, Jaroslav -Winterbergova poslední cesta

Nakladatelství Labyrint (2021) – Anotace: Jan Kraus je pečovatel a v Berlíně se stará o umírající. Pochází z Vimperku, od roku 1986 žije v Německu. S umírajícími tráví poslední chvíle jejich života. Někdy to jsou jen dny, jindy týdny, málokdy měsíce. Jedním z těch, které převáží na druhý břeh, je Wenzel Winterberg, rodák z Liberce, který je stejně starý jako tamní krematorium i Československá republika. Téměř stoletý muž trpí záchvaty historie, celý život pracoval jako tramvaják a nikdy nestudoval, ale přesto toho ví o historii hodně. Jednoho dne Krause požádá, aby s ním vyrazil na poslední cestu střední Evropou. Společně se vydají vlakem z Berlína do Sarajeva podle starého baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913. Putují po stopách Winterbergovy dávné lásky Lenky, která se ztratila na začátku poslední války. Venku je zima a za okny vlaku ožívají staré, dávno zapomenuté příběhy…

Rudiš je český spisovatel, který převážně žije v Německu a německy i píše. Winterbergova poslední cesta byla napsána v němčině, v Německu před dvěma lety vyšla a posbírala několik německých literárních cen. Například Záslužný řád Spolkové republiky Německo za „přínos ke sbližování Čechů a Němců“. Do češtiny byla pak přeložena. Nikoliv samotným autorem.

Proč to zdůrazňuji? Inu – kdyby ta kniha byla napsána česky a vyšla u nás, jsem přesvědčen, že by takový ohlas nesklidila. Ale to je jen můj pocit, samozřejmě. V recenzích by zaznělo, že je to hrabalovské a že je to haškovské (což samozřejmě zaznívá i teď a upřímně řečeno i mě to během čtení napadlo) a že to malinko smrdí nostalgií po Rakousku-Uhersku.  Možná by byla kniha následně do němčiny přeložená, ale německým trhem by prošla bez většího zájmu.

Takhle má Německo zajímavého českého (ztraceno v překladu exotického) autora, který píše německy a přispívá tak sbližování národů. Česko naopak získalo úspěšného evropského autora, který přispívá k šíření české kultury. Mediálně skvěle prodejné a tudíž skvěle podporující prodej. Prostě dobrý tah, milý Jaroslave.

Ale k samotné knize… těšil jsem se na ni. Rudiše čtu rád. Vnořil jsem se do textu a tetelil se blahem. Četl jsem dál a dál a tetelení mě pomalu, ale jistě opustilo. Safra – já jsem všechny ty oslavující recenze četl. Takže se až bojím napsat, že jsem se nudil. Ale je to tak. Knihu jsem přečetl, ale spíše z povinnosti. Ano – tu a tam příběh silně rezonuje skrze famózně vykreslené velkolepé historické fresky. Tu a tam je nádherně intimní, jednoduchá a dojemná. Ale jako celek mě to neohromilo.

V jakési recenzi jsem četl, že rytmus německého jazyka je jiný a že Rudiš tento jiný rytmus v originále skvěle využil. Možná jsem nedokázal do toho rytmu vklouznout, možná je ten rytmus nepřenositelný do češtiny. A možná jsem jenom stále ještě neschopen otevřít se víc věcem podobně patetickým a požadujícím silné emoce. Možná jsem stále ještě svázaný svými vlastními stíny a jedu podle jiného jízdního řádu. Několik knih už jsem letos kvůli tomu odložil. A možná mi chyběla znalost moderní evropské historie k tomu, abych si text užil opravdu naplno. Možná si knihu přečtu znova. Možná… Někdy.

Zatím se budu těšit na novou Rudišovu knihu železničních reportáží, která už vyšla – jak jinak – v Německu. Má to být jakýsi manuál pro cesty vlakem. České vydání autor hodlá rozšířit o další texty. Na železnici jsem víceméně doma. Bude jistě milé nasednou společně s Jaroslavem do vlaku a povídat si o tom…

Takhle železniční a železničářská písnička sem samozřejmě patří… Notabene o Vánocích… Příběh Aloise Nebela je takovou esencí českých lokálek… 

Takže vám v tom novém roce 2022 přeji šťastnou cestu. A na závěr trocha nostalgie – nakladatelství DriftBooks vzniklo také proto, že e-knihy jsou k cestování jako stvořené…

 

Shortlink: