DRIFTUJEME… ajznboňák cestovat jinak ani nemůže
Tento týden vyšel v Prachatickém deníku krátký článek o Romanovi Kozákovi a o driftování. Vzhledem k tomu, že se do novin nevešel celý článek rozhodli jsme se celou verzi nabídnout na našem webu…
MIROSLAV FUCHS – DENÍK PRACHATICKA/ Volary – Jméno Romana Kozáka mají lidé spojeno částečně s komunální politikou ve Volarech, především ale s jeho knihami, zejména pak s pohádkami Ze šumavských lokálek.
Povoláním i duší ajznboňák je také svérázným cestovatelem. Kdo by v něm ale chtěl hledat klasického batůžkáře, nebo naopak masňáka pohlížejícího na nejrůznější destinace oknem hotelového apartmánu, pletl by se. Svět kolem sebe sice pozoruje, ale, jak jinak, když se mu míhá před očima za oknem vlaku.
Cestování nebo určitá zvědavost k člověku asi patří. V tomto ohledu není Roman Kozák výjimkou. „Odmalička jsem cestoval, i když tenkrát jen prstem po mapách a v atlasech. Tehdy se mi zdálo, že kromě NDR, Maďarska, Bulharska se asi nikam jinam nepodívám. Po začátku osmdesátých let už to nešlo ani do Polska a do Ruska, to byl děs. Jsem odmala mapičkář, dodnes sbírám mapy, žil jsem ve verneovkách. Je pravdou, že cestovkám se vyhýbám, byl jsem s nimi v životě asi jen dvakrát,“ přiznal se Roman Kozák. A tak jezdí raději na výlety po Evropě, nebo jak říká drifty, i s kolegou Petrem Čmerdou.
Romana Kozáka neláká dovolená all inklusive. „V Chorvatsku jsem byl s manželkou poprvé před třemi roky, dodnes jsem nebyl v Bibione nebo v Egyptě. Ale je pravda, že jsme byli na dovolené v Turecku, ovšem vlakem. Do Istanbulu jsme dojeli vlakem a pak lodí na asijský břeh. Letadlem jsem letěl jedinkrát, když jsem byl v delegaci, která navštívila Čínu. To bylo úžasné, devět hodin jsem se díval z okénka. Když jsme přistáli, řekl jsem, že klidně poletím hned zpátky, když budu sedět zase u okna, byla to úžasná podívaná a tu si užívám i při cestě vlakem,“ tvrdí Roman Kozák.
Jako železničáři se zatím snaží využívat jednou za čas volnější jízdenku a cestovat po Evropě. Vlakem se dá totiž dostat skoro všude, i když je to jiné cestování. Podle Romana Kozáka ale ne horší. „Kola mám prostě rád. Dokonce začátkem devadesátých let jsem si pořídil snad první nebo druhé horské kolo ve Volarech a začal jsem na něm objevovat Šumavu v hraničním pásmu, které tehdy ani mapy neznaly. Dneska se už spíš kochám. Mám staré kolo, vezmu si klobouk a raději jezdím na kostýmované akce,“ připouští Roman Kozák, kterého tak můžete potkat na Slavnostech dřeva ve Volarech v netradičních převlecích, stejně jako při Silvestrovských jízdách z Vimperku na Kubovu Huť.
Driftování s Petrem Čmerdou, to je ale jiná. „I když je fakt, že se na nás občas dívají divně, že dva chlapi v našem věku nejezdí v bavoráku a neplatí zlatou kartou, ale oblézají malá i velká nádraží a fotí se před různými cedulemi a na nejrůznějších místech,“ dodává.
S výlety, nebo chcete-li drifty, začali s Petrem Čmerdou v roce 2005. „První byla Bretaň, pak jsme pokračovali do Wallesu. Při svých cestách jsme došli i na nejsevernější cíp Dánska. Byl to zvláštní pocit být na místě, kde se stýkají dvě moře. Stál jsem tam a měl jednu nohu v jednom, druhou v druhém moři. A když jsem tam tak stál na ufoukaném písku a podíval se pod nohy, vyčuhovala z písku zátka od Staropramenu.“ Stopy Čecha zkrátka najdete všude.
Tyhle drifty ale nejsou jen samoúčelným zabíjením času při cestě tam a zpět. „Všechny mají nějaké téma. Do Anglie jsme například vyrazili po stopách Sherlocka Holmese, do Janova zase ve znamení Kryštofa Kolumba, do Švýcarska ve stylu Jamese Bonda. Švýcarsko a Itálie jsou vůbec naše osvědčené destinace. Jezdíme tam na horské železnice. Je úžasné, že jste jeden den na ledovci a druhý už se koupete v moři,“ říká Roman Kozák.
I když na své cesty vyráží vlakem, legendárním Orient expresem ještě nejel. „To se mi ještě nepoštěstilo, i když jsme jej několikrát míjeli, párkrát jsme vedle něho stáli na vedlejší koleji. Totéž ledovcový expres ve Švýcarsku. Ona totiž ta naše jízdenka, kterou nám ostatní závidí, totiž neplatí na všechny vlaky a všechny tratě. Navíc se stále víc a víc omezuje. Je ale pravda, že před lety nás cesta vlakem s touhle jízdenkou na víno u Atlantiku stála dvě stě korun tam a zpět. To už ale dávno není pravda,“ upozornil. A když už vyrazil po stopách Sherlocka Holmese, v plánu má i setkání s další legendární autorkou detektivek Agátou Christie, byť trochu jinak. „Agáta Christie letos pojede přes Šumavu a á doufám, že s ní budu sedět v jednom kupé. Letošní Silvestrovský vlak z Vimperku na Kubovu Huť totiž bude detektivní. Takže se mi to určitě splní, předpokládám, že Agát a jejích detektivů tam bude bezpočet,“ věří Roman Kozák.
Cesta je jedna věc, druhá je příprava před ní. „Příprava na cestu mně hodně baví. Vždycky si děláme nějaký fárplán, ale stejně se pak nakonec něco zhatí a musíme improvizovat. První cesty jsme chystali skoro čtvrt roku. To ale nebyly takové možnosti na internetu jako dnes, i když internet dodnes moc nevyužívám, spíš pořád mapky a jízdní řády. Je třeba dobře vybrat to, co chcete a hlavně můžete za pár dnů vidět, i když si vždycky najdeme nějaký čas na lelkování na pláži nebo na posezení v kavárně. Je ale pravda, že poslední dobou se nám stává, že se příprava smrskává z týdnů do dnů až hodin. Máme přece jen nějaké zkušenosti, ale podcenit přípravu, už se nám párkrát nevyplatilo. Na druhou stranu jsou dnešní možnosti mnohem jiné. Dřív člověk musel být připravený na všechno a musel s sebou vést často zbytečné věci. Dneska stačí platební karta, mobilní telefon,“ shrnul Roman Kozák fázi před cestou.
O své zážitky se s Petrem Čmerdou dělí s ostatními na internetu i na besedách. „Teď nás v červenci čeká jedna v Domě seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích o tom, jak se dnes cestuje vlakem po Evropě a u nás. Jsou to dva odlišné světy. Nejhorší je vždycky dostat se z Čech a ze Šumavy lokálkou někam za hranice. Loni na podzim jsem obědval doma, pak jsem se začal balit, v půl třetí jsme odjížděli autem do Pasova a v deset hodin večer už jsme byli v hotelu v Hamburku. Vzpomínám si na Petrovu památnou větu: Z Paříže do Železné Rudy za jedenáct hodin, ze Železné Rudy do Volar za jedenáct hodin. Tak to prostě je, když přijedete do Železné Rudy v sobotu odpoledne, trvá vám cesta do Volar vlakem také půl dne,“ usmívá se Roman Kozák.
Ať už je ale příprava jakkoliv pečlivá, na něco se člověk nepřipraví nikdy. „Stalo se nám v Itálii, že jsem si v nočním vlaku vyfotil spící dívku a jak cvakla uzávěrka foťáku, slečna se probrala, zjistila, že si jí fotím a bylo zle. Skončilo to tím, že svolávala všechny svoje africké kamarádky, začaly nám nadávat, tlouct nás a honit po vlaku a pak i v noci po nádraží. Kvůli jedné blbé fotce,“ zavzpomínal na jednu z dramatičtějších situací.
A nebyl by to Roman Kozák, aby neměl v zásobě hned několik dalších. „Při cestě na trajektu do Dánska jsme debatovali, jestli se v případě, že by se loď potopila, my suchozemci dříve utopíme, nebo umrzneme v ledové vodě. Najednou přiběhlo dvacet hasičů v dýchacích maskách a řvali alarm. Sice jsme nerozuměli ani slovo, ale bylo jasné, že se něco děje, takže jsme mazali k nejbližšímu záchrannému člunu, než všechno skončí. Jestli to nad námi tak rychle uhasili, nebo šlo jen o cvičení, to dodnes nevíme. Nakonec byla naše debata o konci našich životů bezpředmětná, protože nám hrozilo spíš to, že buď uhoříme, nebo se udusíme. Co by nastalo dřív, už jsme ale nerozebírali.“
Při svých cestách po Anglii a Wallesu se nevyhnuli ani konfliktům s rukou zákona a drážními předpisy. Což je v případě obou pravověrných nádražáků docela kuriózní. Ale odpovídá to na chlup rčení o kovářově kobyle a ševcově ženě. „Přestože jsme ostražití, v Anglii jsme byli zatčeni, protože jsme přešli koleje. Jsme oba železničáři, ale vysvětlujte nádražákovi, že nesmí přecházet koleje. Mám povolení ke vstupu do kolejiště, každý rok skládám zkoušky o bezpečnosti. Vím, jak se kolejnice překračuje, ale o to tenkrát nešlo. Měli jsme pět minut do odjezdu vlaku a na nádraží, které jsme měli před sebou za kolejemi, to bylo míli na jednu a míli na druhou stranu, tak jsme přešli koleje. Jenomže tam mají všude na nádražích kamery a dva fousatí chlapi s batohama na zádech byli zkrátka podezřelí. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem si bezpečnost ohlídal, že jsme ajznboňáci, ale to jsem neměl říkat. Že může předpis porušit ajznboňák, to nedokázali vůbec pochopit. Totéž pak na malém nádraží ve Wallesu s nejdelším názvem na světě, který má ve welštině 48 písmen. Nádraží prázdné jako ve Zbytinách, tak jsme nechali na peronu batohy a šli jsme si udělat v okolí pár fotek. Najednou projížděl vlak, zastavil, vyskákalo pět lidí z obsluhy, začali pískat na píšťalky. Tak jsme se šli podívat, co se děje. Oni ukazovali na batohy, tak jsme bezelstně řekli, že jsou naše. Dostali takových jmen. Nenapadlo nás, že by to měl být problém, ale oni mají s podobnými opuštěnými batohy už své zkušenosti a dnes už se tomu nedivím,“ připustil Roman Kozák oprávněnost kolegů k ostražitosti.
Zkušenosti z cestování vlakem po České republice a v zahraničí jednoznačně hovoří ve prospěch drah za naší státní hranicí. „Jeďte se podívat do Švýcarska. Jestli by mohli Švýcaři vyvážet kromě čokolády a hodinek ještě něco, byla by to určitě jejich železnice. To je prostě ráj, soupravy jsou dokonalé, tiché, čisté a přesné. Během jedné osmačtyřiceti hodin jsme tam přestupovali osmadvacetkrát bez toho, že bychom museli řešit jízdní řád. Vystoupíte z jednoho vlaku a přestoupíte do dalšího, spoje na sebe dokonale navazují a čekají na sebe. To, co u nás lidé očekávají od letecké dopravy, má západní Evropa už i ve vlacích. Například u letiště ve Frankfurtu jsme jeli vlakem rychlostí 303 kilometrů v hodině v normálním rychlíku. V Číně jsme, pravda, jeli ještě o třicet kilometrů rychleji, ale když si vezmete, že letadla startují při rychlosti kolem sto osmdesáti kilometrů a vy kolem nich proletíte třístovkou po železnici, to je úžasný pocit. Je fakt, že i jinde jezdí lokálky, ale ve Švýcarsku ne, tam co je staré, je hned v muzeu. Fantastické je, že kdekoliv venku se naprosto bez problémů i s menší jazykovou vybaveností bez problémů člověk orientuje v jízdních řádech. Za ty roky se nám nestalo, že bychom zmeškali vlak, nebo nastoupili do špatného. V našich jízdních řádech se vyznat, je unikum a to jsou v češtině. Dost možná počítají s tím, že je venku hodně přistěhovalců a cizinců, tak to dělají tak, aby jízdní řád pochopil naprosto každý včetně vysvětlivek,“ pochvaloval si Roman Kozák.
Čas od času při jejich cestách oběma cestovatelům fakt, že patří k dráze, i pomůže. „Je pravda, že pořád vám oslovení pane kolego a fakt, že jsme od dráhy, a že jezdíme a hledáme železniční historii, otevírá dveře. Vozíme s sebou pohlednice našeho nádraží, pohlednice ze Šumavy, které dáváme na památku, nebo na vysvětlenou, proč si fotíme to které nádraží. Stalo se nám v Itálii, když jsme dorazili do penzionu, že jsme chtěli s majitelkou mluvit německy. To naprosto striktně s opovržením odmítla a pak se nám snažila lámanou angličtinou vysvětlit, kudy druhý den k nádraží. Řekl jsem jí, že to máme nastudováno, že jsme oba nádražáci. Paní najednou vstala, sundala ze zdi zaprášenou fotku fousatého chlapa, začala ji líbat a řekla, že její tatínek byl taky nádražák. V tu ránu se okamžitě naučila německy a další domluva byla bez problémů,“ dodal Roman Kozák další historku k cestování vlakem po Evropě. To navíc není v některých destinacích zase až tak obvyklá záležitost. „Snažíme se jezdit hodně úsporně, žádné zbytečné rozhazování. Zpočátku to byl spíš takový hec, za kolik se dá dojet k Atlantiku a zpět. Vzpomínám si, když jsme dorazili na druhý nejzápadnější cíp Francie, majitelka penzionu u přístaviště plného jachet se nás zeptala: Pánové přijeli jachtou? A my odpověděli: Nikoliv madam, vlakem, autobusem a posledních pět kilometrů pěšky. Opáčila s údivem, že takhle sem ještě nikdo nedorazil. Vy jste odvážní, sem lidé jezdí zásadně jachtou nebo helikoptérou.“
Všechny cesty Romana Kozáka a Petra Čmerdy spojuje jediné, musí mít nějaké téma. Není to bezúčelné ježdění tam a zpět, byť, jak Roman Kozák přiznává, někdy i vlastní cesta může být cíl. A ještě jedno mají všechny drifty této cestovatelské dvojice společné. Ze všech zatím vznikly svérázné cestopisy. Například z cesty do Anglie detektivka, z driftu po Pyrenejích a Francii reportáž z Tour de France. „Každý z nás napíše svůj pohled na cestu a tím, že má každá cesta své téma, je to hodně pestré. Postupně je nyní Petr Čmerda překlápí do elektronické podoby, takže, kdo má chuť, může se na cesty vydat s námi,“ nabídl Roman Kozák.
Jejich zápisky z cest včetně fotogalerií tak najdete na webových stránkách driftujeme.vesele.info. nebo také na stránkách driftBooks.eu
Shortlink: