Driftujeme Šumavou… „Trojbeer“ v polobotkách

Dát si tři různá piva ve třech zemích během jediného dne? Copak to jde? Ale ovšem čili sichr neboli natuerlich…

Pivní driftování…

Je jaksi společensky přijatelné býti milovníkem dobrého vína, zkoumat jeho vlastnosti, ochutnávat a pronášet věty typu: inu, tuto odrůdu znám, roste na jižních svazích Chateau Burgundy, tento ročník se skutečně povedl…ach, ten dozvuk ovocných tříslovin mě uvádí v extázi… Takovýto zavilý sommelier není považován za vožungra, ale za “bohémského znalce božského nápoje”. Ovšem není zrovna in a společensky přijatelné býti pivařem. To vás totiž deklasuje do podoby uřvaného štamgasta Restaurace Na Růžku, který se startkou* v ústech rozdává rozumy svým stejně nevábným kumpánům…

Přesto se časy mění. Lidé najednou zjišťují, že existují i jiná piva než ta “velkoeuro” vyrobená. Boom minipivovarů přináší (abych tak cimrmanovsky řekl) čerstvý vítr do našich hospod. Jsem rád, že se pivní kultura do našich zemí vrací, a že mít rád dobré pivo už tak úplně neznamená, že musíte být smrdutý vágus s cejchou. Já osobně mám pivo rád, ale musí to být skutečně pivo. A není třeba kvůli tomu vysedávat denně v restauraci a klopit do sebe desítky vodových desítek. A společně s dobrým pivem hledám také restaurace s vkusem a s dobrou obsluhou. Není bohužel zatím přímá úměra dobré pivo – dobrá hospoda.

* Inu, Startky bez filtru již nekoupíte a cigáro v hospodě si nezapálíte, ale „mí pivaři mi jistě rozumí…“ 🙂

„Trojbír“ v polobotkách

Turisté jsou národ zkoumavý a pro orosený půllitr jsou Češi schopni ledasčehos. Že takové driftování za třemi pivy tří šumavských zemí může být zábavnou hrou, doložíme jedním excelentním nádražáckým tipem: což takhle jet vlakem z Volar přes Nové Údolí do Pasova a tam přejít řeku Inn do Rakous? Tři piva ve třech zemích tak zvládnete i v polobotkách – a omámeni budete víc barokními paláci, parníky na nábřežích či možností, co vše obnovené spojení českých lokálek s jejich bavorskou sestřičkou v údolí Ilzu mimo jiné umožňuje!

Mondénní drift zadumanou Šumavou, v nedělním obleku s hedvábným kapesníkem v kapse saka, ano, i tak může vypadat náš drajbír čili pivní anabáze, jejímž cílem je dát si tři piva ve třech zemích během jediného dne a to bez použití auta.

Říjen se přehoupl do velkolepého barevného finále a my volíme elegantní polobotkovou verzi cesty, při níž se vypravíme z Volar do „města tří řek“, bavorského Pasova, a to vlakem. Zdánlivá lehkost pití se však z noblesního výletu rázem mění v dobrodružství. V předvečer cesty totiž vyhlašují strojvůdci německých drah stávku a do toho se náš bavorský kamarád chytá za hlavu: Mein Gott, vždyť váš rakouský cíl vůbec neleží v Rakousku; musíte špacírovat o deset kilometrů dál a za den se ten váš pivní blitzkrieg nedá stihnout!

Nefiltrovaná zlatavá žluť březových hájů v Mrtvém luhu je orosena kapkami náležitě vychlazeného rána a pěnivá oblaka mlhy přetékají přes břehy Studené Vltavy. Autobusový most se pinktlich podle fárplánu vzklene z Najtálu do Waldkirchenu a šumavské kouzlo dosáhne i na koleje Ilztalbahnu: vlak této dopravní společnosti navzdory stávce jede!

Nevím, co je úžasnější: zda jízda pestrobarevným bavorským landšaftem anebo pompézní vjezd do osiřelého drážního dvora Passau Hauptbahnhof. Jsme jediný vlak široko daleko a tak výpravčí naši lokálku prominentně berou k prvnímu perónu.

Na křižovatce u bavorských lvů pak rozsekneme dilema, zda věřit zdejšímu rodákovi anebo svým plánům, vysněným z map jízdních řádů. Sorry, Michael, wirklich sorry – a po lávce Innsteg se přes vody majestátní alpské řeky vydáváme na její pravý břeh. Zbídačelé koleje pod námi patří granitové lokálce do Hauzenbergu, kterou parta nadšenců vykopává z nánosů loňské povodně. Projdeme dvěma hřbitovy, míříme přes Voglau k Inglingu, a naše napětí vrcholí: leží hranice do Rakous zde anebo opravdu až o tři hodiny cesty dál? Zrezlá závora zapadaná závějemi zetlelého listí vzbuzuje zdání zamřelosti, avšak pro nás je příslibem – a cedule „Herzlich willkomen in Oberoesterreich!“ pak naším poledním rozhřešením. O deset metrů dál se vzpíná budova hospody, která nabízí stejky ze zeber, bizonů, lam i pštrosů a také grilované krokodýly nadívané hady. Uf, nám stačí dvě piva a ochotné studentky z Tchajwanu nás u toho i vyfotí! Zum Wohl, Michael!

Zvony pasovského dómu burácejí, slunce se opírá do bronzových korun buků a zpáteční cesta je rozkoší, při níž průvodčí Ilztalbahnu opět rozdává bonbóny. Jedeme až na konečnou do Freyungu. Zdejší nedělní odpoledne je zhmotněním míru horského maloměsta. Hledám filmový štáb s kamerami, ale ne, žádná reklama se zde nenatáčí; takhle holt naši bavorští sousedé běžně žijí. Hostinec zdejšího pivovaru Langbraeu zrovna zavírá a tak usedáme do zahrádky u kostela. Je problém najít volnou židli, freyungské pivo voní přátelskou pohodou, všichni uvolněně klábosí, usmívají se, a nebýt chladnoucího podvečera, seděl bych tam – donnerwetter! -ještě teď. Petr mě odvádí na nádraží ke spoji do Haidmuehle, kde přesedáme na vlak, a posléze – již po soumraku – stoupáme ku třetímu vrcholu našeho drajbíru…

V hotelu Bobík na volarském náměstí se potkáváme s přáteli, co zde vyhodnocují svůj bicyklovýlet na Knížecí Stolec. Stavíme se ke kotlům varny a milá servírka Lucka fotograficky dokumentuje závěr naší rakousko-bavorsko-české pouti. Echtovní volarský Gabretus* je taková pěkná tečka za tím naším případem – a půllitr pelhřimovského Poutníka pro sichr na to!

Roman Kozák & Petr Čmerda (říjen 2014)

* aktuálně: – volarské pivo se od začátku potýká se svým názvem. Jméno „Gabretus“ vzešlo z veřejné soutěže a používalo se chvíli. V současné době je volarské pivo (po změně managmentu) opět bezejmenné… Obsluha vám nabídne světlé nebo tmavé, hmm…

***

  • další „trojbír“ tip ZDE

  • další „trojbír“ tip také ZDE

***

Šumavský trojbír aneb Jak na to?

Nebojte, chce to jen trochu zapřemýšlet nad mapou a pak si dát trochu do těla. Nejde o pobídku k alkoholismu, neboť chcete-li splnit zadání, vypotíte víc než tři půlitry a krev vám plně prosytí přemíra dojmů horského venkova. Tuhle výzvu můžete brát třeba jako další možnost k poznání končin, kde se stýkají Čechy, Bavorsko a Dolní Rakousy. Pěšky, na kole či vlakem, dle libosti a klidně i kombinovaně. Vyloučeno jest toliko užití samohybu, tzv. automobilu. Jednak za volant po požití piva usednout nelze, jednak zneužití nájemného šoféra a dosažení cílů ze sedadla spolujezdce je nečestné a nesportovní! Prozradíme, že za třemi chutěmi tří tváří Šumavy se lze nejlépe vypravit z Volarska.

A zde je pár rad na začátek. Nenechte se splést názvem lokality: kupříkladu Třístoličník má jen bavorský lokál a Trojmezná je bez piva zcela. Nejsnazším počátkem se tak zdá být sousedství Nového Údolí a bavorského Haidmühle. Ale do Rakous je to už o kus dál – a hlavně návrat zpět do kopců dá zabrat. Začít túru dvěma pivy není zrovna rozumné, stejně jako nechat si poslední půlitr na večerní závěr: co když bude lokál zrovna už zavřený? Vedle fyzické výdrže to tak nechce zanedbat ani – jak se dnes říká – logistiku, o rekognoskaci terénu, povětrnosti a jízdních řádech nemluvě. Nejkratší vzdálenosti obvykle zahrnují největší stoupání, ty pohodlnější se zase často mění v dálkové poutě. Možností je přitom nepočítaně, variant dokonce bezpočet.

Shortlink: