Ferdošůf hudební rok 2020
Součástí mého čtenářského deníčku je i hudba. Když píšu, poslouchám. A hledám. Nemám už dnes takovou tenzi jako dříve neustále slídit po nové hudbě. Ale čtenářský deníček je vždy příležitost probádat (you)trubku a pokusit se najít něco zajímavého. Při té příležitosti objevuji, nebo nostalgicky vzpomínám. Mám velké štěstí, že mí dva nejbližší přátelé, se kterými si již dva roky dopisuji v rámci – řekněme – intimnějšího deníčku, to mají podobně. Dostávám od nich knižní i hudební tipy. Takže dosti hudby se v mém deníčku objeví díky nim…
Já dnes poslouchám hudbu především pohodlně a – zřejmě – moderně. Skrze službu Spotify. Využívám služeb robotů, kteří mi staví playlisty na míru. Proto se v této mé rekapitulaci o službu Spotify trochu opřu. Je to poprvé, co jsem se rozhodl psát o hudebním doprovodu mého čtenářského deníčku samostatně. Hudba je pro mě stejně důležitá jako knihy. Proto také doprovází mé mudrování o knihách.
Na konci roku mi přišel přehled, ze kterého zcela jasně vyplývá, že jsem zamrzl kdesi v osmdesátkách. Nejstahovanější skladba roku 2020 na mém Spotify profilu byl Relax od Frankie Goes to Hollywood. Tuhle skladbu si pamětníci jistě pamatují z filmu Bony a klid. Nejsem si vědom, že bych si ji vědomě pouštěl často. Ale jak skladba, tak celé album Welcome to the Pleasuredome (1984) patří rozhodně mezi mé oblíbence. V celém tom výběru převládají skladby mého mládí. Inu… doby, kdy jsem neustále pátral po něčem novém jsou pryč. A Spotify mi v tom příliš nepomáhá. Vyhledávací roboti si vás prostě zaškatulkují a pak do vás perou stále to samé.
Spotify – Ferdošůf rok 2020
Ovšem – důkazem toho, že lze zamrznout v historii a přesto být moderní je třeba kapela Greta van Fleet… – zpěvák Joshua Kiszka sice vypadá jak Jitka Zelenková, která si po lobotomii šňupla něco špenátu a profrčela omlazovacím strojem (pamětníci doufám tuší o čem mluvím…), ale kníkat umí. Jenomže – je to celé samozřejmě tak trochu „zepelín“, a právě zpěv v sobě nemá úplně tu správnou živočišnost a autenticitu. Takže k jejich hudbě ještě hledám cestu. Libí se mi, ale… je tam malinké ale, které časem buď zmizí, nebo naopak nabobtná… Uvidíme… Tedy lépe řečeno, uslyšíme… Velké plus je, že Jitka Kiszková z vedlejšího paneláku patřila kdysi do galerie mých platonických lásek…
Abych vysvětlil, co mám na mysli oním „ale“… Když jsem se přestěhoval na jih Čech, měl jsem pocit, že jsem se propadl časem. Jižní Čechy si prostě žijí svým vlastním rytmem, který plyne pomaleji, než jsem byl zvyklý na severu. Takovým hezkým příkladem jsou třeba „pomalé“ knihy Jirky Hájíčka. A to samé se týká hudební scény a jejích fanoušků. Je to zhruba deset let, co jsem s kamarádem vyrazil za muzikou. Skončili jsme ve Lhenicích v jakési vyhlášené sokolovně. Sedmdesátky jako vyšitý. Obrovský studený sál, který se marně snažily vytopit takové ty klasické kamna na uhlí. Kouř z nich a kouř z cigaret halil prostor, ve kterém se míhali maníci v džínskách s ustřiženýma rukávama, máničky s půlitrem piva před sebou, mladé hipízačky v obrovských svetrech a rozdrbaných keckách. Skoro bych tipoval, že se tam natáčí nějaký film o undergroundové scéně bývalé socialistické republiky. A k tomu samozřejmě napomáhala ta kapela, kvůli které jsme tam přijeli. Dříve se jmenovala My Dry Willow. Mé Suché Vrbné. Budějáci budou vědět, že… Kapela, která mě uchvátila úžasným feelingem let, kdy začínali hrát Zepelíni, Párplové, či Sabati. Ve Lhenicích už hrála jen část kapely, s jiným jménem (bohužel už si nepamatuji s jakým), ale i tak to tam stále bylo díky lídrovi a zpěvákovi Kaplanovi. A také kvůli hammondkám. Třeba Deep Purple mám rád (nejen, ale zejména) kvůli hammondkám. A slyšet v ušmudlaný zakouřený sokolovně kdesi v jižních Čechách hammondky naživo byl zážitek. V téhle muzice prostě žádné „ale“ nebylo…
Ale vraťme se ke mému knižnímu deníčku… Pokusil jsem se vytvořit čtenářský play list na základě všech klipů, které jsem do něj zařadil. Něco jsem našel. Něčeho je více, něco chybí, ale řekněme, že se to povedlo poskládat do ucelené mozaiky. Pravdou je, že bez doprovodného slova se ztrácí kontext. Na druhou stranu – je možné si užít muziku bez řečí. A navíc – řekněme, že se malinko jedná o jakýsi protipól k onomu robotickému výběru…
Inu – co říci na závěr… Němečtí vědci kdysi prováděli pokus. Sledovali, kolik genů zapíná myš při hledání únikové cesty z labyrintu. Mladé myši zaply 2000 genů. Ty staré… pouhých 6. No jasně, napadne vás: staří mazáci to prostě zvládnou. Jenomže ono je to úplně o něčem jiném. Nejlépe to asi vystihuje lidové řčení: starého psa novým kouskům nenaučíš. Ty staré myši jedou prostě ve starých kolejích, jenomže u nových překážek mají problémy. Proč se některé naše geny vypínají či naopak zapínají zkoumá poměrně mladý obor – epigenetika. Mluvím o tom proto, že i hudba může být jedním z faktorů, kterým můžeme ovlivňovat jisté věci v našem těle a v naší duši… Stejně jako literatura i hudba má sílu měnit jednotlivce a následně pak i obrovské vzorce kolektivního vědomí – morfogenetického pole. Všechno se vším souvisí. Toto vědomí mě tlačí k tomu, abych si alespoň skrze toto psaní – skrze mudrování nad vším a nad ničím, skrze čtení knih a skrze poslech zajímavé hudby udržoval zdravého a svěžího ducha. Protože zdravý duch nám pomůže ke zdravému tělu…
Takže buďte co nejvíce v pohodě a pozitivní (nemyslím tedy u kovidních testů…)
Shortlink: