HANS SCHREIBER – Rašelinné jezírko (Oko slati)

soumarský-most-03

(…) Vprostřed slati v bezcestí divočiny spočívá nehnutá voda, hluboce temnohnědá, zároveň však jasně čirá, nenapájena nijakým pramenem, aniž by z ní i odtékala jediná vodní krůpěj; její hladina je blyskná jak sklo, strnulá, nedotčená větrem, který otřásá vrcholky stromů blízkého lesa; obklopena přísnou houští kleče, rozložené kolem ní coby spící zástup rytířů kolem císaře na temeni hory. Tajuplně na nás hledí oko močálu. Je bezedně hluboké, i kdyby učení pánové nastokrát tvrdili opak. Obcházíš opatrně tu vodu. Na jednom místě je zrcadlo porušeno plovoucím bílým mechem, nad své okolí všetečně vyčnívají stébla ostřice bahenní. To obojí je pouhým počátkem postupujícího oslepnutí oka slati. I pro rašelinné jezírko nadejde čas, kdy ho už nebude více.

Je to nekonečná samota, co nás obkličuje všude kolem. Do všech stran táž jednotvárnost bez výhledu do dálky, nikde znamínko života, ba ani sám vzduch se o píď nepohne. Nijaký zvuk nám nepřipomene, že hodiny prchají. Jistě to musí být onen očarovaný keř, o kterém se vypráví v pohádkách. Každou chvíli čekáš, že se z vody vynoří rusalka a vyzve tě, abys ji následoval do chladné hlubiny… Dnes se už ovšem nic podobného stát nemůže. V pravý čas rozhrne slunce hromady mračen stranou a směje se z temného rámu komu jinému než tobě, bláhový snílku. Zmizí vzdušný přelud s rusalkou a pohádkovým keřem. Pod oživujícími slunečními paprsky procitne k životu i rašelinné jezírko. Vážky se kmitají hbitě kolem, komáří a muší havěť se předhání v nesrozumitelném monotónním bzukotu. Klikatě a trhaně čeří vodoměrka hladinu temné vody. Stojíme tu dlouho a sníme nad tou zasněnou hladinou o štěstí i o bolesti, které minuly, než krvavě rudý sluneční kotouč zapadne někam za moře temné kleče a na rozloučenou ještě jednou pozlatí mech, keře i jehličí. Pozvolna barvy skomírají, chladné světlo luny stříbrem zaplaví slať. Její oko se zavírá. Příroda spí…

KOHOUTÍ KŘÍŽ / z knihy Auen und Filze des Böhmerwaldes (1922), s. 46-48

***
HANS SCHREIBER – „rašelinový mužíček“ z Volar

Ze zřízení naučné stezky po revitalizovaném rašeliništi na Soumarském mostě by měl volarský “rašelinový mužík” Hans Schreiber dozajista radost. A nesla-li by jeho jméno, stalo by se tak nanejvýš příhodně. Pojďme si připomenout tohoto slavného volarského rodáka:


(nar. 25. 12. 1859 Volary, zemř. 8. 1. 1936 Č. Krumlov)

Hans Schreiber se narodil o prvním vánočním svátku roku 1859 ve Volarech, v rodině obchodníka s lnem. Studoval na prachatickém gymnáziu a českobudějovické reálce, poté na univerzitách v Praze a Vídni. Byl činný ve studentských spolcích, z přírodních věd se zajímal především o botaniku a petrologii, také o fyziku. Získal aprobaci k výuce meteorologie, chemie a technologie na vysoké škole půdních kultur ve Vídni, pak vyučoval na vyšší zemědělské škole v Děčíně, aby se posléze stal ředitelem zimní zemědělské školy ve Stodu u Plzně (1895-1922). Rozsáhlou a nezapomenutelnou vědeckou práci, jíž se proslavil, vykonal Hans Schreiber v oblasti výzkumu slatí a využití rašeliny.

Nejprve si rozšířil vzdělání a zkušenosti na rašeliništích v Německu (Brémy, Braunschweig), aby pak v roce 1897 na Hoře sv. Šebestiána v Krušných horách založil pokusnou stanici. V rašelině byla tehdy spatřována slibná budoucnost; bylo na ni nahlíženo jako na slabší náhradu ropy. Vyskytovala se zejména v chudších horských oblastech a úkolem výzkumu bylo najít její co nejširší průmyslové využití. Dosud byla rašelina jen sušena na topivo a stelivo. Nové technologie hledaly cesty, jak z ní získávat maziva, oleje a další průmyslově využitelné látky. Konečným důsledkem mělo být ekonomický vzestup dotčených oblastí.

Režim školy ve Stodu, kde se učilo jen pět zimních měsíců, umožňoval Schreiberovi věnovat každoročně sedm měsíců cestám za rašeliništi nejen Čech, Rakouska a Bavorska, ale celé Evropy. Postupně Schreiber osobně navštívil a odborně prozkoumal 246 rašelinišť na Šumavě, 63 v Bavorsku, 68 ve Vorarlbersku, 124 v Solnohradsku, 22 míst v jižních a 185 v severníchČechách, tedy více jak 700 lokalit. Procestoval také Skandinávii, Pobaltí, Dánsko, Belgii, Nizozemí, Švýcarsko, Francii, severní Itálii a další oblasti, ponejvíce na svém bicyklu. Prokázal tak i obdivuhodnou fyzickou kondici a vytrvalost, nemluvě o jazykových schopnostech. Vzhledem k jeho postavě a vášnivému odbornému zaujetí získal mezi volarskými usedlíkypřezdívku „rašelinový mužíček“.

V roce 1900 založil a patnáct let vedl odborný časopis rakouskoněmeckého rašelinového spolku, který zanikl v důsledku světové války, když si předtím dokázal získat víc zahraničních odběratelů než domácích. Spolek za svou činnost získal roku 1904 v Berlíně stříbrnou plaketu ministerstva zemědělství, Schreiber sám pak byl oceněn čestnou cenou. Obdobného, avšak nejvyššího ocenění se spolku i Schreiberovi dostalo také o dva roky později v Liberci. V budějovickém nakladatelství Moldavia vyšla Schreiberova kniha Slatě a vřesoviště Šumavy. Volarský rodák byl dlouhodobě přední osobností výzkumu rašelinišť a korespondenčním členem řady zahraničních odborných spolků; čestné členství mu udělila i Společnost pro rašeliniště USA.

Hans Schreiber vedl osvětové a vzdělávací kursy, vedle toho se zajímal i o historii svého oboru. Navzdory své zcestovalosti měl k rodné Šumavě natolik silný vztah, že svou vášeň pro sbírky směřoval rovněž na svou domovinu. Byl to právě Hans Schreiber, kdo inicioval vznik prvního muzea Šumavy a to v Horní Plané. Ve svém životě i díle spojoval touhu po pokroku, úctu k minulosti i činorodost. Schreiberovými slovy řečeno:„Zemřelí mají být ctěni, avšak živí mají pracovat!“

Schreiberův rodný dům nad kostelem v ulici 5. května č. p. 145 dodnes stojí, na hřbitově je k vidění jeho hrob (Schreiberovo jméno na náhrobním kameni doplňuje titul „Direktor“).

text: Roman Kozák, 2011

Ilustrační foto ze serveru “Kohoutí kříž”.

rodný dům nad kostelem v ulici 5. května č. p. 145 kdysi…

… a dnes

Shortlink: