Jiří Trávníček – Česká čtenářská republika
DOPORUČUJEME…/ O fenoménu knižních tipařů jsem nikdy nepřemýšlel. Poprvé jsem ten termín slyšel právě z úst Jiřího Trávníčka minulý rok na Šumavě Liteře. Na to konto jsem si poskládal mozaiku svých osobních (nejdůležitějších – nebo alespoň těch, u nichž jsem si vědom jejich důležitosti) tipařů, které jsem potkal v rámci svého životaběhu. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí – zejména co se týče období kolem střední školy…
Dnes, kdy žiji téměř uprostřed temných šumavských hvozdů, je mým hlavním tipařem internet, knižní blogy, sociální sítě. Není to ideální. Je to neosobní, neživé. Nevoní to kávou či pivem. Není za tím smích. Nevybavuje se mi nikdo konkrétní, krom občasných letmých setkání se zajímavými lidmi. Za těch pár let jsem také vyzkoušel téměř všechny větší knihovny ve svém okolí. Jsem zaregistrován v domácích Volarech, v Prachaticích, Českém Krumlově, ve Strakonicích. Poslední rok navštěvuji Jihočeskou vědeckou knihovnu v Českých Budějovicích, která je pro mě ovšem největším zklamáním. Nejraději mám tu prachatickou. Je ukrytá v krásných prostorách starého měšťanského domu. Je útulná a knihovnice milé a vstřícné. Neoznačil bych je sice za „své tipaře“, ale právě tuto knihovnu bych volil jako nejvíce inspirativní. Ale to je samozřejmě pohled značně subjektivní a o samotných knihovnách to nic nevypovídá. Obrázek si musí udělat každý sám, stejně jako najít si ty své knižní tipaře…
V rámci tohoto fenoménu jsem přesvědčen, že internet je brán jako nejdůležitější zdroj informací dneška neprávem. Absolutně nic nenahradí blízká setkání knižního druhu s přáteli, s blízkými, s partnerem, nebo partnerkou. Studený monitor nikdy nenahradí útulnou kavárnu, hospodu, nebo knihovnu. Ostatně i statistiky naznačují, že si to samé myslí většina čtenářů…

DriftBooks team s Jiřím Trávníčkem (Šumava Litera 2016)
Jiří Trávníček – Česká čtenářská republika: Generace Fenomény Životopisy
Kniha o současné české čtenářské kultuře vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se nahrávaly v letech 2009-2015. Tyto výpovědi slouží jako základ pro trojí pohled na naše čtenářství. Úhel generační portrétuje čtyři generace (rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou), konkrétně to, čím musely projít a jaké jsou jejich dominanty. Druhá perspektiva (fenomény) se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo — například Babička, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, tipaři, zákazy a další. Třetí úhel (životopisy) přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím typické a zároveň něčím podnětné, to vše s malou interpretační nápovědou.
UKÁZKA z knihy Jiřího Trávníčka Česká čtenářská republika /generace – fenomény – životopisy/, která je založena na anonymně nahraných čtenářských životopisech české populace; životopisy narátorů (celkem 138) byly pořízeny v letech 2009–2015.
Tipaři
[…] cesta ke čtení a jeho rozvíjení nevychází z nás samých. I jako jednotlivá čtoucí individua jsme součástí čtenářských sociálních sítí. Řečeno jinak: čtení není jen procesem přisvojování, ale také sdílení. Takovým, v němž nás mezi sebou spojují mnohá vlákna, namnoze neviditelná. A uzly těchto vláken jsou tipaři. Bez nich naše četba degeneruje; každý oheň, včetně toho čtenářského, totiž potřebuje přísun kyslíku zvenku.
Rodiče, učitelé, knihovníci
Tipaři jsou vázáni na prostředí, jimiž procházíme, a i oni tedy v našem čtenářském životopise procházejí jistou evolucí. Zpočátku tento monopol mají rodiče. S nástupem do školy přibývají učitelé, ale zároveň i hledání někoho „důvěryhodnějšího“, než jsou oni. Důvod je nasnadě: s tím, jak se stavíme na vlastní čtenářské nohy, máme potřebu přijímat vzory a doporučení nám generačně bližší. Ne že by rodiče a učitelé nebyli v našem čtenářském zrání podstatní, ale přece jenom – jejich role je do značné míry dost „institucionální“, tedy nedůvěryhodná. To, co na nás vykonávají, se nám nejeví jako vliv, nýbrž jako tlak. Proto mají v případě učitelů daleko větší váhu ty tipy, které dostáváme jaksi neoficiálně – v soukromé rozmluvě, při letmém setkání na školní chodbě, tedy tehdy, když se z tlaku přechází na vliv. Dobrým tahem budiž to, co předvedla paní učitelka Králová: „Povinná četba ve škole nebyla, ale paní učitelka Králová, ta mě šikovně ponoukala ke čtení – třeba slovy: ,Tomu bys asi ještě nerozuměla.‘’ – tak to jsem si hned přečetla.“ Pokud to paní učitelka činila vědomě, patří jí velký obdiv. Dovedla totiž velmi účinně pracovat s puberťáky, konkrétně pedagogicky zhodnocovat jejich vzdor a negaci.
Když věk vzdoru a negace pomine a my vyrosteme, dané mezigenerační napětí se stírá. Vztah začíná fungovat i obráceně, zejména v rodině: „Když mi děti něco doporučí, tak to beru vážně.“ Dodejme, že děti tohoto narátora jsou už dospělé. Nejednou jsou zmiňováni i knihovníci či knihovnice. Jde o tipaře z jakési šedé zóny, tj. jsou sice institucí, ale necítíme se tu být pod tlakem: „Mám i své doporučovatele. Je to třeba místní knihovnice, ale není jediná.“ Jiným takovým sice institucionálním, ale přece jen důvěryhodným tipařem může být kněz. I na ně ve výpovědích několikrát dojde. Stejně jako na skautské vedoucí: „Ale měl jsem jednoho inspirátora, o tři roky staršího bratrance. On v Praze chodil do docela slušnýho, v podstatě skautskýho oddílu [bylo to v osmdesátých letech, kdy skaut byl zakázán] a ti vedoucí se rozhodli suplovat nezáživnou školní nabídku povinné četby a udělali takový seznam, co by se hodilo pro který věk, tak jsem z toho seznamu taky čerpal.“ Zde jde doporučení dokonce přes dvě instance, čímž dostává bezmála až jakousi misijní podobu. Čili názorný příklad toho, jak funguje tipařská sociální síť.
Partneři, kamarádi, přátelé
Manželé mají výhodu, že se mohou společně strávenými lety nějak čtenářsky „sehrát“, poznat zázemí toho druhého, svůj vkus i preference, najít si tipařské způsoby, v nichž se vzájemně akceptují; například že nemusí jít o rovnováhu: „Doma je to u nás tak, že knížky spíš doporučuju ženě já než ona mně. Teď jsem třeba přinesl Aristokratku a byla z ní nadšená víc než já.“ V dalším svědectví to funguje genderově naopak. Navíc muž je zde nejenom adresátem partnerčiných tipů, ale je jí přímo čtenářsky formován: „Pak jsem v sedmadvaceti potkal přítelkyni Petru, tak jsem neměl šanci nečíst. Ta mě začala tvarovat těma knížkama. Položila to někde, že by se mi to mohlo líbit… tak jsem zkoušel jednu knížku za druhou.“
Nejpočetnějším hnízdem jsou však kamarádi nebo alespoň lidé přibližně stejného věku. Ti tvoří naši tipařskou infrastrukturu nejčastěji: „Mám spoustu kamarádek, co hodně čtou, hodně si knížky kupujou, takže vzájemně si doporučujeme knížky a půjčujeme.“ Nejmladší generace, ale nejenom ona, si část této struktury buduje v digitálním prostoru, zejména na Facebooku či Twitteru: „Internet je můj pracovní nástroj, jinak používám Twitter. Tam funguje celkem i knihařská komunita, takže odsud beru i dost tipů.“
V době, kdy se všichni topíme v nadbytku titulů a informací, stává se role tipaře stále více určující. Což ostatně vyplynulo i z našich statistických výzkumů. Počet těch, kdo na otázku „Kde získáváte informace o knihách?“ odpověděli „od blízkých a známých“, se neustále zvyšuje. Globální společnost s nadbytkem všeho, včetně knih a informací, nás tak paradoxně stále více nutí, abychom se vraceli k chování nejbližší komunity. Ve chvílích zahlcení je pro nás nejpodstatnějším vodítkem hlas z našeho blízkého okolí. Tipaři se v takových situacích stávají nejenom zdroji informací, ale i arbitry vkusu: „Mám švagrovou, která hodně čte, v Praze, ta mi vždy doporučí nějaké knihy. Když to [Stiega Larssona] čte moje švagrová, která je fajnšmekr na knížky, tak to asi bude dobrý.“
Optika, kterou nabízí tento fenomén, nám dává zahlédnout následující: čtení se ukazuje jako proces dialogicko-sociální. Je vztahem i sítí. Kdo má svého (či své) tipaře, má čtenářsky ne-li vystaráno, tedy alespoň postaráno.
Česká čtenářská republika – gemerace * fenomény * životopisy – Jiří Trávníček
Každé období má svou knihu, která ho nejvýstižněji charakterizuje. Literární teoretik a historik Jiří Trávníček dokazuje, že tomu tak není pouze s obdobími, ale také s jednotlivými generacemi. V České čtenářské republice, která vyjde v srpnu, je rozděluje do čtyř základních kategorií – rozhlasová, televizní, počítačová a internetová. Přesně podle toho, které médium nejvýrazněji zasáhlo průběh života jejích členů…
Počet stran 446, váz
ISBN 978-80-7491-850-6
Rok vydání 2017
Nakladatelství Host
Shortlink: