Lehce neskutečný drift – Terst (Trieste)

Kouzlo nočního vlaku

Tak opět na jih – do Itálie. Opět kávička, vínko, lepé děvy, moře… Marně na dně své duše hledám to, co jsem zažíval při našich prvních cestách. Onu euforii, ono očekávání, onu touhu… Z podivuhodného a tajuplného driftu se najednou stává normálně normální drift (viz text Roman Kozák – Normálně normální drift…). Zatímco před lety jsem cestě věnoval minimálně tři měsíce předem, letos jsem vše odbyl večer před odjezdem. Bez přípravy, bez znalostí, bez idey, bez konečného punktu, bez nadšení. Jedeme do Itálie, no a co?

Před odjezdem se přeci jen snažím ze sebe vyloudit nějaké stopy nadšení. Terst, Terst… říkám si. Nu nějaký to přístav, baráky, doky, lodě. Nejde to, a tak to nechám na cestě samotné, zda přinese do mé duše nějaký významný objev, indicii, která mi převratně změní život, nebo zda bude prostě a jenom bezbolestně zapomenuta.

Cestu vlakem významně ovlivňuje stav nádražní budovy, stav vlakových souprav a počet spolucestujících v jednom kupé zejména pak v noci. Pokud máte štěstí a máte kupé pro sebe, stává se z nočního vlaku příjemný noční hotel, který se sice chvěje, tu a tam skřípe a tu a tam vás vyruší příchod vlakového pokojského, ale který má tu fantastickou vlastnost, že večer zaplatíte na recepci v rakouském Linci a ráno odevzdáte klíčky od pokoje průvodčímu v italském Terstu (to ovšem platí pouze při cestě na civilizovaný západ. Při cestě na divoký východ může prázdné noční kupé znamenat několik věcí: např. celý vlak topí, ale vaše kupé má topení rozbité a okno nejde dovřít (v létě je tomu přesně naopak), nebo potemnělý a poloprázdný vagón je rejdištěm zlodějského gangu, takže situace znalí cestující se tísní v jednom jediném vagóně ve společnosti vlakové čety a stejně vystrašené hlídky Policie…)

Lehce neskutečný drift…

Albánský Benátčan Carlo di Ghega a albánská kapela v nádražním podchodu byli první, kteří mě v Terstu přivítali. Strnulá bysta velkého stavitele přísně hledí na proudící dav lidí, co vypadají více středoevropsky, nežli italsky. Ovšem tóny houslí, klarinetu a harmoniky mě okamžitě přenesou na nedaleký divoký Balkán. Tklivý, procítěný zpěv se odráží od omlácených kachliček přímo do mého srdce. Usedám na batoh, zapaluji doutník a nechám do sebe proudit pláč utrmácených generací a vztek věčně bojujícího národa.

Tahle albánská skupinka nás provází během celého driftu. Přes den neúnavně koncertují na konci dlouhého podchodu, který má úžasnou akustiku. Jejich hudba se však odráží od nepřítomných pohledů pospíchajících lidí, málokdo se zastaví, a pokud někdo hodí drobný peníz, je to spíše z lítosti, než jako uznání jejich výkonu. V noci je potkáváme v parku před nádražím, kde přespávají. Sedí, pokuřují a mluví potichu. Propocené, odřené polobotky leží v trávě a pod lavičkami odpočívají rozbité futrály nástrojů. Jejich pohledy jsou plaché a já mám chuť je oslovit, koupit jim kafe a říct, že jejich hudba mi každé ráno zlepší náladu. Ale protože dnešní svět je pokroucený, jistě by si mysleli, že jsem nějaký úchyl, nebo zoufalec větší než oni, nebo – nedej bože – zloděj, který je chce připravit o těch pár drobných. Je to divná doba, kde projevy lidskosti a obyčejného zájmu mají cejch čehosi podezřele nepochopitelného. A tak kolem nich projdu jen s tichým poděkováním v srdci a vím, že tento drift opět nebude o tom, co uvidíme za neživé památky, ale o lidech, které budeme potkávat…

Doteky Terstu aneb Portrét drifterů v jinošských časech…

„Staniž se! Buď zdráv, živote! Pomilionté jdu prožít skutečnost a v duševní kovárně ukout nestvořené svědomí svého národa“ (James Joyce)

Z vedlejšího pokoje se ozývá zvonivý dívčí smích a klapot podpatků vyťukává v mé hlavě snovou představu smyslných nohou, které z těch lodiček vyrůstají. Z chodby se naopak ozývá pleskot gumových „vietnamek“, což bohužel naprosto realisticky znamená, že se dobrou hoďku nedostaneme do koupelny, protože ji obsadí procesí Korejců, co se ubytovali společně s námi. Hostel jménem Ghega je plný zvuků, tlumených hovorů, pokašlávání, holčičího špitání a zurčení nedostupné sprchy. Ale stojí pár metrů od nádraží a nestojí moc peněz…

Roman si ukládá jídlo do lednice ve společné kuchyňce, aniž by tušil, že se k němu dostane až při odjezdu. Místnost je totiž zničehožnic najednou permanentně zamčená a to, že klíč od našeho pokoje pasuje i do tohoto společného zámku netušíme. Mladý recepční ráno ještě není a odpoledne už není a tak zeptat se není koho. Metoda náhodného večerního vybíhání z pokoje při každém zašramocení klíče z nás v očích sousedů dělá nebezpečné pošuky. Korejci se plíží podél zdí a dívčí smích se radikálně ztlumil a dostal podivuhodný podtext. Ale hlady a žízní neumřeme – Itálie je pro čecháčka vcelku přívětivou zemí. Víno, jídlo a zpěv téměř zadarmo.

Ve městě navíc kolem Velkého kanálu (Canal Grande) zrovna probíhá festival regionálních potravin s mezinárodní účastí. Můžeme ochutnat kalábrijské olivy, rakouské i bavorské pivo či klobásky, sýry ze Sardinie či Sicílie a pro naprosté nespokojence tu stojí stánek s indickou kuchyní plný kořeněných vůní. Kupujeme si placatý olivový chleba, který tu prodávají na váhu, dvě láhve vína regionale a vyrážíme na nábřeží. K moři. K vodě…

Město je upršené a lidé se míhají šedým oparem. Albánci coby zrádné Sirény lákají do suchého podchodu, ale odoláme, usedneme na mokré kameny dlouhého mola a popíjíme šumivé víno spolu s partou mladých skejťáků a skejtařek, které bych čekal kdekoliv jinde, jen ne v načinčané Itálii, kde je každý navoněný, vypucovaný a oblečený jak do divadla, a kde se jen teatrálně křičí do luxusních mobilů. Snad bych spíše čekal bohémy v šálách, co na břehu moře pláčou nad Finneganem, drmolí nesmyslné věty a zuřivě si zapisují do deníku slova, co jim do hlav přinesl šum příboje. Čekal bych rozjásaného Zena Cosiniho, kouřícího svou poslední cigaretu. Čekal bych rozervaného básníka pějícího Elegie z Duina… Ale jsme v Terstu jednadvacátého století. Mládež se baví s plechovkou koly v ruce, namísto vrzání lodních stěžní posloucháme skřípání koleček skateboardu a voda smrdí naftou. Ale náladu nám to nekazí. Bublinky vína nadnáší naše myšlenky nad mlhou reality. Jsme u moře, jsme na cestě, driftujeme…

James Joyce byl pro mne terra inkognita a asi stále je, ovšem cesta do dnes italského Terstu se ho nemůže nedotknout… Na kávu a zákusek můžete zajít třeba do kavárny Pirona, kterou pravidelně navštěvoval a nad vínem a rakouskými zákusky tu psal své dílo Ullysses. Ovšem i bez irského schizmatu a bez dilematu víry se mi Terst zadřel pod nehty.

Terstské elegie…

Na to, poznat Terst a jeho okolí důkladněji, nemáme moc času. Škoda. Vzhledem k tomu, že můj kolega-drifter je staromilec a obdivovatel doby c&k monarchie, vyrážíme alespoň na zámek Miramare, který stojí na skalisku nad Jaderským mořem asi 7 km od centra města. Krásné, romantické místo s výhledem na Terst. Říká se, že kdo v něm přenocuje, zahyne strašnou smrtí daleko od domova. Nocovat se tu nechystáme. Bloumáme krásným parkem, posedáváme u výborné italské kávičky, zevlujeme… Sníme…

Rádi bychom navštívili i zámeček Duino, prošli Rilkeho stezku, propátrali Terstský kras a mrkli do Obří jeskyně, navštívili údajně fascinující údolí Val Rosandra… Rádi bychom, ale naše sny nemilosrdně drtí realita. Nezbývá než dopít poslední pidišálek caffé a spolu s Rilkem elegicky zapět:

Buď pozdraven duch, jenž pojí nás;
popravdě žijeme v moci vidin.
A jdeme s malými krůčky hodin,
s nimiž se míjí náš vlastní čas…

Petr Čmerda, Volary – Terst © 2010

Shortlink: