Malý vlakový výlet do velkého vlakového ráje (pokračování)
Malý vlakový výlet do velkého vlakového ráje aneb Bernina 2005 čili 26 přestupů za 48 hodin – úvodní část ZDE / Vypadá to takhle: Před polednem vyrážíme. Lokálkou do Číčenic a odtud do Budějc. Komenský si bral při odchodu z vlasti hrst zeminy; my to řešíme lahvovými samsony. Vlajkosláva, která nás při odjezdu na každém nádraží vyprovází, nepatří nám, nýbrž svatému Václavovi. Je až dojemné odjíždět ve výroční den tohoto úžasného panovníka, před jehož moudrostí smekám. Považte, že dokázal rok co rok vybrat tři sta největších volů a vyeexpedovat je ze země pryč, za hranice. Ne svatý, ale geniální Václav!
A tak hybaj rychlíkem v trase koňky do Lince. Nejdelší úsek cesty, napříč Rakouskem, absolvujeme dopravním úkazem zvaným InterCity. Ovšem jen do Landecku. Horská arlbergská dráha je těžce zasažena nedávnými povodněmi a sesuvy půdy. Náhradní autobusy nás vezou alpskými tunely, z nichž vyjíždíme už do tmy. Úsek Bludenz – Bregenz (přes Kredenz?) zase vlakem. Další přestup v Sant Margrethen. A pak v Buchsu. Už jsme dávno ve Švýcarech, ale poznat se to ani nedá. Všude kolem němčina a celníci tu vymřeli asi společně s dinosaury. Ani průvodčí nevidíme; většina vlaků tu je samoobslužných. Světla po levé straně už patří Lichtenštejnsku; my driftujeme do Sargansu. Podle rady máme přespat zde, ale chytáme půlnoční spoj do Churu. Risk se vyplácí: ve vlahé záříjové noci usínáme pod střechou, na dobře větraném místě, za zurčení fontánky s pitnou vodou, s výhledem na světla sanatorií, bankovních domů a posunovačských doupat.
Ráno prvním osobákem do Thusisu. Během čtvrthodinky čekání se fotografujeme s bronzovými sochami cestujících v životní velikosti, které tu postávají po perónech. Zamilovávám se do dámy s deštníkem a kufrem, která zde sedí tak opuštěně… Beru ji kolem ramen, líbám, ale zůstává chladná…
Rychlíkem do Svatého Mořice. Mondénní Švýcarsko se nám otevírá – a s ním i jeho legendární vlaky. Hned na sousední koleji stojí ledovcový zázrak anóbrž Glacier Expres. Mašina je snad pokrytá staniolem či co; blýská se tak, že nejde ani vyfotit. Jen silueta Matterhornu na boku její kastle je jahodově rudá. Bohužel, do Zermattu naše jízdenka neplatí. „Matahůůůn“, jak vždy vykřikují Japonci, tedy neuvidíme.
Projedeme jen část trati a odbočujeme vzhůru. Vzhůru do oblak, za mámivou Berninou a jejími ledovcovými vlasy. Je to zpola jízda a zpola sen. Kdepak, žádný fofr, sotva padesátkou, ale ty výhledy! A pak sama trať! Nevím, co kdo vidí na pyramidách. Hromada šutrů naházená na kopici, asi aby poušť nebyla tak nudná…
Tady smekám před švýcarskými pradědečky, jak dokázali na pár kilometrech vyšplhat s kolejemi a vlaky do nadmořské výšky přes dva a čtvrt tisíce metrů…!? Žádná zubačka, jen neuvěřitelně krkolomné serpentiny, velevruty a vrkotoče! Nádhera a běs v jednom. Bojím se jít ve vlaku na záchod. Sklon tratě je takový, že bych si dozajista načůral na prsa.
Varování pro následovníky: Rhétská dráha je fotogenická tak, že bez foťáku vás do vlaku ani nepustí.
Rafinovaně projíždíme celou trať až na konečnou. V prvním ranním vlaku jsme z turistů jedinými. Ledovce, jezera, velehorské štíty. Visuté dráhy, viadukty, výška dosud nepoznaná. A do vytížení tři vozy s dřívím.
V mracích překonáváme Berninský průsmyk a sjíždíme neuvěřitelnými smyčkami do jižního údolí již italského rázu. Zaléhá mi v uších a praská v nose, ale břidlicové střechy a vinice jsou z okna vlaku na dosah. Tirano! Ospalý italský sonet v podhůří Alp. Kafe v tratorii na rohu jediného zdejšího bulváru. A staré město, omšelé až krása. K tomu láhev šampaňského za pětadvacet vočí. Dolce vita!
Vzhůru zpátky do Alp, vzhůru do Švýcar! Panoramatické vozy Bernina Expresu s prosklenými střechami, legendární viadukt u Brusia – a do toho déšť, mraky a velehorská radost. Po modrém blankytu bělavé páry plynou, švýcarský vítr divoce s nimi hraje…
Alp Grüm, stanice s výhledem na ledovec. Vysedáme. Je tu jen Bernina, vřící mlžný kotel, vítr a my. Startujeme první šampaňské. Zátka proletí mrakem a padá, padá, padá stovky výškových metrů dolů do údolí. Poryvy větru posunují fotoaparát po kamenném stole a šumivé víno nás hřeje dočista jako čaj. „Nás mráz ani vichr nesklíčí, my známe svoje práva. A ten, kdo měkký, něžný byl, se v ocel překovává…!“
Dalším rhétským vlakem do štace Bernina Ospizio v samém vrcholu průsmyku. Na kolejích a dva tisíce dvě stě padesát tři metrů nad hladinou Baltského moře! Pól retorománských železnic dobyt! Dobyt! Nebo dopit?
Heidi Expresem hajdy dolů, za sluncem. Tradááá! Vysedáme v Pontresině. Chytáme bronz, lelkujeme a lemtáme špunante. Je krásné být ve Švýcarech ajznboňákem nebo aspoň milionářem…
Svatý Mořic má ve znaku slunce a my si v něm tedy vychutnáme jeho západ. Také salónní soupravu Ledovcového expresu popatříme a to dokonce zevnitř; ovšem jen do chvíle, kdy nás z ní vyžene posunovač, pardon, Glacier Express Crew Assistant.
Na samý večer se vydáváme do Churu. Počasí se mění k horšímu a tak musíme změnit plán. Jedeme domů, byť netušíme jak. Naštěstí andělé cestují s námi a navazuje nám tak spoj jak do St. Margrethen, tak další do Bregenzu. Tady hodláme nocovat a vydáváme se na noční promenádu podél Bodamského jezera.
„Poslední vlak odjel, čekárna se zamyká!“ pakuje nás ven pochop Station Managementu. Je za pět minut půlnoc a světelné tabule s odjezdy vlaků potemněly. Ale dvě cestující na peróně a nehlučně se blížící světla nás nemohou oklamat. Sbíháme na nástupiště, u kterého zastavuje onen – údajně již odjetý – spoj. Pochopitelně že jede naším směrem, do Feldkirchu.
Tam nacházíme nachystaný přípoj do Bludenze. Ólala! Víme, že noční vlaky přes Arlberg jsou hnány odklonem na Německo, ale co to? Průvodčí nám nabízí autobus náhradní přepravy, o kterém jsme nevěděli a který jede až do Salcburku. Tradááá!
Nad ránem vystupujeme v městě Mozartově a můžeme si vybrat hned ze dvou spojů do Lince. Volíme prázdný osobák, byť návrat IC Orient Expresem by měl také něco do sebe. Ale Petrova intuice zapracuje stejně spolehlivě jako na jaře v Bretani. O dvě hodiny později se v Linci potkáváme u vlaku do Summerau s krajanem, který dal přednost právě expresu, a sotva ho poznáváme. Nenašel místo ani na chodbičce a dvě hodiny jízdy absolvoval na toaletě, kam se neustále někdo dobýval…
Co nás čeká v Summerau, nevíme. Ale andělé jsou skvělí a bardotku se zelenou českou soupravou nám narafičí přímo pod nos. To, že v Budějcích pak navazuje i lokálkový spoj domů, nás už nepřekvapí. Šestadvacátý přestup absolvujeme ve slavnostní náladě. „Bernina a Volary – obce naše nejmilejší!“ Namísto fanfár si připíjíme plnotučným pivem. Dětem musí stačit švýcarská čokoláda.
© Roman Kozák, Volary, 2005
Trasa Volary – Číčenice – České Budějovice – Linz – Buchs SG – Chur – St. Moritz – Tirano a zpět
© foto Roman Kozák, Petr Čmerda
Rhétská dráha – Rhätische Bahn AG
Od července 2008 patří tratě Rhétské dráhy Albula a Bernina na seznam světového dědictví UNESCO. Dokonalé splynutí krajiny a železnice – dlouhé oblouky, rafinované stavby, tratě vlnící se strmými údolími. Nejatraktivnější místa na trati jsou viadukt Landwasser, točité tunely mezi Bergünem a Predou nebo kruhový viadukt u Brusia. Trať vede impozantní trasou a bez ozubení do 2 253 m n. m. Jeden z nejkrásnějších přejezdů Alp: Bernina Express na trase Chur / Davos / Sv. Mořic – Valposchiavo – Tirano propojuje na točité trase a bez ozubení tři jazykové regiony a kultury. (https://mojesvycarsko.com/rhb)
Tirano
Tirano je město ležící v severní Itálii přímo u hranic se Švýcarskem, v regionu Lombardie, v provincii Sondrio. Leží na řece Adda v nadmořské výšce 441 metrů. Nejvýznamnější památkou města je renesanční bazilika pocházející z počátku 16. století. Její dominantou je vysoká zvonice a interiér zdobený uměleckými díly ze 17. století. Dalšími významnými církevními stavbami jsou kostely San Martino a San Perpetua. Další výjimečnou památkou města je Palazzo Salis. Dodnes je v držení potomků jeho stavitelů. Ve vnitrobloku se nachází italská zahrada. Interiéry paláce jsou zdobené freskami a štukami ze 17. a 18. století. Palác dnes slouží jako muzeum.
Unikátem Tirana jsou dvě železniční stanice. Z jedné z nich jezdí vlaky do italského vnitrozemí, do druhé pak přijíždějí vlaky ze Švýcarska. Mezi oběma nádražími je malý hraniční přechod.
Shortlink:
