Malý vlakový výlet do velkého vlakového ráje

Polosamota Peklo nad Netolicemi, květen 1945, po poledni:

„To je dost, Františku, že už jdeš k obědu!“ hubuje moje prateta Anda na svého muže.
„A hdepa ses zdržel?“
„Ále, potkal jsem Rusy…“
„Počkej, cože? Rusy? Rusové jsou tady? Krindapána, tak to je ale po válce! Františku! Je po válce!“ volá teta Anda a radostí chytá manžela kolem krku. Ani si nevšimne, že ten nemá chuť ani se veselit ani obědvat.
„Hdepa´ s Rusy viděl, Františku?“ tetelí se Anda Nedvědová, rozená Kašparová z Krtel, a oči jí vlhnou.
„Dole, u Podroužku,“ hlesne její muž docela bez zájmu, jenže jeho žena je štěstím bez sebe a nevnímá.
„Tak Rusy jsi potkal, povídáš,“ jihne Anda. „A moclipak ´s jim rozuměl? Copa ti poudali, Františku?“
„Co poudali? Prej: časy! Davaj časy! To mi, Ando, poudali…“

Takhle nějak proběhl jeden květnový rozhovor v rodině mých příbuzných před rovnými šedesáti roky. Prastrýc František Nedvěd měl tu smůlu, že onoho dne sešel z Pekla právě k Podroužku. Kdyby se vydal na opačnou stranu, k Petrovu Dvoru a dál, narazil by na vojáky U. S. Army. Kleště spojeneckých vojsk se sevřely právě u Netolic. Ale to můj prastrýc tušit nemohl. Z dopoledního špacíru mohl přinést čokoládu a cigarety, namísto toho přišel domů bez hodinek a bez iluzí.

Nicméně už příštího roku si polepšil. Kdoví odkud získal nové kapesní hodinky, fajnovou švýcarskou práci věhlasné značky Tissot. Poučen předchozím rokem sedl po příchodu domů ke stolu uprostřed sednice a ze šuflete vyndal hřebík. Otevřel hodinky a ostrou špicí na jejich vnitřní plášť vyryl své jméno (pro jistotu dvakrát!) a letopočet 1946. Netoličtí dají na zkušenost. „Sichr je sichr,“ říkal si tehdy můj prastrýc, když odkládal hřebík, a možná ho napadlo: „Hdoví, jakejpa elent potáhne kolem Podroužku zas nehdá příště…?“

Uplynulo víc jak půlstoletí. František Nedvěd je už na věčnosti, jeho oddaná manželka Anna také. Do třešňového sadu na Pekle chodívám už jen vzpomínat. Hodinky s nápisem „Fr. Nedvěd, 1946“ neuměle vrytým do pláště ale nosím na řetízku v kapse kalhot neustále a pořád.

Když pak letos uzrál nápad, že se s kolegou Petrem vypravíme na vlakový výlet do Švýcarska, jedna věc byla jasná od samého počátku. Hodinky po prastrýci Františkovi pojedou s námi. Podívají se do své rodné země, a jelikož podnes šlapou doslova jako švýcarské hodinky, na naší velké vlakové cestě se budeme řídit právě podle nich.

Dnes, po návratu, konstatuji, že nezklamaly! Projely s námi Rhétskou dráhu, překonaly průsmyk Bernina, dostaly se na dohled zasněženého čtyřtisícového vrcholu, nenastydly u ledovců. Dokonale s námi zvládly i šestadvacet přestupů během osmačtyřiceti hodin. To bude v Netolicích nákýho vyprávění…!

A nakolik rodinná legenda souzní se skutečností?

Nuže, již 5. května 1945 vznikl v Netolicích československý národní výbor a ve středu města zahynul německý voják. Kolona wehrmachtu se zastavila u rybníka Podroužek, na dohled trojice netolických věží. Vyhrocená situace trvala tři dny. Potom přišlo osvobození. První čtyři džípy průzkumníků 26. pěší divize americké armády vjely do Netolic dne 8. května, tanky je následovaly o den později. 10. května dosáhly Netolic jednotky sovětské Rudé armády. 11. května 1945 pak byla v domě spořitelny na netolickém náměstí podepsána dohoda o demarkační linii mezi pozicemi amerických a sovětských vojsk. Vojenský ruch to byl tehdy u Netolic přenáramný. Vždyť pomník na vitějovické křižovatce vzpomíná „setkání 5 armád“ (americké, sovětské a československé coby vítězů, německé a maďarské coby poražených).

Chvíle, kdy prastrýc František Nedvěd potkal Rusy, tudíž nebyla prvním příznakem tolik očekávaného konce války. Byť se svou rodinou žil na polosamotě na kopci, odkud cesta do města trvá bezmála půlhodinu. Nicméně to, že při svém prvním setkání se sovětskými vojáky byl jimi oloupen o hodinky, pravdou je.

Stejně jako vše další v řádcích o švýcarských tissotkách, hřebíku a naší cestě po Rhétské dráze přes Alpy a zase zpět…

Malý vlakový výlet do velkého vlakového ráje

aneb Bernina 2005

čili 26 přestupů za 48 hodin

Švýcary! Haldy zlata pokojně rezavějícího ve sklepeních veskrze solidních bankovních domů. Fialové krávy, co ukrutně rády mlsají čokoládu. A hodinky, které se vám za vteřinové zpoždění omluví čtyřmi jazyky. Ano, takhle nějak mi naskakují synonyma k zemi Viléma Tella, ementálu a nejdokonalejšího systému veřejné dopravy na světě. Především to poslední hodláme zažít a odzkoušet na vlastní kůži.

Zároveň k tomu přidáme ledovce, alpská panoramata, horská jezera a štíty s vrcholy přesahujícími čtyři tisíce metrů nadmořské výšky. A slušnost, pořádek, drahotu a přívětivé podzimního slunce laskající velehory pocukrované prvním letošním sněhem…

Jedeme do Švýcar!

Navštívíme kanton, kde se mluví zdejší prařečí: retorománštinou. Po privátní Rhétské dráze vyjedeme k ledovcům a já se tak dostanu vlakem výš, než kam jsem kdy vystoupil. Skoro na dosah pak budeme mít čtyřtisícový vrchol Berniny. Ano, pojedeme po úžasné horské dráze, která jako jediná ze všech překonává masív Alp nikoliv tunelem, nýbrž závratným šplháním přes Berninský průsmyk. Poznáme turistický a ajznbónský velehorský ráj.

Jenom tady může modré vozy expresního vlaku zdobit heslo Festina Lente čili Spěchej pomalu. Byť já si i u nás dovedu představit něco podobného; třeba „české dráhy – poezie nedokonalosti“, jak kdysi řekl pan Feřtek.

S kolegou Petrem náš švýcarský vlakový výlet pojímáme právě tak, jak nás rhétská dráha navádí. Jen si to překládáme trochu obráceně: loudej se rychle. Z domova jsme byli pryč osmačtyřicet hodin. Na švýcarském území jsme z toho strávili přesně polovinu. Jo, rovných čtyřiadvacet švýcarských hodin. Nebo hodinek?

Viděli a prošli jsme si všechno, co jsme chtěli. V klidu, bez nervů a bez honičky. Švýcarský – ale pozor, i rakouský a také český! – dopravní systém se předvedl v celé své nádheře. Zažili jsme tak onen posvátný a velebný trojjediný sen všech cestovatelů: nic nám neujelo, všechno jsme stihli a vše na sebe navazovalo.

Nehonili jsme se za rekordy, ba celou zpáteční cestu jsme absolvovali bez jízdního řádu, jen tak na blind. Dopadlo to tak, že za oněch 48 hodin jsme přestupovali celkem 26 krát.

Že jsme drážní blázni, co jen skáčou z vlaku na vlak? Ale jděte! My se opravdu umíme loudat. Loudáme se rádi. Akorát že holt rychle.

Vypadá to takhle: – viz pokračování v novém článku

Shortlink: