Šumavské povídání… Místo osvěžení nabrousila voda ženské jazyky

Pověsti a báje z našeho okolí (Volarsko, Prachaticko), které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Výběr padesáti z nich vydalo nedávno naše nakladatelství jako e-knihu (zde) a připravuje se vydání druhého výběru. Pověsti doplňují krásné ilustrace Marie Petrmanové. Na našich stránkách najdete také výběr z pověstí, které zatím nevyšly knižně… Tak tedy: Vypráví se, že…

pověst - marika petrmanová

Místo osvěžení nabrousila voda ženské jazyky

Záblatí – Dobrých Vod je po Šumavě i v přilehlých krajích jak máku. V Hartmanicích, v Horní Plané i u Nových Hradů. To jenom namátkou. O dalších studánkách a pramenech, které jsou rovněž opředeny nějakou tou pověstí o zázračném uzdravení, nemluvě. I Záblatští měli takovou. Vlastně hned dvě. S tou druhou se však raději moc nechlubili.

Nedaleko pěšiny ze Stádel do Horního Záblatí vyvěral pramínek. Nenápadný, nepatrný. Tak akorát pro smočení dlaní. Vodu měl chutnou, zemitou a chladivou jak ranní mrazík. Přesto se jí raději každý vyhýbal a jen člověk neznalý se nechal zlákat její občerstvující lahodností. Říkalo se jí totiž Rafanda. A ne jen tak zbůhdarma. Tomu, kdo se napil, nenavrátila zrak, nezbavila ho střevních potíží či bolavých kloubů, ale obdařila ho hádavou a uštěpačnou náladou.

Jednoho jara tu ženské sbíraly klest, klábosily, smály se a ani nevěděly jak, octly se u Rafandy. A že byl tuze horký den, nedbaly na nějaké babské povídačky a svlažily si vyschlé hrdlo. Když se napila poslední, jen tak z dobré nálady, z rozvernosti a že bylo vedro, vyšplouchla studenou vodu na své družky. Asi tak, jako když vás o Květné neděli pokropí v kostele farář svěcenou vodou.

Jenže ty druhé to jako rozmařilou taškařici nebraly. Zhurta se do ní pustily, co si to dovoluje. Dotčená, toť se rozumí, si to nenechala líbit a vrátila stejnou mincí. No a za chvíli se hádala každá s každou a dokonce si i vjely do vlasů, a to nejenom slovně.

Do Záblatí už přišla každá zvlášť, všechny stejně načuřené, hádavé a sem tam i s nějakou tou modřinou a škrábancem. A začalo to nanovo. Jedné se zdálo, že muž neodpověděl na otázku příliš rychle, druhé popudilo mokré dříví u kamen a další špatně opatřená drůbež.

A že ta hádavá nálada byla nakažlivá, ať jste z Rafandy pili, či nikoli, do večera na sebe ječelo celé městečko.
Starosta svolal nejmoudřejší sousedy, dostavil se učitel, farář a pozvali i kostelníka, neb byl z celé obce nejstarší. Tak moudrému uskupení nebylo zatěžko zjistit, kde je zakopaný pes a hned druhého dne vypravili k Rafandě dvě fůry kamení a zeminy, aby ten zdroj veškeré hašteřivosti zasypali.

Po týdnu se do Záblatí zas vrátil klid a mír, všichni si podali ruce, poplakali si a prostě bylo vše tak, jako mělo. Cestu do Stádel si vyšlapali jinudy a na Rafandu se zapomnělo. I když tuhle někdo říkal, že tam občas, po vydatných deštích, přeci jen vyrazí nějaký pramínek na povrch a to pak mají v Záblatí zas pěkně veselo.

JAROSLAV PULKRÁBEK

ilustrace Marika Petrmanová

Shortlink: