Někdo to rád vlakem… Bretaň (část druhá)

Psal se rok 2005. Téměř dvacet let po revoluci, ale já měl stále pocit, že jsme v Evropě – té západní – tak nějak noví. Jakoby návštěva těchto kdysi zapovězených krajů byla stále ještě čímsi magická a jedinečná. Dnes tyto cesty své kouzlo ztratily. Částečně kvůli jejich samozřejmosti. Částečně kvůli všetečnému a všudybylnému internetu. Pro porevolučí generaci je cestování po světě naprosto běžné. Když si své texty čtu dnes, zdají se mi archaické, antikvární. Jedno desetiletí – a jaký jiný svět. Přesto jsem přesvědčen, že všechna ta napsaná slova, všechny ty vzpomínky měly a mají smysl. K tomuto pocitu přispěl i citát z knihy českého biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka z knihy Země spatřené: minulost minula a je pryč – neuděláme-li však pokus ji chytit a konzervovat do slov, zbude z ní jenom přítomnost, do které se metamorfovala…

Petr Čmerda

Francie – Bretaň 2005

• PŘEDCHOZÍ DÍL: ZDE

Suchou nohou po mořském dně

V Saint Malô jsme zanedlouho. Máme jen rámcovou představu, co nás vlastně čeká. Město obehnané hradbami. Než se vnoříme do centra města, chceme se pokochat pohledem z hradeb. Snad to byla intuice. Před námi se otevírá jedna z bran na pláž pod městem. Je odliv a voda daleko. Mořské dno je obnažené a vlhké. Neváháme a běžíme. Kdy se vám povede suchou nohou procházet se po mořském dnu. Odliv zpřístupnil také několik ostrůvků, které jsou rozsypané kolem města.

Běháme, radujeme se, sbíráme mušle, fotíme, užíváme krásného počasí. Návrh zůstat celý den je dvojhlasně přijat. Odpolední siestu trávíme na hradbách. Popíjíme růžové keltské víno a sledujeme turisty, prchající z ostrovů před rychlým přílivem. Pohoda a žádný spěch. Projdeme si útulné městečko plné obchůdků v uzounkých uličkách a pomalu dojdeme až k minimajáčku, stojícímu na visutém molu, a sledujeme lodě. Jeden „kýčovitý“ záběr za druhým. Prostě slunce, moře, víno…

Místní specialita – cidre

Ve zpátečním vlaku do Rennes chutnáme místní specialitu – cidre. Je to jakýsi kříženec piva a jablečného moštu, nebo něco podobně zběsilého. Mám pocit, že piji jar na nádobí. Nu což, proti gustu… Noc přečkáme v Brestu. Opět tápeme v jízdních řádech. Co ještě stihneme? Láká nás Morloix (čti Morloá), zejména kvůli půvabnému jménu, které mi připomíná Morlora z Nekonečného příběhu. Také samozřejmě kvůli impozantnímu železničnímu viaduktu. Láká nás také Roscof. Malý přístav, o kterém jsme četli v knize pana Kožíka. Chceme ale hlavně na břeh Atlantiku. Uvidíme, co nám bude ráno umožněno.

Večerní Brest je klidný a sterilní. Průmyslový a vojenský přístav. Město bez chuti a zápachu. Ceny místních hotelů jsou nad naše možnosti. Čekárna je malá a nevlídná. Navíc nevíme, zda ji na noc nezamykají. Večeříme nad přístavem, kousek od jediné zajímavé budovy. Bývalá pevnost a v současnosti muzeum. Nedá se nic dělat, riskneme spánek v parku uprostřed města. Malinko se ošívám, ale únava je silnější. Kromě jednoho pádu z lavičky noc probíhá v klidu. Šum listí a nedalekého oceánu uspává a uklidňuje.

(pokračování příště…)

POKRAČOVÁNÍ ZDE

Shortlink: