Někdo to rád vlakem… Bretaň (část třetí)
Psal se rok 2005. Téměř dvacet let po revoluci, ale já měl stále pocit, že jsme v Evropě – té západní – tak nějak noví. Jakoby návštěva těchto kdysi zapovězených krajů byla stále ještě čímsi magická a jedinečná. Dnes tyto cesty své kouzlo ztratily. Částečně kvůli jejich samozřejmosti. Částečně kvůli všetečnému a všudybylnému internetu. Pro porevolučí generaci je cestování po světě naprosto běžné. Když si své texty čtu dnes, zdají se mi archaické, antikvární. Jedno desetiletí – a jaký jiný svět. Přesto jsem přesvědčen, že všechna ta napsaná slova, všechny ty vzpomínky, měly a mají smysl. K tomuto pocitu přispěl i citát z knihy českého biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka z knihy Země spatřené: minulost minula a je pryč – neuděláme-li však pokus ji chytit a konzervovat do slov, zbude z ní jenom přítomnost, do které se metamorfovala…
Petr Čmerda
Francie – Bretaň 2005
Le Conquet
Ráno vychází vše, co potřebujeme. Andělé nám přejí. Myšlenky našich žen nám rovnají cesty, rozhánějí mraky a přivádí nám do cesty pouze ty dobré, správné lidi. Káva z automatu za „padíka“. Autobus jede tam, kam jsme doma píchli prst do mapy. Le Conquet. Za dvě eura dovezeni na kraj Evropy. Slunce. Vůně oceánu. Ze zastávky pádíme na molo k vytoužené vodě. Je opět odliv a lodě na suchu. Ale horizont. Ten horizont. Vidíme zaoblení země. Ničím nenarušená vodní masa. Tam někde je už Amerika…
Boucháme šumivé víno, které pění stejně jako převalující se vlny. Břeh Evropy pokořen naší přítomností.
Víme, že někde blízko městečka je maják Point St. Mathieu. To chceme vidět. Maják a rozeklané pobřeží. V informačním centru opět ochotné a příjemné dívky. Dokonce nám nabízejí možnost úschovy batohů, čehož rádi využijeme. Čekáme na autobus, co nás doveze nedaleko majáku, ale ten nejede a nejede. Kde je zádrhel? Podívali jsme se dobře do jízdního řádu? Chyba ovšem není „na našem přijímači“. To jen fekální vůz zatarasil uzounkou uličku a „nasává“. Za ním zahlédneme námi očekávaný autobus, který to ovšem vzdává a otáčí. Bez nás. Kupujeme tedy růžové šampaňské a jdeme pěšky.
Vše je opět tak, jak má být. Procházka je pohodová, slunečná, mořská. Tedy co povídám: oceánská. Cesta vede loukami podél břehu. Pod námi skaliska a oceán. Jedna z několika malých pláží, které vykousala voda v kameni, se stává místem naplnění cíle naší expedice a smáčíme se v Atlantiku. Boucháme šumivé víno, které pění stejně jako převalující se vlny. Břeh Evropy pokořen naší přítomností.
Point St. Mathieu…
Místo jak z románu „Jméno růže“. Starý polorozpadlý klášter lemovaný majáky. Do skal se opírá voda. Skvělé místo k meditaci. Meditujeme tedy. Necháváme myšlenky třepotat se ve vibracích příboje. Kombinace oceánu, skal a zpěvu dávno zesnulých mnichů nás uchvacuje. Svačíme šampaňské. Čeká nás už jen cesta zpět. Čekáme opět na autobus. A autobus opět nejede a nejede. Hledáme „fekál“, ale ulička je prázdná. Padá návrh: pokud autobus nepřijede do pěti minut, zůstaneme a vychutnáme si západ slunce na konci našeho světadílu. Nečekáme ani těch pět minut a…
…kupujeme další šampaňské a trávíme nádherný klidný večer na skále. Pod námi burácí příliv. Na obzoru plachta bílá. Vdechujeme slaný vzduch a vedeme vážné hovory. Slunce se pomalu noří do bezedných vod. Způsob tohoto večera je vskutku rozmarný. Otázku pít či nepít neřešíme. Pijeme. Sníme.
Původní nápad přespat na pláži se rozpouští v mé městské pohodlnosti, která se zrádně a nečekaně objevuje. Sprcha. Jak nebeatnické, ale jak svůdné. Království za postel. Stačí 36 eur, což jsou naše poslední peníze, a máme útulný pokojík v přístavních barvách. Celou noc prší, takže to nebyla žádná lenost, ale intuice. Jak milosrdná výmluva.
Ráno je mokré a zamračené. Navíc nás v Brestu čeká nemilé, a zejména naprosto nečekané překvapení. Místa ve vlaku jsou vyprodána. Koukáme nedůvěřivě na pokladní. Vyprodané kino nebo koncert, no prosím – ale vlak? Nezkušení cestovatelé dostávají další lekci. Vyprodán je i následující spoj přes Quimper. Nezbývá než počkat na odpolední vlak, na který získáváme další, pro nás zcela kuriózní doklad. Místenku bez místa. Místenku k stání. Divoká karta. No disposicione. Napadá nás, že se zřejmě jedná o jakousi zálohu za náhodné odpadlíky. A bude-li plno, tak těch pět deset lidiček na chodbách nepřekáží. Ovšem naplánovaný harmonogram návratu přichází vniveč. Hledáme náhradní program, v čemž nám statečně pomáhá skutečně profesionální a příjemná pokladní. Kolegova kreditní karta řeší poslední úskalí. Osm eur stojí příplatek na vlak EuroNight pro jednoho. Trávíme dopoledne v čekárně. Venku řádí temný bretaňský déšť. V Paříži budeme po šesté a do půlnoci spousta času. Uděláme si ještě poslední procházku.
…trávíme nádherný klidný večer na skále. Pod námi burácí příliv.
Ach, ta Paříž…
Ach Paříž. Přijde mi tak nemístné procházet se tímto městem s batohem na zádech. Jako bychom sem nepatřili. Město je plné elegantních lidiček, lidí extravagantních. Toužím se procházet úzkými uličkami v rozevlátém obleku, šálu kolem krku, v ústech dlouhou rimbaudovskou dýmku. Posedávat v kavárnách, psát básně. Paříž. I ty dívky na kolech jsou tak jiné než „cyklopotápěči“, kteří se v barevných neoprénech řítí Šumavou. Pařížanky sedí rovně a hrdě a vůbec se nezdá nepatřičné, že mají na sobě slušivý kostýmek. Paříž. Vůně Seiny, šepot Quasimoda. Jsem tímto místem po letech opět uchvácen.
Procházíme Lucemburské zahrady. Pařížané tu posedávají, piknikují, joggují, hrají si. Uvažuji, jak dlouho by asi vydržely ty desítky židliček v českém parku, než by skončily kdesi na zahradách, chalupách a chatách. Odpočíváme u chrámu „Naší Matky“. Posloucháme příjemný jazzíček.
Sedíme, vdechujeme řeku, klid a pohodu podvečerní megapole. Není třeba běhat po vyhlášených pařížských atrakcích. Stačí se posadit do kterékoliv kavárničky. Stačí se posadit na břehu Seiny. Stačí se posadit na židličku v parku a víte, že jste v Paříži. Jsem rád, že nám ta drobná příhoda s vyprodaným vlakem umožnila tuto krátkou návštěvu. Zapomínám na batoh a únavu. Hrdě kráčím středem ulice, bafám z dýmky a recituji Opilý koráb…
Cestou nás ještě překvapuje Rue de Strasburg. Desítky kadeřnických salónů po obou stranách ulice. Jsou plné krásných černých dívek a chlapců. Vzpomněl jsem si na cestopis Ivy Pekárkové z Afriky. Píše v něm o zkušenosti s černoškami, které jsou naprosto posedlé vzhledem svých vlasů, o jejich narovnávání i za cenu naprostého zničení. Zřejmě to není záležitost jenom Afriky. Pohled je to rozhodně fascinující.
Pátek večer. Nádraží je přeplněné. Jsme v klidu. Máme místenky, takže se jen dočkat přistavení vlaku. Návrat je unavený, ulepený, pomalý a nudný. Z Paříže do Železné Rudy za jedenáct hodin. Ze Železné Rudy do Volar za dalších jedenáct hodin. Co k tomu dodat. Jsme zpět. Jsme zpět a přesto opět na cestě. Zadávám heslo: „Londýn „čaj o páté“…
Petr Čmerda
Paříž. Vůně Seiny, šepot Quasimoda…
Francie – Bretaň 2005
FOTOGALERIE:
Shortlink:
