Normálně normální drift – Terst (Trieste)

Přichází říjen a s ním naše obvyklá nálada zajet si na kafe, nejlíp někam k moři. Vytasím se s Terstem. Býval to největší a nejdůležitější přístav celé rakouskouherské monarchie, s níž také jeho význam pohasl. Spletitý osud zavál Terst na italskou periférii a nás tak zase – pokolikáté už? – zaveze transalpský rychlík do jiného času. A co to kafe? Právě obrovské terstské doky jsou tím nejlepším místem pro skladování kávových zrn: zdejší klima s neustávajícím větrem kvalitě kávy znamenitě prospívá a znalci mají Terst za hlavní město kávy.

Tento drift je od začátku jiný. Nemá vzrušení z neznáma, nemá napětí z vrcholového hřebene; komunistická železná opona padla před více jak dvaceti roky a jet na kafe k moři by v normálních poměrech mělo být přece úplně obyčejné, docela běžné a normálně normální. Vidím to na c. a k. bezstarostnou jízdu, takže balit se začnu až hodinu před odjezdem. S ničím si nelámu hlavu a pár zlámanejch euro musí stačit; vždyť nejedeme daleko a Evropská unie je jen nešikovný pokus napodobit staré dobré rakousko-uherské mocnářství.

Nikoliv Bibione, nýbrž Terst je pro nás nejbližším mořem. Bývalo normální, že jihočeští tovaryši s touhou po světě chodívali do zdejšího přístavu pěšky: týden do kopce, týden s kopce, přes Alpy rovnou za poledním sluncem. Pak sem slavný železniční inženýr Karl von Ghega přivedl z Vídně přes semmeringský průsmyk odvážnou horskou trať – a vstupní halu terstského nádraží proto zdobí jeho mramorová bysta. Noční šnelcuk z Lince nás přiváží na Trieste Centrale tak elegantně, že je pro nás docela normální z nabídky hotýlků s rakousko-uherskou patinou zvolit právě ten, jenž nese stavitelovo jméno.

Normálně normální Terst

První terstský krok, první terstský nádech – a já hned vím, že tohle bude normálně normální drift. Mám neodbytný pocit, že jsem tady už kdysi dávno bydlel. Terst jest město vlídné, dynamicky ospalé, omšele velkolepé, velkoměstsky domácké i provinčně světoběžnické. Nečeká nás tu ani stres ani adrenalin; čeká nás jen excelentní plnotučná káva, čeká nás noční víno na nábřeží, jako normálně a jako vždycky tu budeme okounět, lelkovat a snít.

Pro šumavské nástěnkáře je přece normální zkoumat mořský horizont a courat se po nábřežích, navigacích a molech. Je normální zajít na tržiště ochutnávat místní speciality. Je normální koupit si deštník až ve chvíli, kdy při prohlídce starořímského amfiteátru začne pršet. Je normální chroustat divoce rostoucí rajčata, co se uchytila ve škvírách přístavní zdi a na něž občas docákne nějaká ta adriatická vlna. Je normální udělat si výlet do Benátek a tam se ovínit renesančním vínem. Je normální, že si jako pokaždé při cachtání v moři rozříznu nohu: tentokráte o růžový mramor schodu do Grand canalu, u něhož sedával božský Canaletto. Je normální jet na nádraží vaporettem, je normální potkat na Santa Lucii fíru z Budějc. Je normální koukat po hezkých holkách a ohlídnout se za krásnou ženskou. Je normální chodit po Terstu s rozevlátou šálou, je normální fotit si majáky, zvlášť když ty terstské jsou jeden hezčí jak druhý.

Je říjen roku dvoutisícího desátého a jak si v terstském kávovém mlýnku ověřujeme, je normální neřešit cizí jazyky: chcete-li jen nocleh, jídlo či pití, vystačíte s tím, co neumíte.

Nula metrů nad mořem

Je normální, že každý z našich driftů musí mít svůj punkt. Ten terstský nosím v hlavě už dlouhá turistická léta: je jasné, že všechny nadmořské výšky se měří od mořské hladiny. Ale víte, od které? Ano, správně; od té, co šplouchá v terstském přístavu. Chceme najít molo Sartorio a na něm onu osudovou zeměměřičskou nulu. Na tisíc jachet odvádí naši pozornost, neboť tradiční terstská regata byla přesunuta už na magické datum 10. 10. 2010. Když pak molo s budovou jachtařského klubu najdeme, zjišťujeme, že je nepřístupné. Měřičské stanoviště se předělává a nula se tudíž neměří. Nu ovšem, proč taky; vše už je změřeno, vše hlídá satelit, vše se dnes určuje přes GPSku – a hladiny oceánů se skrze globální oteplování stejně zvedají, tak co… Možná je značková nula již dávno utopena a místní tradicionalisté ji chtějí zakrýt, aby bláhově pozdrželi čas, který přichází a který je tolik nový, tolik jiný, tolik ne normální…

Prudkotonážní tramvaj spojuje Terst s Opicinou ne proto, že jde o historický unikát či turistickou atrakci; jezdí proto, že používat osvědčené věci je rozumné a normální. Císařský zámeček Miramare je místo přemalebné a koupání v říjnovém moři pro mě vcelku obvyklé. Stejná teplota vody a vzduchu (obé sedmasedmdesát stupňů Fahrenheitových) je normální a jak já na vlastní prsa a znak záhy seznám, nejznámější snímek útesu se zámkem byl pořízen z vodní hladiny. Doplavu tam. Kafe na to!

Joyce, Saba, Svevo, Ressel…

Vlídné tempo, tak akorát, udávají terstským ulicím vycházkové trasy po stopách spisovatelů, kteří tu žili a psali. Věhlasný James Joyce tu stvořil svého Odysea, ale to místním nestačilo: ctěn tu je i jeden ze zakladatelů moderního světového románu Italo Svevo, stejně jako italský básník Umberto Saba. Sochy těchto tří autorů stojí uprostřed chodníků, takže splývají s chodci, zatímco k pomníkům potentátů a vojevůdců na vysokých soklech zvedne oči málokdo. A když už, stejně mu – jako mně – uvíznou na sochách andělů u pylonu císaře Maxmiliána – hezčí litinové ženské jsem neviděl! Město je odedávna směsicí nejrůznějších vlivů, s čímž jakoby koresponduje fakt, že konec války v pětačtyřicátém roce Terstu přineslo obsazení města novozélandskou divizí. Dva záložáky Československé lidové armády, provianťáka s radistou, co tu nepořadovým krokem bloumají po nábřežích, to zaujme, ale nepřekvapí… Spíš nám chybí připomínka českého lesníka Josefa Ressla, který právě v terstském přístavu roku 1829 poprvé prakticky předvedl svůj světodějný vynález: lodní šroub. Vždyť, říkáme si, bez Pepika Resslovic by nebylo ani U-bootů ani Titaniku, o kuličkových ložiscích nemluvě. Protože ta – a rovněž pneumatickou potrubní poštu – vynalezl taky on!

Sissi a parfém bláznivého tance

Místo koumavého našince stojí v parčíku před nádražím Trieste Centrale socha císařovny Alžběty zvané Sissi, až do časů lady Diany nejslavnější evropské anorektičky. Roku 1898 ji zuřivý anarchista na promenádě u Ženevského jezera probodl pilníkem; asi už se na tu vyzáblinu nemohl dívat

My u kafe při čekání na vlak koukáme po terstských holkách, které nádherně nejen vypadají, ale i voní. Shodujeme se, že značku Trieste Centrale by klidně mohl nést nějaký kvalitní parfém, a dohadujeme se, které že to všechny složky zahrnuje. Půvab mládí? Jistě. Eleganci zralosti? Ovšem. Každý z vlaků přiváží další. Co třeba smyslnost kávy? Sílu poryvů větru? Vlnobití vášně? Závan dávných tajemství či přitažlivost překvapení přicházejících z přímořských přístavů, přiznávajících překonání přirozených přikázání? Při dalších návštěvách nádražní haly s překvapením zjišťujeme, že více vždy voní dívky a ženy v levém kuloáru. Máme spoustu času mudrovat, je-li to způsobeno rozdílným tokem vzduchových proudů, rafinovaností nádražní architektury anebo – docela nepoeticky – voní holt víc přijíždějící populace nežli ta odjíždějící? V poslední den našeho pobytu na to kápnu, to když použiji nádražní toalety nacházející se právě v levém traktu haly. Ona mámivá vůně mě tu div neporazí a já se až leknu, když seznám, že vychází z napěněného kbelíku uklízečky, která šúruje hajzlíky dočista do čista…

Nádraží mají ovšem svých tajemství nespočet. Pasu po nich už nějakých let a myslím, že tuhle magickou jízdenku jen tak neprojedu. Nádraží je zrovna tolik druhů, kolik je typů ženskejch. Vždyť deutsch-čechisches železničářský slovník z roku 1923 uvádí i „der Auswandererbahnhof“ neboli nádraží vystěhovalecké či na straně hundrtzýbnundrajsyk výraz Endbahnhof, překládaný coby „konečná stanice“. My v jižním cípu terstského přístavu nacházíme velkolepou, leč omšelou budovu s mohutným, avšak povislým kolejištěm. V inzerátech se tomu říká „životem zklamaná“, v románech „svedená a opuštěná“ na drbu u kafe pak „z nedostatku příležitosti zoufalá“. Ano, řeč je o druhé, dnes nepoužívané terstské železniční stanici ve směru do Slovinska. V její pompézní hale mají džudisté svá tatami, zrezlé kolejiště zarůstá myrtou a jediná lokomotiva stojí ve štítě nárožního Tendr-baru.

Králové driftu zadarmo…

Couráme se nočním Terstem a mně se zdá, že po rezavých kolejnicích sviští štíhlé jachty. Mořský vlk přehodí výhybku č. 8 a motorový člun s vlečňákem zadrncá na točně. Trojstěžník pod plnými plachtami – s křižníkem na postrku – míří na volnou trať a strážci majáků mu svými dalekonosnými lampami stavějí zelenou cestu… V kapse mě hřeje fipka, volná železniční jízdenka, kterou ze mě Mezinárodní železniční unie jedenkrát v roce dělá Krále driftu. Fipka je víc než Řád zlaté šroubovky, víc než stříbrný Rolls Royce, víc než zlaté rollexky, zkrátka něco jako hlavní košová plachta napnutá nad Kolumbovou hlavou. S fipkou v kapse si před odjezdovou tabulí na Trieste Centrale připadám jako surfař na vrcholu té největší havajské vlny, jako Messner na vrcholu Nanga Parbatu. Uznejte, copak si za volantem poršáku lze číst? Copak může řidič auta připíjet za jízdy na zdraví majákům prolétajícím za oknem? Králové driftu ano; činí tak často a rádi.

Jízdní řád nás neomezuje, jen dává našim cestám a neřádům řád. Volná jízdenka je pak onou svobodou, jaké se mi coby řidiči na ucpaných silnicích tolik nedostává. To na perónech si dopřáváme pocitu kosmonautů na oběžné dráze, kteří se rozhodují, kam svou raketu nasměřují: do hlubin a dálek Všehomíra či do atmosféry rodné Země? Anebo jen změníme úhel letu a pohledu, abychom viděli okolní galaxie v odlišném světle a za jiných časometrů?

Vracíme se přes Udine. Právě tady je pohřben první člověk, který na základě vlastního putování podal Evropanům písemnou zprávu o Tibetu a Vietnamu. Napadlo by vás, že jím byl Čech? Ne ne, kdepak Pepa Resslů, nýbrž Odoricus Boemus de Foro Julii (1265 – 1331) neboli Oldřich Čech z Furlánska. Tento františkánský mnich byl synem jakéhosi vojáka, který sem narukoval s vojskem Přemysla Otakara II. a pak se tu zakoukal do jedné sličné Udinačky. Kdo ví, co to tam Olda tenkrát Vietnamcům o domovině svého fotra navykládal…!

Driftujeme domů. Normálně, euronightem. Léto necháváme pod Alpami, náš podzimní drift opět uzavřou mlhy na Blatech.

Normální je po návratu domů brouzdat se v barevném listí, držet palce Váňovi na Taxisu, kandidovat do samosprávy, vozit děti po doktorech a nést na stůl ještě horký štrúdl…

Arrivederci! © Kožak – Roman Kozák, Volary – Trieste ottobre 2010

Shortlink: