Pavel Brycz v médiích…

ČRo Radiožurnál: ROZHOVOR S PAVLEM BRYCZEM…

O rozhovoru říká Pavel na svém FB: „Večerníček slaví padesátiny, a tak mě pozvali jako o čtyři roky mladšího pohádkáře. Letem světem mě paní Burešová proklepla od raných začátků mého amatérského divadelnictví na gymplu v Neprakta klubu přes období, kdy jsem se praštěný pavlačí rozhodl v Reichu u strýčka a tety po pádu železný opony napsat román Patriarchátu dávno zašlá sláva (věnovaný otci), poté, co si románu rok a den nevšiml ani Lomikar, ba ani boží soud, jsem za něj zčistajasna dostal Státní cenu za literaturu 2004, tehdejší prezident Václav Klaus mi (tuším v Míčovně Pražského hradu) třásl pravicí (ještě mám někde na půdě fotku) a mluvil o neviditelné ruce trhu (nejlepší knihy jsou ty, které se nejlépe prodávají) a taky jsme dali s moderátorkou řeč o mé práci pohádkáře pro Dvojku Českého rozhlasu, z níž vzešly mimo jiné knížky i večerníčky Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání a konečně jsme se dostali i ke žhavé současnosti: mému románu Muž bez ženy není člověk. A já tam seděl s papírovou čepicí a říkal: ‚Dobrý večer!‘ A konečně ‚Dobrou noc!‘…
———————————————————————–

Osobnosti na ČT24 – rozhovor s Pavlem Bryczem

Pavel Brycz v tv.jpg
„Dokud si člověk nelehne naznak do bláta, hvězdy neuvidí,“ říká Pavel Brycz… Krize středního věku, hledání plnosti vlastní identity v osamělosti davu velkoměsta, peklo jako cesta k ráji, k splynutí s jednou ženou. Taková je filozofie knihy Muž bez ženy není člověk spisovatele Pavla Brycze, hosta Jany Peroutkové v Profilu Studia 6 z 11. ledna…
Celý rozhovor si můžete pustit zde: ČT24 – STUDIO 6 – PAVEL BRYCZ
Pavel Brycz v tv čt24.jpg

Když jsem se o titulu vaší knihy bavila s kolegy, ptali se, zda je tedy muž, který má více žen, nadčlověk?
Je otázka, zda si to muž, který má více žen, vyřešil, zda není více dítětem. Ale nechci na nic narážet. Já si myslím, že jsme ženský a mužský princip, Jin a Jang, dva póly. A o tom jsem psal. Jestli někdo potřebuje harém fanynek a obdivovatelek a přelétat jako motýl od květu na květ, samozřejmě to pánům nezakazuji. Ale v té knize uvidí, že takový muž ještě nespojil Jin a Jang a že toto dělá spíše mladý chlapec.

Zachrání nakonec hlavního hrdinu, Martina Samka, žena?
Zachrání ho žena. Je ale pravda, že než se dostane do ráje za svou Beatricí, potřebuje průvodce, dobré mužské kamarády. Takže je tam ukázáno i to dobré kamarádství mezi muži.

V jakém smyslu žena svému muži pomáhá?
Žena ho doplní, aby byl v jednotě se světem, aby nebyl stále jakýmsi teroristou, revolucionářem, který si stále něco dokazuje – neustále výkon, výkon, výkon, koukat se za druhý kopec. Aby neměl faustovský komplex, že kvůli tomu, že všechno chce, všechno ničí.

A tak vypadá u mužů krize středního věku, což je i téma vaší knihy?
Ano. Tak vypadá krize středního věku.

Čerpal jste z vlastní zkušenosti?
Ano, ale není to autobiografie. Musím přiznat, že si ze mě udělala řada kamarádů vrbu a že jsem z toho ledasco načerpal. Ale samozřejmě i já jsem v tom věku, kdy tomu velmi dobře rozumím. I já jsem ten muž, který se po čtyřicítce zlobí, že svět není takový, jaký si v sedmnácti vysnil.

Pro idnes.cz jste řekl, aby člověk mohl dojít do ráje, musí si projít peklem a očistcem jako v Dantově Božské komedii. Proč by si měl člověk projít nejdříve peklem?
Pokud není těžké překonávat překážky, dokud si člověk nelehne naznak do bláta, hvězdy neuvidí. A rány dávají formu, jak říkal Michelangelo. Moje kniha má tři oddíly a musím upozornit všechny čtenáře, že než dojdou k nějaké katarzi, také si, zvlášť v prvním oddílu, projdou peklem. Není to žádná vztahová selanka.

Najde se ve vaší knize úplně každý?
Když si to jak muži, tak ženy přiznají, tak se tam najdou. Mám však zkušenost, že si to ne všichni přiznat chtějí. Takže někteří se tam nebudou chtít najít, a tak se tam ani nenajdou. Jinak si myslím, že slabiny a slabosti mužů chtějí znát především ženy. Muž je dnes spíše uzavřený do sebe, nic mi neříkejte, neraďte, já si na to musím přijít sám.

Dá se z osamělosti velkoměsta skutečně vystoupit skokem z jednoho eskalátoru na druhý, jak se to píše ve vaší knize?
Dá. Je to taková velkoměstská filozofie. Tam, kde nemají metro, omlouvám se Brňákům, musí skákat přes něco jiného. Ovšem ten princip – udělat čin, byť pro okolí možná pošetilý, tedy vystoupit z osamělosti – je základ mé filozofie v té knize.

Je toto dnes kniha, ke které máte nejblíž?
Vždy mám nejradši svou poslední knihu, takže ano. Toto jsem v dané situaci a v daném věku nejvíce já, proto k ní mám nejblíž.
Ve třiceti letech jste dostal Cenu Jiřího Ortena za knížku básní v próze Sen město. Otevřela vám právě tato cena ony pomyslné dveře ke psaní?
Neotevřela mi dveře do psaní. Otevřela mi dveře do první ligy. Programově píšu od dvanácti, ale od těch třiceti se jaksi daří – stipendia, festivaly – od té doby jsem v první lize současné české literatury.

Odkdy vám tedy psaní jde? Od třiceti? Od krize středního věku?
Ne, to ne. Protože jsem spisovatel, který řekne, mlha přede mnou, mlha za mnou, egocentrik až na půdu jako my všichni, tak trochu David Duchovny v Californication se všemi těmi drsnými fóry, myslím si, že mi jde psaní odjakživa, od těch dvanácti. A ocenění mi přinesla to, že si to nemyslím jen já.

Píšete i knížky pro děti. V rozhovoru jste řekl, že si jejich psaním ohromně tříbíte smysl pro nesmysl, absurdní smysl pro humor a odpočinete si jako nikdy. Jací jsou podle vás děti čtenáři?
Děti jsou jako čtenáři i diváci (udělal jsem i dva Večerníčky) nemilosrdné. Jakmile dojde k prvnímu zívnutí, nemáte šanci. To je dobré. Zároveň se ale nedají ovlivnit žádnou reklamou. Jim je úplně jedno, kdo je zrovna v kurzu, kdo je slavný, jestli je hezký nebo normální. Děti se chtějí bavit, chtějí dobrý příběh, kterému rozumějí.

Co myslíte tím smyslem pro nesmysl?
Třeba to, že když se dítě přebreptne, vznikne z toho krásný nonsens. Třeba dirigent má taktovku, ale dítě řekne, že má taťkovku. A už z toho máte něco, co můžete použít v příběhu. To mám rád.

Píšete texty hudebním skupinám. U toho si také odpočinete?
Odpočinu si u toho, protože to se nedá vysedět. Text mne musí napadnout, a klidně je to jednou za tři roky. Když chci, aby mne napadl, nemám šanci. Vysedět se dá próza, dá se vysedět povídka, ale nedá se vysedět nápad na text. Aspoň pro mě ne.

Vyzkoušel jste si také profesi pedagoga. Vrátil byste se k ní ještě někdy?
Nestrašte. Gymnázium výběrového typu je fajn, vysoká škola také, ale nejsem úplně typ na druhý stupeň základní školy. Vyučoval jsem to, co je mi blízké, tedy český jazyk, ale také tělocvik. Ten je výrazně akčnější a víc děti baví, takže mi to asi lépe vyhovovalo. Jenže když je tam pustíte a necháte je být, zákonitě se jim něco stane.

Jaká kniha vám teď leží na nočním stolku?
Čtu knížku Arrowsmith od laureáta Nobelovy ceny Sinclaira Lewise, protože mne zaujal několikadílný televizní film. Česká televize to udělala tak dokonale, že mne to k té knize přitáhlo a čtu to teď s velkým potěšením.

(redakčně kráceno)

Shortlink: