Připravujeme: Roman Kozák -Šumavská přicházení….

PRÁVĚ PŘIPRAVUJEME: Roman Kozák -Šumavská přicházení…. / Tři práce z pera Romana Kozáka spojuje téma Šumavy a jejího poznávání, ochutnávání a prožívání:

• „Neznámá válka pod Boubínem“ je dobrodružnou rekonstrukcí vojenských operací z listopadu 1918, kdy na šumavské železniční tratě vyjížděly noční přepadové vlaky, aby rozhodly, připadne-li Šumava Rakousku, Německu či nové Československé republice.
• „Čas dlouhý, čas šumící“ mapuje cestu Karla Čapka na Šumavu v září 1925, přičemž objevuje lokality a místa, která autor popsal, ale místně neurčil.
• „Krajina posetá nádobím“ (s podtitulem Sudetský valčík) literární formou zachycuje skutečný životní příběh rodačky z Vídně, která se v důsledku 2. světové války dostává na vysídlenou Šumavu, aby zde prožila svůj další život.

***

Ukázka z e-knihy:

(„Krajina posetá nádobím“)… Narodila jsem se a vyrostla ve Vídni, vzpomíná paní Františka u rozklíženého piána. Jeden den jsem se stala plnoletou – konečně mi bylo jedenadvacet! – jenže hned nazítří přišel do Vídně Hitler a od tý doby to nestojí za nic!

Vyrůstala jsem mezi vídeňskými Čechy, měla jsem školy, chodila do knihoven a cukráren, do divadel a do Sokola, jezdila k příbuzným na Sázavu a na výlety do Alp, jenže – ještě jsem se vdala, ale můj muž musel hned narukovat, a přestože byl coby tlumočník u štábu, do půl roka se stal nezvěstným někde u Štálingradu.

Byla bída, všeho málo, na příděl – a já si mohla vybrat: buď požádat o vdovský přídavek k jídlu, ale to by prohlásili manželaza mrtvého a přestali by po něm pátrat. Anebo trvat na tom, aby pátrání po něm pokračovalo, jenže to jsem zase neměla nárok na nic; jen na hlad.

Ke konci války jsme byli co chvíli v protileteckém krytu dole ve sklepě. Můj pejsek se mi jednou vytrhl a utekl někudy ven. Já se pustila za ním – a když jsem se vrátila k našemu domu, byli tam všichni v krytu mrtví; udusili se plynem, který do sklepa unikal z poškozeného potrubí. Od té doby mám nějakýho psa u sebe pořád. Při posledním náletu na Südbahnhof padla bomba i na náš dům. Přežili jsme, ale neměli kam jít.

Vídeň osvobodili Rusové, vládl chaos, a do toho pořád přicházely výzvy z Čech: vlast volá! Pojďte pomoci budovat vlast!

Tak jsme poslechli – a šli. Bylo nás několik desítek a ve zvláštním nákladním vlaku jsme jeli celé tři dny. Dojeli jsme do Mimoně. Bylo to na svatého Václava, to nezapomenu. Protože při vjezdu do stanice ten náš náborář vyskočil z vlaku, naskočil na protijedoucí vlak – a zmizel. Nás nechal napospas. Čechy jsme nezajímali, všichni slavili posvícení, a nás – jelikož jsme přijeli z Vídně – měli za Němce.

Tři dny jsme přežívali na nádraží a nenašli sebemenší zastání ani u úřadů ani u lidí. Nakonec jsme skončili v podnájmu u místních Němců, kteří už měli sbaleno a chystali se do odsunu. Ti se s námi dělili o postele i o jídlo…

Shortlink: