UKÁZKA Z NAŠÍ E-KNIHY/ Jan Cempírek – Tanec posledního dne

Ukázka z připravovaného rockového románu Jana Cempírka „Tanec posledního dne“ (ilustrace Jakub Rákosník)

(…)

V rámu dveří, právě v těch místech, kam v noci zmizela Odjinud, vyrostla přikrčená, podivná postava.
Zarostlej chlap.
Divous v těžkým montgomeráku, na hlavě s nečesaným hnízdem šedých vlasů. Zpustlá tvář. Stín malýho vypelichanýho vořecha u nohou. A zlověstná aura okolo duše.
Buchenwald.
Divý muž, majitel baráku.

Buchenwald

Jak mohl Viktor zapomenout, že dům na kopci patří právě tomuto chlápkovi?
Kterého znali ve městě všichni! A o kterém přitom nevěděl nikdo o mnoho víc, než tu přezdívku: Buchenwald.
Dědek Buchenwald.
Už jako děti na něj házely zbytky rohlíků ze svačiny. Jak dovedl nadávat! Kdykoliv se zjevil v ulicích, byl to pro městský haranty svátek. Hon na Buchenwalda patřil v hitparádě dětských zábav k těm nejcennějším dobrodružstvím.
Vzrušujícím!
A nejlepší bylo, když ho za těch časů překvapily skloněnýho nad rozevřeným jícnem popelnice. Kdo se k němu zezadu přiblížil a praštil ho čímkoliv, měl rázem mezi ostatními nekonečnej respekt.
Že se nebojí.
Že je frajer.
Protože to nebylo jen tak. Buchenwald byl zdatným soupeřem. I když mu nohy nesloužily. Dovedl ale skvěle házet různými odpadky a předměty z popelnic. A cti pravidla hry. Pokud dítě uniklo bez šrámu, mohlo s kamarády oslavovat hrdinský čin. Když však Buchenwald nezbedu zasáhl, byl vítězem on. Žádné děcko nežalovalo.
Tak zněla nepsaná úmluva.
Byl to rovnocenný boj mezi smečkou zdivočelých hajzlíků a tajuplným psancem Buchenwaldem.
Přízrakem.
Který dokáže mistrně házet starými rohlíky, chodí vždy s malým špinavým psem a nikdy, ano nikdy, své trýznitele nepronásleduje. Jenom nadává.
A ještě něco se o tom muži říkalo.
Že je nebezpečnej.
Divnej a zákeřnej.
Krutej.
Že žije v tomto rozpadlým domě na kopci. Žere mrtvý krysy. A umí vařit jedy.
Teď tu stál ve dveřích svýho zpustlýho doupěte. A přeměřoval si je nepřátelským pohledem.

–
„Vypadněte vodcuď! Raus!“ zaskřehotal panovačně. „Nevím, co jste zač, ale vypadněte. Jsou z vás nervózní,“ na chvíli se odmlčel. „Moji chlapci,“ zasyčel pak neurčitě.
Kymácel se při těch slovech jako loutka kapitána Flinta.
Uf.
Buchenwald z domu na kopci!
Jak na něj mohl Viktor zapomenout?
Slova ještě rezonovala v prostoru, ale Alan si už odkašlal.
Aspoň, že tak, pocítil Viktor zákmit radosti.
Jo. Bude mluvit. Za nás oba!
Ulevilo se mu.
Že to nebude na něm.
Alan to sfoukne.
„Tedy, pane… pane,“ začal Alan trochu rozpačitě. „…my jsme se tady s kámíkem jenom tak vyspali, víte?“
Dědek sklonil hlavu k jednomu rameni. Jakoby pořádně neslyšel. Mlčel.
Vyčkával.
Alan odkašlal. Jeho hlas už ale začal znít docela furiantsky.
„Snad se zase tolik nestalo, ne? Prostě jsme tady skejsli přes jednu noc. A zase pudem. Za chvilku. Vo nic nejde, no ne?“, protáhl intonaci nepřirozeně vysoko. Přitom se pomalu začal sbírat ze země.
Černá vypelichaná čubka u dědkových nohou se naježila.
I když jenom tak.
Aby se neřeklo.
Strach z ní nešel.
Zatím.

 

Shortlink: