Steinbrennerova kletba – Kapitola 4.

Panika v kanceláři festivalového ředitele trvá všehovšudy šest vteřin. Dýmka letí do kouta a direktor Rabecq si zamne ruce: „Mondieu, lepší promotion bych nevymyslel!“ Vzápětí svolává svůj tým.

„Marku, vy si vezměte na starost havrany; rakev že prosím z kůrovcového dřeva. Vy, Mirko, zrušte naše inzeráty; při tomhle exitu v přímém přenosu o nás budou média psát i bez nich, ha ha!“

Pak ředitel polkne doušek pařezové whisky a zasní se: „Kdybychom se k tomu Klostermannovu spisku dostali tak, že by měl premiéru na příštím ročníku…, bingo! Nevěděl byste, Marku, o někom, kdo by nám ho dokázal opatřit? Klidně zaplatím ty nejlepší ruské hackery!“
„Excuse moi, šéfe, ale ta Klostermannova věc není na internetu.“
„Co to říkáte, Marku? Copak něco může nebýt na netu? To myslíte vážně?“
„Oui, šéfe, ale vím o člověku, který má kontakty a zdroje, jako nikdo jiný! Už několikrát nám dokázal vytáhnout trn z paty a dokonce mluví rusky. Tedy především, když se podnapije. To pak v ruštině i recituje.“
„Výborně, Marku. Takže je to ruský agent?“
„Kdepak, šéfe. Azbuku se učil už kdysi ve škole a pak si hrával na Gagarina. To bylo, ehm, ještě před internetem…“
„Proboha, Marku, kolik mu v tom případě je let? Nebo století? On se snad s tím Klostermannem osobně znal? To by naší věci mohlo pomoci…“
„To ne, šéfe. Ale vyzná se a já ho, s dovolením, oslovím. To, že své jedinečné materiály dodává poněkud, abych tak řekl, nestandardně, by nám nemělo vadit.“
„Co tím myslíte, Marku?“
„Nu, dokumentaci nosí nikoliv na flešce, ale v papíru od salámu. Od gothaje. A ty jeho unikátní fotky obvykle čpí hořčicí.“
„Fuj, Marku, to přede mnou už nikdy nevyslovujte! Ale navzdory i takovýmto ohavnostem nařizuji: Alléz, konejte: jděte do něho!“

(…pokračování zítra)