STEINBRENNEROVA KLETBA – KAPITOLA 6
STEINBRENNEROVA KLETBA – KAPITOLA 6 / Pro fanoušky festivalu Šumava Litera a čtenářské nedočkavce přináší letošní ročník originální upoutávku: v premiéře uvádíme literárně mysteriózní novelu ze Šumavy s titulem „Steinbrennerova kletba“. Její zápletka se odehrává ve Vimperku v nečekaně blízké budoucnosti a to právě na zmíněném literárním festivalu. Autor, který je pořadatelskému štábu znám, vystupuje pod pseudonymem Ch. Trollín. První z dvanácti kapitol vyšla v úterý 1. listopadu, další pak postupně každý následující den…
(ilustrační foto DriftBooks)
Steinbrennerova kletba – Kapitola 6.
Zámecký park štěkenského zámku halí mlžné cáry. Otava poklidně plyne kolem a vlaky národního dopravce po jejím pravém břehu svižně sviští jízdnímu neřádu navzdory. Kosák si setře z úst vlahý vlašák a po Mostě česko-čínského přátelství vykročí k zámku.
Uličkou mezi kapličkou svatého Andreje a mateřskou školkou Agrofertu směřuje k temné zeleni parku. Většina větví věkovitých stromů ještě trčí vzhůru, avšak ty co rostou vodorovně, už převzaly poselství nebes a nabízejí je smrtelníkům. Tu a tam pár pokroucených haluzí dubů plazivých směřuje k zemi, aby životaběh zamřelého času završily.
Kosák uchopí klepadlo ve tvaru velkého německého dvojitého krouceného Wé a zabuší jím na veřeje bývalého windischgrätzkého paláce. Tady prožil Karel Klostermann pár roků svého dětství a tady posléze svůj život i dožil. Novinář tuší, že má-li odhalit tajemství neznámého Klostermannova rukopisu, nemůže nezačít zde, v hájemství Kongregace anglických panen. Hm, jen aby sestra Sidonie byla stále ještě tou Sidonií, s níž se kdysi za ne zcela zveřejnitelných okolností setkal…
„Čeho si žádáte – a jsou vaše úmysly čisté?“ zaskřípe skrz špehýrku ženský hlas a nedůvěra z něj odkapává silou přetékající kanalizace.
„Rád bych spočinul se sestrou Sidonií v tichém zamyšlení,“ odvětí muž v baloňáku a dodá: „Dluhy se mají splácet ještě tady na zemi…“
„Příliš vám nerozumím,“ zaskřehotá špehýrka, „ale nejste vy ten, kdo psal příběhy o božích mukách a sbíral pověsti ze starých časů?“
„Ano. Psal jsem i o zdejších zvonech,“ přikývne novinář, čímž se vrata před ním doširoka rozevřou.
Když pak uplyne jistý čas, mešní víno zteplá a večer zchladne, odváží se Kosák přímého dotazu: „Sidonie, vy o tom Klostermannově neznámém textu víte, že ano?“
Ruka s kongregačním prstenem se mihne přítmím v letmém gestu pokřižování, v němž novinář postřehne nevyslovené přiznání.
„Povězte mi ale, jak se o něm dozvěděl právě Drebstock? Ach, Sidonie, co ten mohl mít s vámi, tedy s Anglickými pannami, společného?“
„Promiňte, ale pan velkonakladatel navštěvoval Klostermannův muzejní pokoj častěji než kdo jiný a přispíval i na jeho provoz. Byl neodbytný a několikrát v něm dokonce i přespal. Ze studijních a inspiračních důvodů samozřejmě!“
„Ale jak se k neznámému textu dostal? Co v něm vlastně stojí? A proč…“
„Pomalu, pomalu, vážený příteli! Kladete příliš mnoho otázek a jste pořád a stále ještě příliš, příliš netrpělivý,“ usměje se mnohoznačně žena.
„Dle závěti božského profesora Karla smělo být umožněno shlédnutí – avšak nikoliv opisování – jeho posledního textu pouze jedenkráte v průběhu století. A to byl případ nakladatele Drebstocka z roku 1999.
Pan Drebstock měl totiž pro potřeby naší kongregace pochopení a to záhy poté, co začal závratně vydělávat na pohlednicích. Pamatujete, jak v devadesátých létech, po stržení železné opony a otevření hraničního pásma, je lidé kupovali jako diví? Po poznání zakázaných končin Šumavy veřejnost prahla a dychtila. Ti nejlepší z nejlepších fotografů – Milford, Plochý či Houšek – mu pohotově dodávali velkolepé krajinářské snímky, na které se jinak čeká dlouhá léta. Víte přece, co obnáší dokonalý krajinářský záběr? Nejen znalost terénu a nejen kompozici. Nejen čekání na počasí a nejen opakované cesty, ale i vzývání světla a mnohé další. Promiňte mi ten doslovný výraz, vážený příteli, ale – jak pan nakladatel říkával – z voleje a z ruky udělá dobrou fotku jen pochcanej debil!“
„Huh urrgh…!“ zakucká se Kosák, ale to už se k němu kongregační sestra nakloní: „Pardon, ale myslela jsem, že vy to máte rád autentické…?
„Urrgh huh…, já, vy…“ dusí novináře cosi víc než jen límeček u košile.
„Co se však Drebstocka a jeho smrti týče, milý příteli, to nechte raději být. Možná profesorově textu neporozuměl, možná si s ním po léta nevěděl rady. Některé záhady bývají spojeny s kletbou; a některé kletby bývají velmi, velmi záhadné.“
„Máte na mysli tušení souvislostí?“
„Spíše tušení stínu. Ale nyní přejděme k naší věci: nuže, příteli, přejete si postoupit do vyšší úrovně usebrání?“
(pokračování zítra…)
Shortlink:
