Šumavské povídání… Černá kočka z Buku
Vypráví se, že… Buk / Pátek třináctého a navíc úplněk. Hrůzostrašnější kombinaci si Důra, tedy švec z Buku, co leží pod Boubínem, nedovedl ani představit. Celou noc se vrtěl v pelechu a když ráno, sotva vstal, šlápl bosou nohou na flok, co se mu tam zakutálel, věděl, že je zle. Když pak při snídaní rozlil cikorku, přemýšlel, že raději znovu zaleze pod duchnu a nevystrčí zpod ní po celý ten smolný den nos.
Ale že měl zrovna nějakou nutnou práci, musel, chtě nechtě, vyrazit s osudem do boje. Zhluboka se nadechl, pokřižoval a pak pln odhodlání vyšel rázně ze dveří. Jenže stejně rychle, jak z nich vyšel, byl zas zpět, a už se celý klepal v rohu světnice. Na prahu mu totiž seděla černá kočka a jak ševce spatřila, začala se mu třít o nohy.
Když se Důra trochu vzpamatoval, vzal koště a opatrně otevřel dveře. Seděla tam jak přibitá. Šťouchl ji násadou, pak koště otočil a rovnou ji majzl po palici. Jenže kočka jen zamňoukala, ale z místa se nehnula.
Důra znova zalezl do světnice, sedl si ke stolu, hlavu do dlaní a jen čekal, jaká pohroma se na jeho dům snese. A nečekal dlouho. Ozvalo se klepání, dveře se otevřely a švec vyjeveně hleděl na dva zámecké panáčky.
Jenže místo nějaké nepříjemné zvěsti přinesli ševcovi převelice výhodnou zakázku. Dva tucty vysokých kožených bot pro zámecký lesní personál. Placeno ve zlatě a na ruku.
Sotva páni odešli, mazal Důra do špajsky, aby nalil kočce trochu mléka. Však si ho holka pro to neslušné zacházení zaslouží. Jenže kočka nikde.
No, že by nebyla nikde, to zas ne. Jen se ztratila Důrovi z očí a uvelebila se před chalupou jedné vdovy na druhé straně vsi. A zas ji vyháněli, zas měli hrůzu v očích. Ale když ta vdova, co kočku nakonec od dveří vystrnadila pomocí kbelíku plných splašků, našla jen chvilinku poté na cestě půlzlaťák,rychle se po celém Buku roznesla zpráva o černé kočce, co přináší štěstí. A hned každý pokládal před dveře tu misku mléka, tu kousek uzeného. Prostě co kdo měl a uznal za vhodné. Od jednoho konce vsi po druhý se ozývalo „čičí“, „pojď, Micko“, „hodná kočička“, až to bylo slyšet do Vyšovatky i Hoštic. Jenže Micka seděla uprostřed návsi, chvílí si pucovala kožich a pak si to pomalinku zamířila na Včelnou.
V Buku se od toho dne již nikdy neukázala a neviděli ji ani v okolních vesničkách. A tak od těch dob pod Boubínem na pověry nevěří a dokonce se nemohou dočkat, až zas bude pátek třináctého, nejlépe i s úplňkem.
píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová
Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách (DriftBooks) a dvou knihách tištěných (Kopp).
PŘIPRAVUJEME – Aktualizované vydání elektronických knih Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete – Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku. A tak se zrodil nápad, snad aby se ta zima dala snáze přežít, vydávat v sobotním čísle Prachatického deníku nějaký ten pravý nefalšovaný šumavský příběh. Jen tak na pár měsíců, než se zas vrátí vlaštovky. Vlaštovky se vrátily, zas odletěly. A ne jednou. Týden co týden čtenáři Deníku prožívali příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. A jelikož po těch letech se ony novinové výstřižky s malebnými obrázky Marie Petrmanové mnohým nevešly do žádných desek, vychází jako e-kniha i kniha tištěná první soubor pověstí…
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2 – Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat… V pověstech Jaroslava Pulkrábka ožívá každodenní život šumavských obyvatel. Jejich radosti i smutky, lásky i nenávisti, příhody vážné i veselé. Příběhy, co v kronikách prostě nenajdete…
Shortlink:
