Šumavské povídání… Kříž
Kuklov/Ten příběh začal někde daleko na severu. Snad v Němcích či ještě mnohem výše. Nějaký zbožný velmož si koupil nádherný kříž. Z nejryzejšího zlata. A kdyby jen to. Celičký byl posázený perlami a drahými kameny. Prodal mu jej nějaký kupec z daleké ciziny. Jestliže však jinde měli kříž coby pilíř, pevný bod, k němuž se utíkali ve chvílích nejtěžších, z tohoto šel podivný strach.
Svému majiteli štěstí nepřinesl. Do týdne vyhořel. Přišel o všechno. O tvrz, o rodinu, o dobytek. Sám se pak oběsil na staré jabloni v zahradě. Pak se ten kříž dostal k dalšímu. Radost z nenadálého bohatství vystřídal zmar. Zlá nemoc vybila do jednoho všechny v tom stavení, kde kříž přechovávali. No a tak to šlo zas a znova. Stále dokola bychom mohli vyprávět ty hrůzné osudy. S tímto křížem přicházelo utrpení, nemoci, násilí a smrt.
Po nějakém čase jej získal jeden mnich od paulánů, co se zrovna vydali stavět klášter někde na pomezí českého království, na pokraji pustého hraničního hvozdu. Snad tam ten kříž, v tom temném kraji bez víry zazáří jak hvězda nejjasnější.
Víc než tucet těchto ,,nejmenších bratří svatého Františka“ se vydalo na dlouhou a nebezpečnou cestu a sotva polovina z nich přežila útrapy putování. Ale ti, co došli, začali stavět. Šlo to pomalu. Nejprve nepřálo počasí a začátek stavby se zpozdil. Déšť vystřídaly vánice a kruté mrazy. Pak se krajem přehnala válka a po ní přišel mor. Mnoho lidí pomřelo a dělníků nebylo. Když i to pominulo, pomalu, ale přeci zdi chrámu rostly do ladné výše.
Jenže stále to bohulibé dílo něco kazilo. Jednou chýše, kde mniši přebývali, zpustošili lapkové. Pak se zas přemnožili vlci a nadělali mnoho škod mezi lidem. Jindy prostě jen našli zdivo pobořené, aniž tušili, kdo a proč tu tak zle řádil.
Jednoho po druhém kosila mnichy smrt, až nezůstal žádný. Po nějakém čase přišli noví, ale ani těm se příliš nedařilo. Až nakonec staveniště utichlo nadobro. Nebylo nikoho, kdo by v tom bohulibém díle pokračoval. A ten kříž tam někde v tom nikdy nedostavěném torzu božího chrámu snad zůstal dodnes. Nikdo ho nehledal. Nikomu nescházel. I sebekrásnější kříž vytvořený bez lásky či dokonce se zlým úmyslem není ničím, stejně jako lidská duše bez víry. Kde není dobro, tam má volnou cestu zlo. Ať již má podobu sebelíbeznější.
pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová
***
Jaroslav Pulkrábek napsal během šesti let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední tři roky pak spolu s ilustracemi Marie Petrmanové. Během té doby již vyšel výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně se připravuje druhý díl pro tištěnou podobu. Knihu tradičně doplní ilustrace Mariky Petrmanové…
„Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce… Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav… S Jaroslavem Pulkrábkem prostě plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše…“ napsal v předmluvě k tištěnému vydání knihy „Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete” spisovatel Roman Kozák…
Shortlink:
