Šumavské povídání… Martinská hus

Vimperk/ Když byli pány na Winterbergu Kaplířové ze Sulevic, cesta po Zlaté stezce na hrad jednou v zimě přivedla i jednoho ze severočeských bratranců, vladyku Petrmana z Milešova. Tentokrát svatý Martin přijel na Šumavu už vysokými závějemi těžkého sněhu. Zle se jelo po čerstvě zavátých stezkách, vítr hnal mokrý sníh do tváře a pronikal i těmi nejdražšími kožichy a nejtlustšími houněmi.

Když konečně Petrman s doprovodem dorazili na prošlapanou cestu, věděli, že městečko už je nedaleko. Vidina odpočinku v teple a suchu jim znovu dodala sil. A což teprve, když je hned za hradbami ze všech stran obklopila nádherná vůně pečeně! Svatomartinská husa! Na tu se přece těšili celou cestu.

K Petrmanovu doprovodu přibyli cestou dva benediktini, Robert a Norbert. Ti dva svatí mužové tou zlou cestou všem zvedali náladu, co chvíli vymysleli nějaký šprým. U kostela navrhli vladykovi, že zaklepou na faře a poprosí o pohostinství faráře, daleko vyhlášeného skrblíka. Pro tu chvíli ještě všichni rádi vydrželi chvilku na zimě a už se těšili, co ti dva mají za lubem.

Zaklepali a prohlásili se za inspekci. Pan farář uviděl dva mnichy a drahé kožichy v přítmí za nimi. Nedalo se nic dělat, musel je pozvat nahoru. Tam zrovna kuchařka vytahovala z pece třetí husu.

,,Milý otče, to jistě chystáš hostinu pro nejchudší, kteří na takovou krmi nemají. A kdepak jsou? Honem pošli kaplana, ať přivede obecní chudé, než ta dobrota vystydne! My tu na ně počkáme a zatím Ti napíšeme pochvalný dekret – jeden tobě a jeden odevzdáme výš! Určitě jsi nejlaskavější farář na panství, ne-li v celé diecézi!“ Družině se sbíhaly sliny, ale nechali si chuť rádi zajít, když viděli šťastné sirotky, stařečky a invalidy, jak se pustili do té nečekané hostiny. O faráře se pokoušely mrákoty, jak mizela nejen pečínka, ale také koláče a ovoce, co kuchařka ochotně nosila ze spíže.

Robert s Norbertem sepsali oba glejty a Petrman je slavnostně předal: ,,Velebnosti, jste skutečným vzorem pravé křesťanské lásky a stejně jako svatý Martin dal polovinu svého pláště žebrákovi, vy jste se rozdělil v jeho svátek se svými bližními. Jistě setrváte v tak příkladné dobročinnosti.“

A s tím se ta poťouchlá partička odporoučela. Pan farář šel spát o suchém chlebu a byl rád, že ho neranila mrtvice. Zato vladyka Petrman s bratrancem a přáteli se smáli ještě u večeře na hradě. ,,Však já páteříčkovi rád občas připomenu tady Roberta s Norbertem! Pán Bůh má rád veselé svaté!“

* * *

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně se připravuje druhý díl pro tištěnou podobu. Knihu samozřejmě doplní ilustrace Mariky Petrmanové…

Shortlink: