Šumavské povídání… Roztrhal, neroztrhal, stejně je chtěli vyhubit
Želnavsko – Na potoce, jemuž se až o mnoho staletí později začalo říkat pro vodní tok poněkud neobvykle Špičák, na dohled od Knížecího stolce, stála kdysi dávno vesnice. Tucet rodin si uprostřed pralesa vyklučilo a zúrodnilo půdu a postavilo dřevěnice. Žili si tu dle možností všichni vcelku spokojeně dobrých padesát let, políček, luk, dobytka i chalup přibývalo, ostatně jako ve všech podobných osadách v tom zapomenutém kraji.
Jednoho dne nějaká ženská, co se vypravila na maliny, spatřila v lese vlka a dostala hrozný strach. On tu vlky čas od času sice vídal kdekdo, ale tahle paní běžela domů a zburcovala muže. Ať se všichni chlapi seberou a jdou honem tu příšeru zabít. Dokud se tak nestane, ona nevystrčí s chalupy nos a děti taky ven nepustí. Jenže manželovi byli vlci zrovna šumafuk. Občas sice zadáví tele či ovci, ale přeci jen jsou na světě mnohem horší věci a navíc nemá zrovna čas.
A tak ta žena obcházela stavení za stavením a všude v nejčernějších barvách líčila, co je tu čeká, jak je všichni ti vlci zahubí. Hysterických manželek rychle přibývalo, a když se brzy na to z pastvy nevrátil pasáček, všichni měli jasno. Roztrhali ho vlci. On se sice za dva dny vrátil, že prý sledoval kulhavého srnce a zabloudil, ale ten strach už v lidech zůstal.
Lidé začali tu svojí vesnici opevňovat, kopat vlčí jámy a nikdo nesměl jen tak pro nic za nic ven. Každý, kdo zapochyboval o přijatých opatřeních, byl označen za nebezpečný živel, jenž svou hloupostí jistojistě přivodí zkázu všech. A když se mu to nelíbí, ať se sebere a jde. Veškeré úsilí celé vesnice se zaměřilo na boj s těmi krvelačnými šelmami. Pole i louky zarůstaly, dobytka se raději zbavili, aby vlky nelákal. Všechna ta opatření měla zřejmě úspěch, neboť nikdy žádný vlk nikoho nezabil. Ani dříve, ani teď.
Po čase pár rodin odešlo. Nejen kvůli hladu. Nějak se tu v tom věčném strachu z vlků nedalo žít. A tak zůstali jen největší hrdinové, kteří nehodlali svůj boj vzdát. Vesnice víc než poklidný domov připomínala vojenskou pevnost, ale svůj život, i když pravda ne zrovna jednoduchý, si v té vlčí divočině uhájila. Alespoň na čas.
Uteklo totiž dalších deset let a vesnici byste tu již marně hledali. Nevyhubili ji ale oni obávaní vlci, ani se neumořila nikdy nepřestávajícím strachem. Dokonce ani hlad ji nevyvrátil. Při jedné letní bouřce blesk zapálil chalupu, od ní chytla druhá, pak další a celá vesnice během několika hodin zcela lehla popelem. Nikomu se na tom místě již nechtělo začínat znova, a tak si sbalili svých pár švestek a odešli dolů do kraje, někam, kde je nebudou ohrožovat vlci.
píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová
Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby také vyšly již tři výběry těchto pověstí – ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.
Shortlink:
