Šumavský knižní čtvrtek

Pavel Flégl: Srub na Kozím hřbetu / Tentokrát jsem zabrousil do regálů antikvárních a stačilo mi pouhých 29 korun. No nekupte to. Útlou brožovanou knížku bez obrázků. Vydaly ji hned po revoluci, tedy té sametové a mnohý kraje neznalý by ani nevěděl, že je ze Šumavy. Z názvu to až tak zřejmé není. Když nevíte, že jedny Kozí hřbety jsou nad Rejštejnem. Ale já jsem to náhodou věděl. Kozí hřbety jsou tu totiž hned dvoje, Malé a Velké a znám je z Karla Klostermanna. Když byl jeho otec lékařem v Kašperkách, napadlo šíleně sněhu a Kozí hřbety na dlouho ztratily spojení se světem. Když se tak konečně stalo, odkryl se hrůzný obraz. Na kost vyhublá těla, v každé chalupě mrtvola. Vedle hladomoru tu totiž řádila záhadná nemoc podobná tyfu. A pan doktor Klostermann to tu dával dohromady. Přečtěte si Črty ze Šumavy, tam to je. A taky kousek odtud spadlo letadlo zrovinka na Štědrý den.

Ale tahle knížka je o úplně jiné době a je veselá. A mě velice blízká, protože jsem měl podobný osud. Prostě jsme se oba, autor i já, pražáci, nezávisle na sobě rozhodli žít na Šumavě. Já jsem na rozdíl od něj Šumavu vůbec neznal a z minuty na minutu jsem se stal dřevorubcem, aniž jsem před tím motorovou pilu v životě byť jedním okem zahlédl. No a oba jsme si užili své. On tak o pětadvacet let dříve, neboť píše, že ještě nejezdilo metro.

Čtení je to na dnešní dobu málo akční, ale milé. A hlavně je tam dost reálií, pro někoho možná zajímavých. Tak až se někdy půjdete podívat na pomník připomínající leteckou tragédii na Huťské hoře, zajděte na Kozí hřbety a třeba najdete i ten srub. Já se tam rozhodně vypravím. Ale pro jistotu až v létě. Co kdyby se historie se sněhem opakovala.

Jaroslav Pulkrábek

Shortlink: