Tenkrát na Šumavě… (ukázka z e-knihy)

Ukázka z připravované e-knihy Ferdinanda Valenty – Tenkrát na Šumavě:

[…] Nastávají takové tíživé dny. Něco visí ve vzduchu, něco nehraje v našem komparsu. Úměrně s tím, jak nás tu přibývá, se začínáme dělit, smazávat historické hranice obcí,dřív než konzolidovat práci. Vltavice byla jednou z největších obcí v republice, přes 7 000 hektarů, jedenáct osad, pět nádraží nebo zastávek na jejím katastru. Představovala jakousi šumavskou velmoc, šlo jí to k duhu po staletí, a najednou to nějak skřípe. Sedáváme víc v zátoňské myslivně v kanceláři polesného Prevíta, než na Správní komisi ve Vltavici, i když Vltavice zůstává věrná a zatím klidná, a dosídlence zatím spory o rozloučení s Lenorou moc nezajímají.

Příčina, aspoň podle našeho názoru, je v tom, že Lenora je jakýmsi cizím tělískem, je výstavnější, průmyslovější, stahuje se tam víc dosídlenců, a tak naše Správní komise žije skoro ilegálně, i když obecně funguje jako jednotná obec před úřady dál.

Tak tu teď je dvojvládí. Lenoráci si ustavili Národní výbor a nás neuznávají. Spor se přenáší i na lidi. Pochopitelně. Nejvíc se radují Němci. „Jsou pár týdnů sami, a už se perou“, slyšíme štěbetat vrabce v okapech, snažíme se spor nějak solidně urovnat, ale místo toho se jakýsi-takýsi vztah mění téměř v nepřátelství. A to si nemůžeme dovolit, zvláště ne do voleb v příštím roce, kdy se rozhodne o tom, jak zemi uspořádat a konzolidovat.

Večer jsme seděli u polesného jako příslušníci nějaké podzemní organizace. Polesného jsme vzbudili, chrněl na otomaně v kanceláři, a když se probudil, zmohl se jen na to, že je unaven a tak zaneprázdněn, že by spal ve stoje. Musili jsme se tomu potichu zasmát. Honza Rotbaurů se totiž už před tím svěřil s tím, že pan polesný byl celou noc „na štandu v lese“ a teď to dohání.

Nikoho z nás však neoblafne. Má na život své zvláštní názory. Snad se s nimi nenarodil, ale naučil se je na Podkarpatské Rusi, kde po dlouhá léta reprezentoval československou politiku jako všemocný pán lesů, polonin i prachudého lidu. Několikrát to i bezděky naznačil. Žil v koločavském kraji, v kraji, kde slavný Olbracht tvořil nezapomenutelného Nikolu Šuhaje loupežníka a chudáci z chatrčí se před ním klaněli k zemi, nazývali ho „velkomožným pánem“ . On také podle toho vypadá. Hezky vypasený i vypasovaný, po vajíčkách za dvacetník se rychle berou kila i barva, v kočárku s huculskou kobylkou se také nesedělo špatně, a karpatské poloniny a hory, eh, ty snesly jiné pány, ležely Prevítovi u nohou, a kdyby byly živé, byly by se mu klaněly jako ti ubožáci. Teď si tu hraje na proletáře. Bije se v prsa, okázale mluví, chodí v parádní uniformě se zlaceným, nebo přinejmenším mosazným vyleštěným opaskem, má služku, kočího, s hajnými raporty jako na vojně, zkrátka starý život v novém prostředí a pod jiným praporem. Jinak? Jinak je s ním lidově řečeno sranda, nemá špatné jádro, jen čas a možnosti ho trošku pokřivily. Je vtipný až moc, úspěšný u žen i u publika, umí se zkrátka pohybovat, zvlášť tady mezi námi, když žádný z nás nikdy nic neznamenal a nikdy nic asi znamenat nebude. Má, světe drž se, i malou Hadimršku, říká jí přítulně Márinka, jezdí v ní bez střechy, ležerně. Rodinu má někde pryč, nevíme nic bližšího, tady se to nebere tak vážně, a on se s tím nikomu nesvěřuje. Jezdí za ním spousta novodobých i starých „pánů“, umí hostit i podarovat, povozit v autu, kočáře i po zádech, nestačíme ani mrkat, jak obratně se umí pohybovat všude, kam zavítá. A tak dělá kápi i současné politice. Karel je skromný, o nic se nepere ani neprosí, já jsem zatím bezprizorní a jsem rád, že jsem rád, slyším však „růst trávu“ a i když se nechci učit obratům zkušeného politika, musím se obdivovat jeho rasanci, mám-li už způsob jeho chování ztotožňovat se silou a průrazností střelné zbraně. Utkat se s ním by asi bylo soubojem, v němž bych padl jako Puškin dřív, než bych vystřelil. Zachováváme tedy vztahy tolerance, cíl nakonec sledujeme stejný. Vím, že pro nový směr hoří i Prevít, a tak jsem jen v pozoru a nechci, aby se takovýto spor podílel na rozbrojích, ležících už tak těžce mezi jednou obcí, rozdělenou do dvou front.

Čas, čas jistě ukáže, kdo z nás šel správnou cestou…

Včera jsme spolu byli v Budějovicích. Jeli jsme tou kašlavou Hadimrškou, bez střechy, vítr nám čechral vlasy jako mladým klukům na výletě za děvčaty, vyprávět jsme však moc nemohli, protože vítr a motor všecka slova odnášel.

Před křižovatkou na Vodňany, těsně před rybářskou školou, roste padrťácký lesejček. Skály mezi mlázím, trošku mravenčích kopečků a jakési rokličky pro malé děti, ale přece jen kousek lesa. Polesný už pár kilometrů před ním mě upozorňoval, že tam zastavíme, protože mezi těmi obcemi k Vodňanům nebylo ani kousek místečka, kde bychom, jak jsem předpokládal, mohli odskočit, než se dostaneme do ruchu silnice na Budějovice.

Tak jsme „Márinku“ postavili na loučku před výstupem na tu filigránskou stráňku, polesný pomalu odešel do lesíčka, rozhlížel se, chvilku postál tam, pár vteřin o kus dál, pořád jakoby něco hledal. Na jednom takovém propadlém plácku, podobném loži, se zastavil poněkud déle, a pak volným krokem se odcoural až na druhý konec stráně. Já zatím čekal na okraji. Když se Prevít dlouho nevracel, zašel jsem také do stráně, a jak to už bývá po ránu, přišla na mě téžká chvilka, a tak jsem v tom dolíčku za skálou mezi smrčky zanechal kus památky na chudou snídani, a pak se uvolněně procházel stráňkou.

Při zpáteční cestě k „Márince“, poslušně čekající na plácku u silnice, jsme šli spolu s Prevítem, a on najednou, že se musí ještě jednou podívat na to hezké místečko, na ten dolíček.

„Jo, škoda vzpomínat, tady jsem prožil moc hezkou chvíli, zastavuji se tu pokaždé, když jedu sám, nebo s někým dobrým známým. Co bych ti vyprávěl. Jsi mladší, mě už jen ty vzpomínky…“ a byl tak trochu na měkko, což mě nadmíru překvapilo, protože jeho názory na ženy byly zcela jednoznačné a nikdy jsem v nich nevyciťoval žádnou něhu nebo cokoliv, co by nutilo k hloubějšímu přemýšlení.

Najednou se nad tou jamkou zastaví, zavětří jako ohař na stopě, a vyrazí: „To tu prve nebylo. Které prase…“ a když jsem se přiznal, uzavřel tu možná docela hezkou vzpomínku odplivnutím a hrozbou: „Sem se už nikdy nepodívám. Místo mé velké, jak bych to jen nazval, je smrtelně pohaněno, nikdy by mě už nepřipomínalo mládí, ale vždy jen tebe. A já si vždycky myslil, že poetové a pisálci jako ty mají smysl pro něco víc a zatím – eh, pojďme, nebo bych tě musil přelíznout tímhle klackem“…

Shortlink: