Tenkrát na Šumavě… (ukázka z e-knihy)

Ukázka z připravované e-knihy Ferdinanda Valenty – Tenkrát na Šumavě: 

Začíná červenec, rozhořívá se první červenec poválečných let. V hlavě i v srdci stále ještě straší revoluční kvas, pálí i studí pražské barikády, odstraňované Němci s bílými páskami na rukávech, před očima defilují roky a dny strádání i bojů, ale i světlé okamžiky velkých nadějí v nový, plnější, opravdovější a lidštější život svobodné otčiny.

Rozloučil jsem se s rodinkou v malém podkroví kbelského domečku, očima pohladil dosud nevlídný kraj s plivátky špinavých rybníčků a košťátky stromů u silniček, ze zvyku pozdravil i ten Lidový dům, který se po jedenáct let díval do našeho jediného okna, které sotva tlumilo hovor i zpěvy za okny, i občasný rámus na kozím plácku před hospodou.

Odjíždím z Prahy, tonoucí ještě v praporech slávy i čoudu ze spálenišť, z Prahy, do níž jsem jako svobodný mládenec chodíval každé sobotní odpoledne pěšky ze Kbel až na Vinohrady, abych si tam vyzvedl děvčátko mých snů, obsluhující za řeznickým pultem „Postexu“ pražský lid…

[…] Náš vláček do něj vjíždí jako do nejhezčího přírodního amfiteátru. Na levé straně podřimuje v lehkých prachově bílých mráčcích vršek stařičkého Boubína, vysoko nad městem se červenají střechy zámku, a všude kolem, kam jen zvídavé oči dohlédnou, se otevírá propastná náruč zelených lesů, položených jako vavřínový věnec na hebkých ramenou osvobozené princezny.

A znovu z vláčku ven.

A znovu do vláčku nového, snad ještě menšího, ještě titěrnějšího. A zase se všecko jako šlehnuté kouzelným proutkem mění…

[…] Už jsme na Kubově Huti, někdo vedle povídá: „To je nejvyšší železniční stanice v Čechách, kolem tisíce metrů nad mořem, koukej tam dolů, Ježíši, to je nádhera…“ a druhý mu přizvukuje s troškou lítosti: „Nojo, ale tam vzadu, ten černý pás, to už jsou Bavory, s Mnichovem, země tak blízká, ale tak cizí, člověče, já ale i tak lituji, že nejsem ptákem, to bych si to údolí přefrnkl jedním tahem a podíval se, jak tam teď žijí, když všecka sláva splaskla”.

Pak přímo letíme, mám strach, že vláček vypadne z kolejí, ale uvolněně si píská mezi skalami, zastavuje na zastávkách, kde nikdo nevystupuje, ani nenastupuje, ale odkud je tím hezčí výhled, a já poprvé slyším o Lenoře. Vyprávějí si o ní dvě tetky v šátcích, jedna Češka, druhá Slovenka, ale naštěstí mluví tak hlasitě, že přehlušují i šupot vlaku.

„Tam a všude kolem a dál je to prý ale všelijaké. Nemáme tam své lidi, ani Národní výbory, jen jakési komise, říkají, že se tam i střílí, já nevím, je tu krásně, moc krásně, ale kdoví, co nás tu čeká, kam nás to ti naši chlapi táhnou. No uvidíme, hlavní věc, že je po válce a Hitler v čoudu, ono vždycky nějak bylo a nějak bude… Slovenka jí odpovídá jako naše maminka doma: „Jméno Páně budiž pochváleno“.

Křížkem se však nepoznamenala jedna ani druhá…

[…] Jsme v Lenoře.

Místo, které jsem po dlouhé měsíce kroužkoval na zašlé mapě staré Šumavy, kout, který jsem si vybral proto, že se nejvíc zelenal, že ho chránil mocný pán Boubín, že i na mapě si hověl jako pestrá kočička na měkce zeleném koberečku, protkaném stříbrnou stužkou mladé Vltavy, která kousek tady odsud má svou skromnou kolébku.

Vystupuji.

Rozhlížím se. Vždyť tu jsem poprvé v životě.

Na bílé nádražní budově se pod českým nápisem Lenora ještě ukazuje ledabyle zabílený nápis „Eleonorenhein“. Tak se jmenovala jedna ze Schwarzenberských princezen, rodu Schwarzenberků patřily skoro celé jižní Čechy, Šumava byla jejich eldorádem.

Peron je skoro prázdný, jen jakýsi nádražák, už v naší uniformě, pobíhá kdesi vzadu u skladiště s červeným praporkem. Se mnou, či za mnou seskakují z vysokých schůdků dva mladíci. Asi studenti. Jsou přece prázdniny a Šumava volá. Na hlavách mají zelené skautské klobouky se šňůrami pod krkem, na zádech vojenská „telata“ s opelichanými chlupatými klopněmi, navrchu řemínky přitažené vojenské šálky, v rukou hole. Zastavují se na peróně a roztahují speciálku. Civí do ní, domlouvají se, ukazují vpravo, vlevo, dopředu, za sebe, asi se orientují bez kompasu a vodítkem jim je jen sluníčko, pomalu zacházející za pásmo bavorských hor, já se také zastavuji, také nevím kudy kam, i když jsem podle plánu vlastně už na místě…

Vydáváme ve spolupráci s nakladatelstvím Papyrus, Vimperk

Shortlink: