Touha vidět zasněžené pláže… Aneb Polské trojměstí
Hranice do Polska překračujeme v podvečer. Z Bohumína do Katowic odplouváme mírně depresivním osobáčkem, který má svoje nejlepší léta již výrazně za sebou. Kdysi snad červený plyš je vyleštěn do černých ploch potu a uhelných sazí. Krajina za oknem je neméně ušmudlaná. Holé větve stromů vystrašeně trčí do mlhy. Obzor se tříští o pokroucená torza těžních věží. Městečka kolem připomínají spíše rumiště. Vlak se plní vůní neidentifikovatelného alkoholu, levného mýdla a mdlé kolínské. Zřejmě horníci. Koukám na jejich obrovské popraskané ruce. Jejich zamlžené pohledy mizí kdesi za špinavými okny vlaku. Sedí mlčky a na mne padá tíseň a strach. Co nás čeká v této neradostné krajině? Mám pocit, že se propadáme časem do dob sice nedávno minulých, avšak o to více depresivních…
Vzhůru do pekla… tedy do Helu
Baltský drift – březen léta Páně 2009 / Za naší touhou dosáhnout břehů Baltu byla vidina zasněžených plání a pěnivých vln, plných ledové tříště. Do Antarktidy daleko a tak bereme za vděk našemu zdánlivě známému sousedovi: Polsku. Říkám zdánlivě známému, neboť naše první shrnutí toho, co o Polsku víme, bylo – mírně řečeno – tristní. Bolel a Lolek na cestách nás nemohl nenapadnout. Sexmise, film, nad kterým by se zřejmě generace dnešních dětí ani nezačervenala, znamenal pro nás, krom povedeného příběhu, první dotek erotiky. Solidarnošč a pak až kampaň „Polský instalatér“. Polsko, jako jedna ze zemí východního bloku, prostě nikdy nebyla pro našince žádná zajímavá exotika, přestože k břehům Baltského moře je to pomalu dvakrát tak dál, než k Jadranu. V dobách komunismu tak trochu ostrov svobody, v současnosti drobátko bleší trh Evropy.
A tak, přestože nám tato cesta utíkala mezi prsty po tři zimy, nakonec zvedáme kotvy ze zasněžené volarské kotliny, abychom tu naší kocábku náramnou dokormidlovali do přístavu s názvem přímo pekelným – tedy do Helu. A protože ze zmíněných dob nedávno minulých nám uvízla vzpomínka na slavné molo sopotské (aneb socialisticky slavný hudební festival v Sopotech), cíl je jasný – krom Helu taktéž blízké trojměstí Gdyně, Gdaňsk a Sopoty.
Polská nadívaná kopýtka
Velkou část naší první noci v zemi Polské pak trávíme čekáním na vlak v Krakowské galerii. Ne, nejedná se o obrazárnu či výstavní síň. Galerií se zde nazývají obrovské prostory obchodních center, které vyrůstají po celé východní Evropě. Uvnitř naprosto ztratíte pojem o tom, v které zemi se to zrovna nacházíte. Unifikované obchody s unifikovaným zbožím a unifikované bufety typu „mekáč“. Uvnitř se hromadí unifikovaná středoevropská mládež a po chodbách se plouží unifikovaná security, jako vždy složená z podivně nemotorných a pomačkaných individuí, které zřejmě nevzali k policii. Hledáme alespoň něco polského, až narazíme na zastrčený bufítek, kde si dáme polského lahváče, ale polským nadívaným kopýtkům (?!) raději odoláme…
Zatímco západně od našich hranic bývají mimo sezónu noční vlaky poměrně prázdné, či nejedou vůbec, tak na východě jsou vždy plné. Naprosto nechápu kam se tolik lidí přesouvá uprostřed týdne. Skupiny s obrovitými taškami, staří, mladí, prostě naprosto nelogická všehochuť. My máme štěstí na jakéhosi tatíka v alkoholické špičce, který si touží povídat. Jede ze Zakopaného, kde údajně popil se švédskými turisty, až na druhou stranu Polska. Důvod jeho cesty nám – přes sáhodlouhé a složité vysvětlování – byl naprosto nepochopitelný, ovšem ráno díky naprostému útlumu přejel svou přestupní stanici a na té následující jsme ho zahlédli, jak vchází do již otevřené restaurace. Možná, že tam takhle bloudí dodnes coby Bludný Polanďan…
Gdaňsk
To my spořádaně vystupujeme v Gdaňsku, byť umlácení, zpocení a ospalí. Máme představu, že prostě a jednoduše najdeme rychle ubytování a pak vyrazíme k moři. Na internetu jsme jen tak zběžně ťukli na možnosti ubytování a usoudili, že to nebude žádný problém.
Nejdříve běháme po nádraží, hledaje infocentrum, na které upozorňují infotabule. Žádné nenacházíme a tak vyrážíme do ulic. Gdaňsk je přeci centrum polské turistiky. Tady bude ubytování hračka. Po hodině obcházení centra a neúspěchu v jakési pofidérní cestovní centrále uznávám prohru a volám manželce do Čech, ať nám ubytování najde na internetu. Za tři minuty máme adresu hostelu, který je údajně tři minuty chůze od nádraží. Baltic hostel je skutečně tři minuty chůze od nádraží, ovšem my se k němu plížíme ze zcela špatného směru, takže si zhruba tři kilometry přidáme. Batohy jsou každým metrem těžší a Gdaňsk nám připadá jako ta nejšílenější díra na světě. Chceme se zeptat taxikáře na cestu. Civí na nás naprosto bez zájmu a bez jakékoliv odpovědi se nás navíc pokusí přejet. Kam se proboha ztratil duch Lecha Walesy a jeho Solidarnošči? Posléze nalezený hostel má sice vizuálně všechny atributy vězení, ale nám je to naprosto jedno. Vděčně bereme nabízený pokoj. Sprcha odplavuje vše negativní a po sklence dobré whisky se svět dokonce prosvětlí. Venku začíná pršet…
Sopoty – chceme si na pláži postavit sněhuláka…
Toužili jsme po sněhových pláních a ledové mořské tříšti. Chtěli jsme stát na rozervaném skalnatém mysu a statečně odolávat nárazům mrazivé mořské brízy. Chtěli jsme si na pláži postavit sněhuláka… Nic z toho však březnové Wojvodstvo Pomorskije nenabízí. Není ani zima a není ani jaro. Panuje zde jakési bezčasí. Všechno je blátivě šedivé a upatlané. Moře olejnatě nehybné. I písek na pláži má vybledlou barvu a podivnou konzistenci. Dlouhé molo sopotské, údajně nejdelší v Evropě, zeje prázdnotou. Jen rackové se chechtají naší cestovatelské naivitě. Žádné bouřlivé živly, žádný tajuplně zářící jantar. Jen unavený maják, který jaksi bezcílně mrká do rozmazaného horizontu. Vracíme se do Gdaňska s představou, že nám vynahradí tuto lázeňskou nudu.
Centrum tohoto hanzovního města má příjemně kosmopolitní příchuť. Tu Amsterdam, tu Hamburg, ovšem všechno jaksi „prusky“ disciplinované a naduté. Říčka Moltawa rozděluje město na dvě časové zóny. Jedna strana luxusně středověká s obrovským „žuriawem“, neboli jedním z největších přístavních jeřábů. Druhý břeh pak socialisticky uválený a rozbitý. Mezi troskami skladišť posedávají zoufalí rybáři v šusťákových teplácích a retkem v unaveném úsměvu.
Máme však málo času na to, poznat město nějak hlouběji. A tak se pouze otřeme o rohy známých ulic. Letmo se dotkneme kamenů na zápraží kupeckých domů. Nestihneme dojít na Westerplat. Nenavštívíme loděnice. Naše stopy na dláždění Dlugého Targu jsou rychle smyty deštěm. Ulice přikryla tma a tak spolu s Johanem Heveliusem pozorujeme souhvězdí a studujeme měsíční mapu. Prší. Baltic „Prison“ Hostel a dvanáctiletá irská whisky rozpouští nakonec naši nedobrou náladu přívětivým teplem… Petr Čmerda & Roman Kozák, 2009
***
***
VIZ FOTOGALERIE:
Shortlink: