Ukázka z naší e-knihy – Šumavská přicházení
Roman Kozák – Šumavská přicházení – Krajina posetá nádobím (sudetský valčík) / […] Vltava kdysi dávno tekla do Dunaje. Říkali to v rádiu. Já ráda poslouchám rádio, hlavně předpověď počasí na rakouských stanicích. Pro Gabretu vždycky platilo to počasí, co hlásili Rakušáci; v Praze gabretský počasí ani neznají.
V padesátých létech postavili na Vltavě přehradu, největší ze všech. Zmizely mosty přes řeku, co je stačilo jen přejít. Teď se musí přívozem, ale ten leckdy nejezdí. A do pohraničního pásma, za vodu, to bez propustky stejně nešlo.
Přehrada zatopila spoustu usedlostí a statků. Jednu vesnici i s kostelem. Ten zbořili, ale báň kostelní věže se ne a ne potopit. Plavala na hladině a co víc, pořád se vracela do místa, kde stával kostel. Šla z toho taková hrůza, že vojáci přivezli na břeh dělo a věž rozstříleli.
Když pak přehradu napustili, lekli se, že to hráz nevydrží, a všechnu vodu zase upustili. Ve strachu to ale udělali tak rychle, že ryby se nestačily stáhnout do hlubší vody. Všude tak ležely bílé závěje, ale nebyl to sníh. Byly to celé spousty mrtvých candátů, pstruhů a štik, které smrděly a hnily, až z toho po napuštění ty zbylé dostaly plíseň.
Přehrada na Vltavě toho změnila hodně. Prý se rozhodovalo, jestli tu bude vojenské cvičiště anebo vodní nádrž. Nakonec vzniklo obojí. A v té velké přehradě se utopilo i Srdce Vltavy. I když já myslím, že napřed ho pro jistotu ještě i zastřelili…
Shortlink: