Ukázka z naší e-knihy: V. V. Tomek – Šumavské pověsti lidu českého

Rozmilí krajané!

Naše Šumava je čarokrásná, hluboce zelená země plná hor, hvozdů a hučících vod, blíž Bohu ve své osamělosti. Skrývá však ještě jiné nekonečné bohatství, a tím jsou její prastaré obyčeje a zbožné legendy, její šibalské a šelmovné příběhy, její líbezné pohádky a temné báje. Zvlášť pověst je to, která opřádá šeravou a zlatou nití dějů nejasného, o to však hlubšího smyslu hvozdy i vody, bezedné bažiny, hory i hrady, Boží svatyně i selská stavení, zašlé časy i člověka samého a spolu s ním pak zabydluje svými podivnými bytostmi tajemně naši rodnou zemi, aby ji učinila bližší našemu srdci. Tu číhá nad rybníkem hastrman v zeleném fráčku, tu řádí dobytčí děs či skotoplach, moří dobytek a věstí požár, tu se šplhají mouční duchové po mlýnském kole, pentličkář láká pestrými stužkami děti do hluboké vody, meluzina pláče ve vichru, sám čert kulhá o jednom kopytě lesy; všelijaká strašidelná a potměšilá stvoření tu mají svou podobu: noční škrtiči, škrábalové a drápalové, žínka pazdeřinka, divoké oko, lucie, mechová koza, hejkal, kančí rypák – kdopak by je všechny znal, celou tu chasu strašidýlek a netvorů, dobromyslných i zlovolných, čtveráckých i hrozivých, co tu s námi odjakživa pobývali jako třeba havran či medvěd kdysi dávno a sem tam snad pobývají dosud.

Touhle knížkou vděčně a bohabojně vracím domovu to, čím mne obdaroval on. Slýchal jsem ta prostosrdečná vyprávění ponejvíce přímo z úst našich lidí a vracím jim je v naší šumavsky prosté mluvě tak, aby je pramáti mohla dál předat vnukovi, aby zněla jako kdysi nad kolovratem za čaronocí, kdy venku jedle sténají a praští a přes horské hřbety táhne divoký hon.

Ty pověsti jsou krev nejhlubší krve našeho domova, jsou něčím, co nám druzí mohou jen závidět. Čtěte si v nich co nejčastěji a vyprávějte je po svém zas jiným!

Snad jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena.

Nenechme zahynout to prastaré bohatství!

Na Ostrém v čas čaronocí 1920

***

ČERNODUCH A LITOBOR

Královský Hvozd, mohutný svorový val, obepínající v podobě podkovy, k severozápadu otevřené, velkolepý říčný úval horní Úhlavy, náleží s Javorským pohořím k nejskvělejším končinám Šumavy. Zvláště jsou proslulá jezera Černé a Čertovo. Čertovo jezero jest velmi tmavé a podivně smutné, jakoby zakleté.

Tu také rozprostírá mohutné své svahy hora Svarog, obyčejně zvaná Zwerek.

K této hoře víže se zajímavá, kulturně historická pověst o Černoduchu a Lítoborovi. S úctou pohlíželi šumavští horalé ku tajemnému vrchu Svarogu, kde sídlili slovanští hrdinové Černoduch a Litobor. Litobor byl bohat a držitel nádherných hvozdů svarožských, které mu Černoduch velmi záviděl. Rád by býval Litobora připravil o toto překrásné panství, ale dlouho nevěděl si rady. Mělť Litobor za milenku čarokrásnou dívku Želnavu, dceru šumavských hvozdů. Ta dlela stále u Litobora, aby jej chránila před nástrahami lstivého černokněžníka Černoducha.

A když jednou Želnava lovila v pralesích svého domova, přemluvil Černoduch Litobora, aby veškeré stromy svarožské pokácel, že nesmírně zbohatne.

Litobor dal se čerňokněžníkem zlákati k ničivému dílu.

Sotvaže kácení započalo a staleté mohutné stromy pod pilami dřevorubců padaly s ohromným rachotem k zemi, přispěchala Želnava.

S bolem a zármutkem patřila na divé a nemilosrdné ničení skvostných hvozdů. A v zoufalství nad zkázou divukrásného javoří, které jí bylo drahým a mileným domovem, vrhla se do Čertova jezera a utonula.

Jezero to ihned nabylo značně temné barvy a zesmutnělo navždy. Za nocí tmavých a bouřných pějí zde svarožské víly smutné lesní písně a s nářkem vrhají černou drť do jezera, kterou se nanovo ztemní veškerá voda jezerní v smutku nad utonulou Želnavou.

***

MORÁNECKÝ ČERNOBOG

V šumavských nádherných pověstech obrážejí se velmi úporné boje a úsilí domorodého slovanského lidu z doby předkřesťanské. Nejzřetelněji jeví se tento zápas v pověsti moránecké.

Hora Moránec, v chybném českém překladu Mouřenec jmenovaná, vyniká v hornootavském důlu za Rejštejnem. Již se silnice do Hartmanic vedoucí vítá poutníka na příkré rulové stráni nad levým břehem otavským kostelík sv. Mauritia. Má románskou podobu, jest velmi stár a stojí na místě pohanského božiště. A pověst nám vypravuje, že kdyi křesťanský chrámec stavěli, děly se podivuhodné věci.

Neznámá jakási síla rozmetala vždy dostavěné zdivo za jedinou noc. Zbyly vždy jenom rozházené balvany a hromady trosek.

A když ráno přišli stavebníci na rozborcené staveniště, s úžasem uzřeli, jak ze sutin jejich díla tyčí se k nebi modla černého boha čili Černoboga. Mračný jeho pohled upíral se hrozivě na ustrašené stavebníky a rozpřáhnutou pravicí svojí odháněl je od míst, kde mu bylo dříve zasvěceno rozsáhlé božiště. Okolní lid s hrůzou pohlížel k hoře Moránci a vyhýbal se jí, jak jen mohl.

Až tu posléze zakročila silnější neviditelná moc. Ale práce její nebyla snadna. Po třikráte musila hájiti silnými oddíly vyzbrojených jezdců dostavěné zdivo proti mocnému Černobogovi, jenž sem přispěchal s velmi značným počtem podivných a strašidelných bojovníků s hlavami lvími, tygřími, vlčími a psími.

Ale neviditelná moc, která po tři noci musila zápoliti s obrovskou přemoci černého boha, poslední noc až teprve k ránu zvítězila.

Černobog odtáhl potom se svými zbrojnoši daleko do hlubokých hvozdů šumavských. Chrámec zůstal od těch dob nedotčen.

Pověst, která se nám uchovala v této podobě v ústech hranatého šumavského horala, jest ryze slovanská.

Jdeme-li k jádru této moránecké pověsti a odmyslíme-li si všechno nadpřirozené, dojdeme k úsudku, že onou tajemnou silou, která po několikráte rozmetala zbudované zdivo křesťanského chrámce, byl shluknuvší se rozhorlený domorodý lid, jehož raněná duše se vzbouřila a vítězně vztyčila na starém proslaveném božišti symbolizovanou podobu starého Slovanského boha, uctívaného v každé staropohanské slovanské rodině. A že tento zápas a tyto bouře rozhněvaného domácího lidu byly tuhé a dlouhé, dosvědčuje nám pověst tím, že dostavěné zdivo bylo po třikráte úplně rozmetáno.

Vypravuje se dále, že staropohanské moránecké božiště bylo zasvěceno bohyni Moraně, jak ostatně prozrazuje i samo pojmenování této hory šumavské. Název kostelíka sv. Mauritia čili sv. Mouřence zvolen zakladateli křesťanského chrámce asi zúmyslně z toho důvodu, aby vypudil zvukovou svojí podobou jaksi nenásilně jméno Moranino z paměti někdejšího šumavského domorodého lidu slovanského.

***

Vratislav Václav Tomek – Šumavské pověsti lidu českého

Pod vlivem snah o posilování národního uvědomění obrací Vratislav Václav Tomek svou pozornost k šumavským pověstem, které sbíral a v roce 1927 vydal pod názvem Šumavské pověsti lidu českého. Jak sám v úvodu knihy uvádí „Sebrati tyto velevzácné pověsti šumavské bylo krásným a vlasteneckým naším úkolem. Vždyť jest v šumavských zkazkách tolik zdravého, svěžího a poetického cítění a tolik okouzlující dějové životnosti a krásy, že plně zasluhují tito nadšení svědci bývalé domorodé slovanské šumavské kultury, aby byli na věčnou paměť zachování všemu českému lidu a vůbec všem našim bratrským slovanským národům.“

Kniha je rozdělená do třech oddílů:

Pověsti místní, zemské, lidové a osobní
Pověsti boubínské
Pověsti prešpurské

Ediční poznámka: Text bez redakčních úprav podle vydání z roku 1927 (tisk Všetečka & spol., Lublaňská 35, Praha XII). Vlastním nákladem vydal V. V. Tomek.

O autorovi – Vratislav Václav Tomek se narodil 22. 2. 1868 v Bohutíně u Příbrami, zemřel 13.12.1933 v Praze. Byl profesorem na obchodní škole v Praze. Je známý jako básník, prozaik, redaktor, autor turistických průvodců a odborných spisů z oboru národního hospodářství a živnostenského práva. Používal pseudonym Bedřich Hron a Eugen Bohutínský.

Shortlink: