Šumavské povídání… Jak čarodějnické říkání ptáky přilákalo
Lenora – Byl to na první pohled obyčejný papírek a na něm naškrábáno pár nesrozumitelných slov. Tedy pro lenorskou tetku Elvíru by byl každý text nesrozumitelný, už jen proto, že neuměla číst a jediné písmenko, které znala, bylo velké E, to jako Elvíra.
Jenže v těch časech se žádné obyčejné papírky neválely po lese, a vlastně ani nikde jinde. A tetka, jelikož to nebyla konec konců žádná hloupá osoba, správně usoudila, že to zas tak obyčejná věc nebude.
Strčila to psaní do zástěry a spěchala domů. Tam se usadila u stolu a přemýšlela, co s tím. Děti neměla a starý už dobrých pět let hnil na hřbitově v Moldavičce. Ten by si s tím určitě věděl rady. Obracela papír v rukou. Zažloutlý, sotva větší než dlaň, a tři řádky textu. Určitě vypadl z nějaké čarodějné knihy a jen sám rohatej bude určitě vědět, zda se jedná o věc dobrou či zlou.
Nejdříve měla Elvíra strach. Bála se, že skrze špatné kouzlo propadne peklu, a to se jí vůbec nechtělo. Tři dny se jí ty obavy držely a na papírek ani okem nepohlédla. Jenže pak měla v noci sen, že se přehrabuje v truhle plné zlaťáků a rozhodla se jednat.
Roztrhla papír na pět kousků a postupně obešla patero písma znalých lidí, aby jí přečetli, co že tam stojí. Co jí řekli, naučila se hned zpaměti, jak básničku, a když těch veršíků měla všech pět v hlavě uložených, jala se čarovat. Přeříkala si to jednou, pak podruhé – a nic. Zkusila to potřetí a teprve teď začala ta správná mela. Z celého okolí se nad její chalupu, jež byla zastrčená na kraji lesa kus za vsí, slétli ptáci snad všech druhů, co jich na Šumavě je. Krákali, pískali, skřehotali, až z toho uši bolely. Elvíra se lekla a přestala čarovat. Vyběhla ven ve snaze tu opeřenou armádu rozehnat, jenže málo platné. Vznášeli se nad chalupou, usadili se na stromech a jako by čekali na další pokyny.
Elvíra nevěděla, co s tím, a tak nedělala nic. Hejna krkavců, holubů, sýkorek, vrabců a kdoví ještě čeho, se tu ochomejtala dobrý týden, až ptáci usoudili, že dál se dít nic nebude, a odtáhli. To se ví, Elvíra nikomu neprozradila, že to ptačí shromáždění způsobila ona a dělala jakoby nic.
A protože lidi měli v těch dobách naprosto jiné starosti, na celou záležitost se zapomnělo. Jen tomu kopci, co se tyčil za chalupou tetky Elvíry, se od těch dob říkalo Ptáčník. A Elvíra, ta se od těch dob bála ještě víc každého písmenka a bylo úplně lhostejno, kde bylo napsáno či vytesáno.
Jaroslav Pulkrábek, ilustrace Marie Petrmanová
PŘIPRAVUJEME…/ Cyklus „Vypráví se…“ Jaroslava Pulkrábka vychází v sobotní příloze Prachatického Deníku již čtvrtý rok a v listopadu vyjde dvoustá pověst… Ve volarském nakladatelství DriftBooks se právě právě připravuje druhý díl elektronické knihy Šumavské vyprávění aneb Co v kronikách nenajdete, který vám přinese další výběr toho nejlepšího… Vše o prvním dílu najdete ZDE
Shortlink: