Šumavské povídání…/ Nebožtík stále hledá posvěcenou půdu

šumavské povídání 01

České Žleby/ Ve středu po Třech králích natáhl, jak se říká, starej Vocasek bačkory. Prostě bylo po něm. Normálně by ho šoupli na prkně do sněhu a čekali na jaro.

Jenže tahle zima byla tak trochu nepovedená. Sníh žádný, stromy nevěděly, jestli už jó, nebo ještě ne, a celé to bylo takové popletené. Sýkorky jančily jak v půli dubna a někdo dokonce říkal, že v noci venku slyšel pobíhat ježka.

A tak, přestože to v lednu nebývalo zvykem, museli Vocaska doprovodit na volarský krchov hned, neb by jim v tom teplém lednu dlouho nevydržel.

Jenže někdo přišel s nápadem, že přeci jen krapet ,,zmrzlo“ zase je, tak co kdyby si cestu do Volar zkrátili přes močál. Takové hic, aby rašelina roztála, zas není. A tak se šlo přes Luh.

Rakev s Vocaskem naložili na smutečně vyzdobený žebřiňák, zapřáhli hajného valacha a smuteční zástup, dobře stohlavý, se vydal doprovodit svého zesnulého souseda na jeho poslední cestě.

Šlo se dobře, sluníčko hřálo jak na jaře, bažina byla rovná jak stůl a všichni si libovali, že tou zkratkou, tam i zpět, ušetří dobré čtyři kilometry. Přešli po lávce Vltavu a pomalu již měli močál za sebou, když ti vpředu začali mít nepříjemný pocit, že ne vše je tak, jak by mělo být, a že se jim půda pod nohama začíná tak nějak trochu kolíbat. Pak už to šlo ráz na ráz.

Nejprve zapadl kůň s vozem a pak doslova začalo téct do bot všem přítomným. Vznikla panika, kočí na poslední chvíli odřízl valacha od potápějícího se vozu a každý se snažil dostat co nejdříve zpátky na pevnou zem.

No, dopadlo to tenkrát dobře a zachránili se všichni do jednoho, včetně chudáka koně, který se pak dobrého půl roku bál vystrčit hlavu z maštale, bylo-li na dvoře byť jen trochu bláta.

Jen Vocasek tam zůstal pohřben snad pod dvoumetrovou vrstvou rašeliny, a tak hrobník na volarském hřbitově kopal toho dne nadarmo.

Když pak v únoru přeci jen přituhlo a cesta do těch míst byla bezpečná, vydali se ze Žlebů na obhlídku, zda tam přeci jen někde rakev s nebožtíkem nenajdou.

Ale kdepak. Co močál pohltí, jako by nikdy nebylo. Tak mu tam alespoň postavili křížek se jménem, aby jako tedy měl alespoň trochu pocit, že je na hřbitově. Jenže posvěcená půda je posvěcená půda, a tu nenahradí ani tucet křížků. A taky se tam nebožtíkův duch, daleko od ostatních, cítil tak nějak odstrčen.

Snad proto bude alespoň trochu pravdy na starých zvěstech, že vždy ve výroční den toho zpackaného funusu, lze u křížku v Luhu spatřit ducha starého Vocaska, jak se snaží z rašeliny vyprostit rakev a dostrkat ji na posvěcenou půdu nedalekého volarského hřbitova.

píše Jaroslav Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

zdroj: Prachatický deník: Sobota, 11. Leden 2014, Strana 2

* * *

Cyklus „Vypráví se, že…“ Jaroslava Pulkrábka vychází v sobotní příloze Prachatického Deníku již čtvrtý rok a v listopadu 2013 vyšla dvoustá pověst… Výběr těch nejlepších (včetně ilustrací Mariky Petrmanoví) vydalo naše nakladatelství jako e-knihy: Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 1 a 2

vypráví se 02

Shortlink: