Šumavské povídání… Zlato mohli rozdávat, zbyly ale jen kostry
Pověsti a báje z našeho okolí (Volarsko, Prachaticko), které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Výběr padesáti z nich vydalo nedávno naše nakladatelství jako e-knihu (zde) a připravuje se vydání druhého výběru. Pověsti doplňují krásné ilustrace Marie Petrmanové. Na našich stránkách najdete také výběr z pověstí, které zatím nevyšly knižně… Tak tedy: Vypráví se, že…
Zlato mohli rozdávat, zbyly ale jen kostry
Želnava – Sotva dvě míle na sever od Želnavy se zabydleli uhlíři. Brzy z jara si tu postavili chatrč z nahrubo otesaných klád, s drnovou střechou, a pustili se do práce. Dřeva i vody tu bylo dost, zvěře na přilepšení jídelníčku taktéž, a kozu si přivedli s sebou. Avšak ve hře nebylo jen dřevěné uhlí. Každý ze šestice zde přítomných mužů dostal příslib, že si může na vypáleném štráfu země postavit obydlí a zúrodnit kus pole. Deset let pak navíc nebude muset klášteru platit žádné daně či poplatky.
Dílo jim šlo od ruky. Však to nebyli žádní nováčci. Staleté stromoví padalo k zemi jak obilí pod kosou žence a sotva uplynul měsíc, měli uhlíři vystavěny hned tři milíře. Zažehli je najednou a po tři týdny se ve dne v noci střídali na jejich strážení. A pak konečně přišel onen den, kdy shodili hliněný příkrov a chystali se napytlovat čerstvě vypálené dřevěné uhlí. Však je v okolí kováren nepočítaně a ne každý kovář si své uhlí pálí sám.
Rozebrali první a zkoprněli úžasem. Mezi uhlím bylo všude zlata, že by si za ně koupili nejen les, kde pálili, ale snad i celé panství. Rychle se vrhli na druhý i na třetí, a ty se třpytily jakbysmet. Zkoušeli zlato zuby i kladivem, propírali je bylinnými roztoky a přes všechnu obezřetnost nebylo pochyb, že to není žádná hříčka či klam, ale jen nejryzejší zlaté valouny.
Šestice uhlířů dala hlavy dohromady. Přemýšleli, co s tím. Každý z nich znal hned několik příběhů, ve kterých temné mocnosti rozehrály taškařici a zlato se vzápětí proměnilo v listí, kamení či dokonce nějakou živou havěť. Vyslali proto nejmladšího do Prachatic s malinkým valounkem. Aby u zlatníka zjistil víc a zkusil zlato prodat. Vrátil se druhý den s pěknou hrstkou zlaťáků.
Ve třech milířích bylo tolik zlata, že by byl každý z uhlířů do smrti královsky zaopatřen a mohl si zakoupit statek či dokonce celou ves. A přestože se každému zprvu to množství zdálo dostatečné, po chvíli jeden po druhém přišli na to, že dvojnásobek by mohl být ještě lepší, o trojnásobku nemluvě. Však kdo by se staral o nějakého ztraceného uhlíře.
Nikdo už nezjistí, co se tam tenkrát stalo. Avšak když sem napřesrok zabloudil panský hajný, nalezl zde šestici zvěří ohlodaných koster. Jestliže pět z nich mělo rozbitou lebku či mezi kostmi zaražený nůž, šestý seděl uprostřed hromady zlata. Snad se bál to místo opustit, nevěda, jak všechno to bohatství pobrat najednou.
O tom, co se stalo se zlatem, které přivodilo smrt šesti lidí, nevíme. Někdo říká, že se propadlo do země, jiný, že jej v tichosti a potají odvezla vrchnost. Těžko říci. Pravdou však je, že se do těch míst po staletí nikdo neodvážil a žádná osada na vypálené půdě dodnes nevyrostla.
JAROSLAV PULKRÁBEK
ilustrace Marie Petrmanová
Shortlink:
